„Měla bych vám sdělit i něco o sobě,“ řekla mi Ester Cohen, profesorka psychologie a autorka programu Namal, na úvod. „Moji rodiče přežili holokaust. Já jsem se jim narodila až po válce, ale určitě to ovlivnilo, co dělám. Rodiče přežili díky tomu, že za války utekli z Polska – jinak nám celou rodinu vyvraždili nacisté. Po válce se zvládli dostat do americké zóny Německa a emigrovali do Izraele. A takovou historii za sebou má mnoho lidí.“
Váš program pro batolata postižené válečnými událostmi dneska funguje napříč Izraelem. Původně jste jej vytvářela ve Sderotu, městečku na hranici Pásma Gazy, které je cílem častých raketových útoků. Jak si máme situaci ve Sderotu představit?Rakety mohou být vystřeleny kdykoli, na což upozorní rozsáhlý zvukový a vizuální systém: jedná se o „červený stav“. Každé dítě ví, co červená znamená: příkaz k přesunu do krytů nebo prostor chráněných před nálety. Těmi disponuje skoro každý dům – a pokud jste zrovna v autě, snažíte se dostat do některého z těch u silnice. Obvykle pak slyšíte explozi – buď raketu zničil protiraketový systém, nebo slyšíte výbuch při dopadu. Potom zazní další pokyn a můžete opět vyjít ven.
Malé děti v jeslích a školkách znají písničku „Červená barva“, která popisuje, že se v takové situaci musíte „rychle-rychle-rychle“ běžet schovat a po zaznění dalšího signálu si můžete oddechnout, že je všechno v pořádku, a jít zase zpátky.
Když jsem pracovala s matkami dětí, zaujalo mě, jak jim vadí, když si děti hrají „na červenou barvu“. Někdo z dětí spontánně zakřičí „červená!“ – a pak hrají na schovávanou. Některé mámy nevědí, jak důležité je pro děti se hrou psychologicky připravovat na to, co zažívají, takže jim takové hry zakazují. To byla jedna ze zásadních věcí, která mě přivedla k myšlence, že rodiče někdy nechápou důležitost hraní, kterým si děti zpracovávají své zážitky.
Jak takové ostřelování a poplachy působí na lidi?
Lidé jsou pořád ve střehu. Chodí do práce, do škol, školek nebo jeslí – ale přitom jsou neustále připraveni na nejhorší. Život běží normálně, ale hrozba je všudypřítomná. Neznám čísla zpaměti, ale zvýšené procento lidí trpí různými psychologickými problémy souvisejícími se stresem. Neříkáme tomu nutně posttraumatická stresová porucha, protože se nejedná o komplexní poruchu, ale mnozí lidé trpí posttraumatickým stresem – symptomy jako špatný spánek, úzkosti nebo strach z výtahů, že by mohla „červená barva“ přijít zrovna v tu chvíli. U dětí pak vidíme separační úzkost, nárůst zdravotních problémů, potíže se spánkem, regrese ve vývoji a podobně.
Některé studie to ukazují i u těhotenství – že se to neustálé napětí, chronické napětí, pak projevuje i u potomků, přestože sami žádný stres nezažili.
Váš program se soustředí na ty nejmenší, batolata a předškolní děti. Projevuje se u nich trauma jinak?
U batolat je zásadní, že o tom nemohou mluvit. Jazyk se pořád vyvíjí – a dítě neví, co se děje, politicky, sociálně. Vidí, jak se tváří rodiče, rozpoznají jejich emoční stav, to je pro ně zásadní vodítko. A pokud ne rodiče, tak jiní pečovatelé – ošetřovatelé, učitelé… Dítě velmi dobře vnímá, co se děje okolo, jakékoli narušení běžné rutiny, zvuky – „červená, červená, tu, tu, tu, tu, tu, a každý běží“: to je strašidelné. A není možné to předvídat jako třeba průjezd vlaku, který okolo projíždí denně – což vzbuzuje úzkost. Hlavně pokud to naruší chování rodičů, dítě si pak připadá ztracené.
Opakovaně se ukázalo, že je zásadní právě reakce rodičů na takové situace. Nejen k dítěti, ale i jejich chování mezi sebou. Jejich vědomí, že je dítě pozoruje, je velmi důležité: uvědomovat si, jak to může ovlivnit jeho budoucnost, jeho duševní zdraví. Řekla bych, že je důležitější, jak něco vnímají rodiče než co se děje objektivně.
