Jedna kamarádka měla pasivní agresorku v týmu, když rozjížděla podnikání. Málem to to podnikání zabilo hned v začátku. Dlouho nevěděla, co je problém, hledala chybu v sobě, ale vyskakovala z kůže dnes a denně z toho, jak to nešlapalo, i když do toho dala všechno a dřela jako mezek. Naštěstí se pasivní agresorka z tohoto příběhu odkopávala čím dál víc, až nakonec bylo jasné, že se jí prostě nechce makat a dřít a ladit s někým, ale že chce klížit, stavět překážky, podlamovat a shazovat. To vše s milým úsměvem a přesvědčením o svém přátelském přístupu.
Kamarádka se nakonec naštvala, tu druhou holku odřízla, řešili to právníci, bylo to drahé, ale dopadlo to dobře.
Na první bolestnou zkušenost s pasivním agresorem v týmu nikdy nezapomněla a podruhé už se jí to nestalo. Bere si lidi jen externě, vše jasně formuluje ve smlouvě a na sluníčkáře, co vše rozloží, má speciální radar.
I Robert Vlach radí: do týmu vybírat lidi ochotné se učit a rozpoznat hned pasivně agresivní jedince a ty nebrat či vyhodit, jakmile se odkopou: „Bacha na pasivní agresory, lítají pod radarem, jsou zdánlivě milí a ohánějí se tím, jak to myslí dobře, ale jde to s nima ztuha, a když je srovnáte s lidmi, se kterými spolupráce probíhá hladce, mnohem snáz a rychleji je odhalíte“.
Mohlo by vás také zajímat: Moc okrádá mozek o empatii, říkají vědci
Projevy pasivní agrese:
- první projevy: neochota, výmluvy, prokrastinace, negativita, ignorování dohod
- chytří to prezentují jako chování přínosné věci
- zásadně neplní úkoly
- tyhle problémy a to chování neberou konce
- z týmu co nejdřív pryč s lidmi s motivací sabotovat, pryč s pasivně agresivním pohodářem, protože s nimi nezažijete radost ze spolupráce
Pokud se člověk chová pasivně agresivně, sám sobě nepřipouští, jak se ve skutečnosti cítí a co si myslí, a nemohou se to tedy dozvědět ani lidé kolem něj. Znemožňuje tím otevřenou komunikaci a pro druhou stranu je situace nesrozumitelná.
Pasivní agrese se vyhýbá řešení skutečných problémů a vytváří nepříjemnou atmosféru.
Kde je kolíbka pasivní agrese?
Pasivně agresivní chování na první pohled nevypadá jako agrese. Je to obranný mechanismus, kterého si dotyčný nemusí být vědom, a vzniká již v dětství. Může se tímto způsobem chránit před odmítnutím, nejistotou, nízkým sebevědomím či strachem. Snaží se vyhnout problémům, a proto místo aby otevřeně komunikoval, že je rozzlobený, něco mu vadí nebo ho něco zklamalo, začne se chovat pasivně agresivně.
Pasivní agresor se může jevit jako milý, přátelský, laskavý, jako ten, co „to přece myslí dobře“. Ve skutečnosti bývá velice manipulativní. Každý z nás někdy jedná pasivně agresivně, problém vzniká, když se jedná o převládající způsob komunikace.
Jak ještě poznáte pasivní agresi?
- nekomunikace ve chvíli, kdy je zřejmé, že je potřeba prodiskutovat něco problematického
- ignorování, přehlížení druhých, jako by byli vzduch
- mlčení jako způsob trestání svého okolí
- chronické chození pozdě jako další způsob, jak mít navrch nad druhými
- chronické zapomínání, kterým se dává najevo nedostatek respektu k druhým
- říkají „ano“ nebo „možná“, i když ve skutečnosti myslí „ne“
- nerespektování přání druhých s tím, že věci přece nemusí být tak dokonalé
- role oběti, kdy agresor druhé záměrně vyprovokuje a pak je on ten „chudák“, na kterého jsou druzí zlí; pak je spokojen, že se mu v nich podařilo vzbudit pocity viny
- popírají, že by se zlobili – v podstatě od nich nikdy neuslyšíte, že by svou zlost uznali
- pasivně agresivním lidem vyhovuje, když je na ně pohlíženo spíš jako na roztržité a zapomnětlivé než jako na nepříjemné a protivné
- zručně navozují bezmocný vztek
Hire slow, fire fast
Co s nimi, hezky shrnula Bára Rektorová, úspěšná podnikatelka a provozovatelka cateringové firmy Sushiqueen, která bojovala s rakovinou. Když si kladete otázky jako „Můžu si dovolit nádor?“, potřebujete kolem dobré lidi. V těžké chvíli ji podrželi ti, které si dlouho vybírala, ne ti, do kterých se na první dobrou bláznivě zamilovala, řídí se heslem: Hire slow, fire fast aneb Vybírej pomalu, propouštěj rychle.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Mohlo by vás také zajímat: Emoce do práce patří. Ale jak s nimi zacházet?
