Zabýváte se pracovní ergonomií, zjednodušeně sledujete lidi, jak pracují. Co vidíte, když sledujete někoho při sezení?
Jsem fyzioterapeut preventista, protože řešit až důsledky, problémy, které máme se zády, mi připadá málo. Místo toho jdu o krok dopředu a předávám veřejnosti informace, aby lidé chápali, jak tělo funguje a jak tyto potíže vznikají.
Člověka, o kterém si řeknu, že dobře chodí nebo má dobré držení těla, potkám párkrát za rok. Většinou je to někdo, kdo vykonává skutečně přirozený pohyb, třeba pracuje ve výškách nebo dělá instruktora lezení. U mladých lidí to bývá naopak příšerné. Když to přeženu, my jsme bývali v dětství venku, chodili po lesích a polích a partnera „vyhlíželi“ se vzpřímeným držením těla na zastávkách a na diskotékách – zatímco dneska jsou děti uvnitř, na sociálních sítích. Podívejte se, kolik lidí se dívá třeba na zastávkách dopředu, ne dolů do mobilu. To potom ovlivňuje pozici hlavy.
A děti nevisí – což může znít divně, ale dítě má přirozenou potřebu viset, na stromě, na větvi, na klepačích na koberce, jaké bývaly na sídlištích. Při visu se povolí páteř a nasaje se do ní dostatek tekutiny – a bez toho je páteř utlačená. Pokud dělám projekty pro firmy, doporučuju jim žebřiny a relaxační místnosti, kde se můžou protáhnout. Také je nezbytné co nejčastěji měnit pracovní polohu, je již mnoho firem, kde je možné pracovat vestoje u polohovacích stolů nebo mají k dispozici dynamické židle.
Takže za problémy se zády může, že málo visíme?
Nejen. Odklonili jsme se od toho, k čemu je naše tělo určené. Tělo je fyzicky koncipované k neustálému fyzickému střehu – a jen nárazovým stresovým situacím. Můžete si to představit jako člověka, který před deseti tisíci lety chodil buší a lovil, takže se celý den pohyboval po nerovném terénu, což bychom potřebovali i my. Navíc je trvale ve střehu a nárazově prožívá stres, třeba když zahlédne tygra. Napnou se určité svalové skupiny, hlavně šíjové svaly mezi hlavou a krkem. Právě jejich napětí je primární reakcí na stres. Představte si, že sedíte a loupete ořechy nebo opravujete oštěp a něco se napne v křoví. Šíjové svaly se vám okamžitě zatnou, protože se podíváte do místa možného ohrožení. Když zjistíte, že je to pták, který vás neohrožuje, svaly se zase vypnou.
Pokud by tam byl ale predátor, připravíte se na útok nebo útěk a stresu se přizpůsobí i svalový aparát. Zpevní se pánevní dno, abyste měl oporu, prokrví se velké svaly a zpevní se cévní soustava, aby tělo bylo připravené na rychlou akci. Nebezpečí pak rychle pomine a tělesné hodnoty se ještě desítky minut nebo hodiny vrací zpátky. Tomu je naše tělo přizpůsobené: rychlá reakce na stres a následná regenerace.
V dnešní době to tak ale není: nám stres způsobují třeba časové termíny, které máme někde v mozku schované neustále. Něco, co z přírody neznáme, protože příroda žije ze dne na den. A to nám silně ovlivňuje svalové napětí.
A přestože lidé cvičí a o pohyb se starají, stres cvičením nevyřeší. A v takovém případě je na řadě práce se stresem, třeba psychoterapie.
Další stres, který začíná už ve škole, pramení z přirozené potřeby pohybu, kterou nemůžeme naplnit. Ve školce děti ještě běhají – ale ve škole tělo jen sedí na židli. Což je špatně, žádné zvíře nesedí na zadku se spuštěnýma nohama a samotný sed je pro nás nepřirozený. Pak se začnete ošívat, máte potřebu se protáhnout; děti se chtějí proběhnout nebo jít se prát, protože jim nehybné svaly pořád vysílají do hlaviček signály „protáhni mě!“ – a pak jsou v tenzi.
Mluvili jsme spolu o článku, který ukazuje, že se v případě psychické námahy člověk i pohybuje jinak a víc namáhá záda. Je duševní práce rizikovým faktorem?
Snadno se to pozná třeba u chůze. Ta je mimochodem i evolučním znakem při výběru partnera. Poznáte podle ní tenzi ve svalovém aparátu, i vy jako laik určitě vidíte, jestli někdo jde vesele, smutně, nebo naštvaně. A podvědomě u žen zachytíte i rozdíl v chůzi při ovulaci nebo v předmenstruačním období. Svaly totiž reagují na hormony i na stres – a dlouhodobý stres pak zanechává dlouhodobé následky.
A taky se poznají některá povolání, která mají specifická držení těla: třeba zubař nebo houslista, který je pořád nakloněný na stejnou stranu.
Přečtěte si také: Jan Šmahaj: Jaké jsou dopady virtuální reality na lidskou psychiku?
Stává se, že nějaký člověk sedí špatně z psychických důvodů a potřebuje spíš psychiatra než fyzioterapii?
Určitě. Jako fyzioterapeuti dokážeme pomoct většině lidí, ale pokud je převládající faktor stres, nebude to u nich fungovat. Přitom se může projevovat i dlouhodobé trauma z minulosti. Člověk třeba neuvolní ramena, což je stěžejní, protože křečovitě stažená ramena působí nejen na pohybový, ale i na interní systém. Zablokují se žebra, a to pak způsobuje „falešné infarkty“ nebo panické ataky. Takovým potížím říkáme vertebro-viscerální svaly: ze stresu se stáhne hrudník, nemůžou se nadechnout, píchá je na hrudníku. A třeba si zavolají záchranku, ale podle EKG se pak zjistí, že jsou z interního hlediska v pořádku a mají zkrátka jen zablokované žebro. Totéž se může dít i s trávením, pokud mají zkrácené svaly břicha, i když jsou lidé gastroenterologicky zdraví.