Jak potom vznikl program Namal?
Původně jsem chtěla vytvořit program pro rodiče, aby pochopili, co se dětem děje a co s tím mohou dělat. Rodiče by ale nikdy nepřišli sami, nechat děti samotné doma považují za příliš nebezpečné. Museli jsme tak zvát rodiče společně s dětmi – což je docela obtížné, protože tříleté děti jsou neposedné, aktivní, hlučné… Soustředili jsme se na dvojice dětí a matek – a z ekonomických důvodů jsme skončili u skupinových setkání pro osm až deset matek s dětmi.
Ráda užívám přísloví, která umožňují hravým způsobem říci mnohé několika slovy. Podrobnější informace jim potom předáváme vytištěné společně s magnety na lednici, aby jim ta přísloví připomínala. Pouštíme jim různé písničky a vymýšlíme různé aktivity – všechny se odvíjejí od principů duševního zdraví dětí a jejich vývoje.
Každé z deseti setkání se skládá z počáteční krátké přednášky, po které následují ony písničky a hry. Mohla byste některé z nich popsat?
Jedno z nich se třeba zabývá projevy lásky k dítěti. Máme krásné šály, kam se každá dvojice matky a dítěte schová, přikryje se šálou – a dívají se na sebe a matka říká: „Vidím, jak máš krásné oči a nosík a tváře…“ Jedná se o velmi úzký, intimní kontakt.
Jindy se dítě schovává matce za záda – a ta jej má najít. Jindy si hrajeme s velkými míči, na kterých děti balancují, nejdřív před matkou, která jej hlídá – a potom za jejími zády, což je pro dítě daleko náročnější.
Máma mu přitom říká, že to zvládne, že je statečné a podobně. Pracujeme s pohybem, s hudbou, s tancem.
Navíc máme loutku, která se objevuje na každém setkání. Jejími ústy vypráví vedoucí dětem příběhy. Říká třeba: „Ahoj, stydím se a hledám mámu, abych se u ní mohla schovat.“ Loutka je hlavně důležitá, když dojde na traumata. Může mluvit třeba o tom, že rodiče museli odjet a ona měla strach, plakala a nevěděla, co dělat.
Jedno ze setkání pak věnujeme jen matkám. V jeho průběhu vytvářejí pro děti krabičky s věcmi, které děti pomáhají uklidnit. Může tam být třeba malá deka, fotka maminky, plyšový medvídek a podobně. Dítě se pak naučí krabičku používat při náletech nebo pokud máma musí odjet. Je krásná, malovaná, je to dárek od mámy – a při setkání, na němž děti krabičku dostanu, o ní promluví loutka: „Pokud se bojím, vezmu si krabičku a podívám se na maminčin obrázek, třeba si vezmu medvídka – a hned se cítím líp.“
Snažíme se tak rodičům pomoci najít cesty, jak dítě utěšit, jak dosáhnout toho, aby se cítilo milované a v bezpečí. Aby pochopili, jak vzájemně sdílet pocity.
Hovoří loutka někdy s dětmi i přímo o traumatizujících událostech? Nebo jak vlastně s malými dětmi o traumatech mluvit?
S dětmi je dobré mluvit jen o tom, co mohou pochopit. Nezmiňovat politiku, nějaké konflikty… To pro tříleté není. Je ale dobré mluvit o tom, co dítě cítí. Třeba o explozích: máme pak třeba příběh o lidech, kteří jsou velmi rozzlobení, protože něco chtějí a panují o tom spory – a proto házejí rakety, něco jako obrovské ohnivé kameny, před kterými se musíme schovat, aby nám neublížily. A že máme vojáky, kteří nás chrání. To bychom zmínili úplně na konci programu.
Je ale důležité připravit rodiče: proto matky vytvářejí ony utišující krabičky, mluvíme o jejich pocitech, o způsobech, jak je dětem vysvětlit. Jak je příliš nevystrašit, jak se obejít bez přílišných emocí.
Každý rodič musí pro dítě najít velmi jednoduché vysvětlení – které nesmí být jenom o zlých lidech, kteří nás ohrožují, musí zdůraznit i to, že se můžeme ochránit.
Je samozřejmě dětem možné vymývat mozky, co se týče konfliktu, ale to není naším cílem: my se snažíme dítěti vysvětlit, co samo vidí okolo sebe; nejde nám o Gazu nebo Araby. Pro dítě je důležité vědět, co se děje jeho rodičům, co to znamená pro něj, kdo ho ochrání, jestli je všechno v pořádku. Dítě si musí uvědomovat, že je milované a šikovné. Proto během setkání podporujeme autonomii při hře. A hru samotnou – protože pro duševní zdraví je nehledě na okolnosti důležité se občas pobavit.
