V lidském životě se jen málokdy objeví intenzivní prožitek, který způsobí absolutní převrácení hodnot, a tím i vnímání existence. Taková zkušenost se pojí s blízkostí smrti. Ne ovšem přirozené smrti bližního člověka. Je řeč o doteku smrti pociťovaném přímo na sobě samém. Ve vyspělých zemích se tato přítomnost v podstatě eliminovala. Drsný boj o přežití se týká minima společnosti. Jenže modernita s sebou nese i úskalí. V podobě rozvinuté infrastruktury a relativně nízké ceně dopravních prostředků vzniká stále více prostoru pro zmíněné intenzivní prožitky. I když se úmrtnost při autonehodách snižuje, počet zranění a střetů se zvyšuje. U všech účastníků dochází k setkání s mezní situací.
Méně mrtvých, více nehod
V roce 2017 zemřelo na českých silnicích 502 lidí a 2339 bylo těžce zraněno. Jde o nejnižší počty za celou dobu budování statistik nehodovosti na vozovkách, tedy od roku 1960. Skvělá zpráva. Avšak často se zapomíná i na lehká zranění, protože jde přece jen o lehká, tedy život neohrožující. 24 740. To už není tak málo. Od roku 2009 se množství lehce zraněných plíživým krokem zvyšuje. A stejně tak i součet všech dopravních střetů. „Každý den se v loňském roce stalo téměř 285 nehod a každých 18 hodin jeden člověk na silnicích zemřel,“ informuje web Bezpečnecesty.cz. A jaké že jsou nejčastější příčiny havárií v minulém roce? Na prvních třech příčkách se umístilo nepřizpůsobení rychlosti dopravně-technickému stavu vozovky, nevěnování se řízení vozidla a vjetí do protisměru.
Tyto tři kategorie mohly za 196 smrtí. A stejně tak za většinu těžkých a lehkých zranění.
Prožitek smrti
Na první pohled jsou to jenom čísla. Ale za nimi se skrývá jen bolest, smutek, stres a deprese. U smrtelných nehod se tyto emoce a prožitky násobí. To však neznamená, že by nebyly přítomné u těžkých a lehkých zranění. Psychika totiž dokáže být křehčí než porcelán. Nelze všeobecně tvrdit, že každý účastník dopravní nehody musí zákonitě projít takzvanou akutní reakcí na stres. S vysokou pravděpodobností tomu tak však bude. Pokud ano, v prvních hodinách po havárii se mohou dostavit kromě strachu i fyzické projevy v podobě těžkého dýchání, třesu, nevolnosti a výpadků paměti. Nehoda, když vynecháme drobné ťukance na parkovištích, dostane člověka do pozice, kdy mozek v záchvatu sebeobrany zaplaví sám sebe adrenalinem, aby zamezil příchodu bolesti. Na několik málo vteřin se mysl dostane do stavu umírání. V podstatě se vypne. Úsloví přežil vlastní smrt je tak zcela namístě.
Cejch viníka a oběti
S tímto traumatem se pak musí každý nějakým způsobem vypořádat. Viník i oběť. Pro alespoň částečné překonání je potřeba, aby byla zajištěna profesionální práce státních orgánů, pojišťovny a dalších institucí, které se nutně stávají součástí řešení autonehody. Ale především empatie ze strany nejbližšího okolí osob. Pokud tomu tak není, přichází do hry takzvaná sekundární viktimizace obětí dopravní nehody. Komplikovaný název, přesto jednoduchý na pochopení. Jde o druhotné poškození, psychického rázu, vznikající špatným přístupem k účastníkům dopravní nehody. Na jedné straně se nachází viník, který se ze společenského hlediska rázem dostává do pozice vyvrhele. Často kvůli fatálnímu pochybení, ne však záměru škodit.
Kdokoliv pak ukazuje prstem na pomyslný cejch a chová se jako soudce, prohlubuje zoufalství, které bez asistence psychologa může vyústit až v sociální fobii, dlouhotrvající depresi a sebevražedné myšlenky.
Na druhé straně se nachází oběť. I ta dostane svou vlastní značku. U poškozeného je kamenem úrazu zmenšování vlastního prožitku traumatu, vznik pocitu nespravedlnosti, někdy dokonce stavění oběti do pozice viníka. Pokud oběť utrpěla zranění, která ji budou po delší dobu limitovat, celá situace je ještě složitější. Nebo navždy. Smíření se s následky patří mezi nejobtížnější úkoly. Nejen pro zraněného, ale i pro blízké okolí. Špatné reakce pak mohou vést k úplně stejným psychickým poruchám jako u viníka.
Nekonečné trauma
U účastníků dopravních nehod se velice často objevuje PTSP – posttraumatická stresová porucha. Děsivý zásah do zažité každodennosti stereotyp vykolejí. Rouška zdánlivě bezpečného života spadne a odkryje se zahalené nebezpečí číhající na každém kroku. Člověk trpící PTSP opakovaně prožívá traumatickou zkušenost, vyhýbá se všem místům, která jen částečně vyvolávají vzpomínky na událost. Dochází tak k izolaci jedince od okolí. Východiska jsou dvě. Jedni poruchu překonají po delší době sami. Sednou si za volant, získají důvěru v rizikové úseky na silnicích a také důvěru v ostatní řidiče – nebudou se bát nechat řídit někoho jiného. Jenže ne každý dovede překonat PTSP sám. Když ne, vůbec to neznamená, že by byl v něčem horší. V tu chvíli přichází druhá možnost – vyhledat odbornou pomoc psychologa. Nejenom při podezření na PTSP, ale i u náznaků jiných psychických poruch. Pokud jste oběť a nevíte si rady, můžete se obrátit například na Bílý kruh bezpečí, kde vám bezplatně poradí a nasměrují k dalším krokům. Dále také na České sdružení obětí dopravních nehod, kde poradí i viníkům, avšak pro ně je cesta za pomocí o něco složitější. Ideální je nechat si napsat doporučení od obvodního lékaře a vyhledat soukromého psychologa. V každém případě však platí, že dusit v sobě nevyřešený konflikt nemá smysl. Potlačování povede pouze k prohloubení potíží.
Protože určitě za volantem taky trávíte pěknou část života, mrkněte na náš blog se spoustou rad pro řidiče Rád řídím. K čemu je dobrá škola smyku, co dělat při dopravní nehodě a podobně. Nikdy nevíte, jednou se to může hodit. Hezké čtení!