Napětí svalů se tak projevuje i hlouběji. Nervy vedoucí do svalů i orgánů navíc vycházejí z míchy ve stejném bodě, takže se může vjem z jednoho a druhého snadno zaměnit. Člověk si třeba myslí, že jej bolí ledviny, a přitom má stažený nějaký sval. Anebo opačně, vnímá bolest zad, ale problém je ve žlučníku.
Děje se to i naopak, že by posílali třeba psychiatři své pacienty? Psychologie zná problémy s vnímáním těla, pohybem a držením těla například u traumatizovaných lidí. Jak psychika a tělo souvisí?
Ano, nejvíc se to odráží v lázeňství. Tam prouděním vody, teplotou nebo dotykem fyzikálně působíme na pohybový aparát – a lidé pak mají po celém těle nové vjemy. V dnešní době totiž své tělo téměř nevnímáme: víte třeba, že vás někde něco bolí, ale během dne si běžně neuvědomujete, v jaké poloze máte záda nebo jaké máte úhly v kolenech, potřebujete myslet na něco úplně jiného. Tělo je pak otupené – a jakákoli nová informace je pro něj skvělá.
Z pohybového hlediska třeba v minulosti v některých lázních zavedli léčbu prací.
Když přijeli duševně zničení lidé, museli fyzicky pracovat, třeba sekat dřevo, aby jim začaly fungovat svaly, vyplavovaly se endorfiny a podobně. Protože pokud svaly začnou správně pracovat, člověk se začne cítit dobře.
Bohužel se propojení těla a duše nikde neučí. Třeba lékaři na medicíně mají během celého studia jen velmi málo výuky v oboru rehabilitace. Pamatují si, že existuje nějaká rehabilitace, ale o propojení s jinými obory medicíny vědí pramálo. Což je obrovská škoda.
A proč lidé své tělo nevnímají?
V dnešní době přijímáme majoritní procento informací zrakem: četla jsem, že dokonce osmdesát procent. Před pouhými dvěma sty lety lidé museli přijímat spoustu signálů z těla, protože hodně chodili. Potřebovali výborný sluch a čich – což jsou smysly, které se nám otupují, protože pracujeme hlavně zrakem. Žijeme v bezpečném prostředí a neočekáváme bezprostřední nebezpečí, že by na nás někdo zezadu vyskočil a začal nás škrtit. To bychom měli lepší čich a sluch. Náš svalový systém se oslabil, protože máme pocit bezpečí – ale vede to až ke zhrouceným postojům.
Psychologie ukazuje, že biologická necitlivost souvisí i s necitlivostí na emocionální, sociální úrovni. Jak to vidíte z pohledu fyzioterapie?
Rozhodně ano. Lidé, kteří chodí třeba na jógu, skutečně vnímají úplně jinak, jsou schopní vnímat tělo jako celek. Opak vidíme u lidí, kteří své tělo vnímají jen jako nástroj, třeba chodí do posilovny a trénují biceps. Tělo pak funguje úplně jinak, nekoordinovaně. Pokud tedy k izolované práci s jednotlivými svaly není přidán ještě prvek jiného typu cvičení k jejich propojení, můžeme to přirovnat k týmu, v němž pět set lidí nemá ponětí, co dělají ti ostatní.
Lidé potřebují různé typy cvičení, v dnešní době stavíme na neurofyziologickém cvičení, jehož cílem je zpětně ovlivňovat funkci mozku.
Nevím ale přesně, jak je to s empirickými důkazy: v rehabilitaci máme v této oblasti mezery, které snad vyplní rozvoj neurověd. Ale je to tak: nervový systém je napojený na pohybový aparát a obojí jde ruku v ruce. A umět se stresem zacházet, třeba s pomocí nějakého dechového cvičení. V dýchání nám brání hodně povolená břicha, kvůli kterým máme nestabilní bránici a nedostatečně dýcháme.
Co by měl člověk, který prostě z podstaty své práce pracuje hlavou a vsedě, dělat?
Když začnu u stresu: měl byste se snažit čelit všem zbytečným vjemům. Nekoukat pořád do mobilu a třeba při cestování zavírat oči, abyste se nemusel pořád dívat na nějaké reklamy – už jenom pokud zahlédnete člověka, který je vám nepříjemný nebo se projevuje agresivním držením těla, zbytečně vám to přidává stres. A taky je důležité oddělit práci a relaxaci.
A pokud už stres prožíváte, naučit se s ním pracovat: třeba pomocí autogenních tréninků nebo cvičení dechu. S dechem neumíme v dnešní době pracovat, máme povolená břicha a nestabilní bránici, takže nedýcháme dostatečně. Naučit se dobře dýchat pak může být skoro zázrak.
Z druhé strany je pak zapotřebí respektovat svalové potřeby těla. Pokud sedíte a cítíte, že začínáte tuhnout nebo vás třeba táhnou záda, tak se zvednout, protáhnout se, zacvičit si.
Mgr. Jitka Medová – fyzioterapeutka s preventivním zaměřením, vede osvětové přednášky a workshopy o zdraví pohybového systému pro firmy, veřejnost i zájmové skupiny. Lektor pracovní ergonomie (nejen firemní, ale i v oblasti sociální péče). Fyzioterapeutka týmu nevidomých fotbalistů Avoy MU Brno.
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
Mohlo by vás také zajímat: “Lidé nemají depresi, lidé jsou smutní,” říká terapeut.