Ve Sderotu jste realizovala i výzkum, který hodnotil efektivitu programu Namal. Co rodinám přinesl?
Rodiče si i s ročním odstupem pamatovali, o čem jsme mluvili, vnímali setkání jako užitečná a přínosná pro děti. Metody, které jsme jim představili, užívali i u dalších dětí. Ukázali jsme, že je možné zlepšit emocionální dostupnost rodičů – to nevychází z odpovědí rodičů, ale z pozorování interakcí dětí a matek. Matky jsou po absolvování programu k dětem daleko citlivější, víc je přijímají, podporují – a citlivější vůči matkám a přístupnější ke spolupráci jsou i děti.
Další výsledky se týkají snížení behaviorálních problémů. Tento výsledek opět vychází z výpovědí matek – nicméně i to je úspěch, protože samotný fakt, že máma vnímá dítě jako méně problematické, přispívá k tomu, aby problematické nebylo. Evaluace je drahá; přála bych si získat na výzkum víc peněz, aby mohl proběhnout na větších vzorcích a lépe prokázat účinnost programu.
V Česku nás žádný válečný konflikt neohrožuje, ale některé děti trpí z jiných důvodů – na vině jsou třeba závislosti a duševní onemocnění rodičů nebo domácí násilí. Liší se práce s takto ohroženými dětmi?
Zásady terapie rodin s dětmi jsou velmi podobné. Například zdůrazňovat důležitost vztahu s rodiči pro dítě. Některé mámy nevědí, jak jsou pro děti důležité, připadají si špatně, protože neumějí situaci vyřešit. Pro dítě jsou ale zásadní! I v situacích, kdy se jedná třeba o domácí násilí, mohou udělat hodně, třeba posilovat důvěru dítěte ve své bezprostřední okolí i v sebe samotné, schopnosti mluvit o emocích raději než je dávat najevo chováním…
Myšlenka práce s dvojicemi rodič-dítě je stejná, ať už se jedná o zneužívání, trauma způsobené rodinnými vztahy nebo třeba požárem. Usměrňovat jejich interakce je daleko účinnější než se zabývat samotným dítětem.
Platí totéž i pro každodenní výchovu zdravých dětí?
Naprosto! Naše principy vycházejí z teorie citové vazby, každé malé dítě potřebuje dospělého, který na něj reaguje citlivě a konzistentně, s citem. Potřebuje cítit autonomii, zkoumat – a zároveň cítit podporu ve hře. Hra je nesmírně důležitá! Lidé někdy oddělují hraní a učení se, ale hraní je zásadní pro tolik funkcí, abstraktní myšlení a další…
Principy zdravého vývoje dítěte jsou všeobecné. Náš program navíc zdůrazňuje sdílení pocitů – které je ale opět všeobecné! Pro každé dítě, které se zrovna něčeho bojí, cítí úzkost nebo vztek, je lepší, když může své pocity vyjádřit slovy než je dávat najevo agresivním chováním. To je obecně přijímaná zásada dětského duševního zdraví.
Specifický je přístup k traumatům. Myslím si ale, že potřeba vytvořit narativ, který vysvětlí každodenní maličkosti, je zásadní vždycky, ať už se dítěti stalo cokoli, třeba se něco rozbilo. Život je plný nečekaných událostí a je důležité umět vysvětlit, co se stalo, konzistentně, flexibilně a bez obviňování.
Ester Cohen
Klinická psycholožka, terapeutka a profesorka vývojové psychologie. Studovala v Jeruzalémě a na Michiganské státní univerzitě. Roku 1973 začala zabývat terapií rodin postižených důsledky Jomkipurské války mezi Izraelem a egyptsko-syrskou koalicí. Od té doby pracuje s pacienty postiženými válečnými traumaty a rozvíjí a učí terapii rodičů („Parent Therapy“). Pracovala v centru pro oběti terorizmu, po léta působila jako vedoucí studijního programu dětské klinické a školní psychologie, vedla několik výzkumů o terapeutických intervencích u dětí ohrožených traumaty. Coby terapeutka se věnuje rodinné, systemické a hypnotické terapii; vede výcviky a supervize mladších terapeutů.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
