„Nejlepší je selhat co nejvíc a co nejrychleji, takže snáze přijdete na to, jak uspět. Zní to jako motto nějakého kreténa ze Silicon Valley, ale je to tak,“ řekl Josiah Zayner redaktorce magazínu Gizmodo, která nějaký čas sledovala jeho netradiční povolání. Asi byste ho neuhodli – třicátník s odbarveným pruhem ve vlasech a hromadou piercingů by na první pohled mohl dělat v reklamce, ale taky šéfovat veganské kavárně v Brooklynu.
Ve skutečnosti tráví pracovní dobu v laboratoři, a ne jen tak ledajaké. Postavil si ji sám doma v garáži, vybavil ji svépomocí a poněkud punkově v ní koexistuje se svými kocoury Jamesem Baxterem a Trypsinem. Občas se staví jeho brácha nebo přítelkyně; o sterilním prostředí se moc mluvit nedá. Přitom právě na tomhle místě se odehrávají některé z nejodvážnějších a zároveň nejšílenějších experimentů naší doby.
Mohlo by vás také zajímat: Výzkum DNA: budeme jednou umět opravit všechny chyby v těle?
Rozsvítit se, nebo ztmavnout?
Jeho asi nejslavnějším kouskem byl paradoxně pokus nepodařený. Zayner si při něm do kožních buněk implantoval fluorescentní bílkovinu, tu, díky které svítí medúzy. Doufal, že se tak stane prvním hybridem člověka a medúzy na světě: člověkem, který svítí ve tmě. Nevyšlo to, protein se v jeho těle replikoval jen chvíli a na to, aby se jeho kůže rozzářila, to nestačilo. I krátkodobý efekt ale považuje za úspěch a podotýká, že to taky byl jeden z jeho méně riskantních experimentů. „Zářivý zelený protein ve skutečnosti neinteraguje s ničím, co máte v buňkách. Prostě tam je a svítí,“ vysvětlil v rozhovoru.
A hned redaktorku Kristen V. Brown přizval, aby sledovala mnohem zásadnější pokus, při kterém se rozhodl pozměnit buněčný metabolismus. „To už je trošku strašidelné,“ přiznal.
Cíl? „Zevnitř“ změnit pigmentaci kůže tak, aby ji měl tmavší. Asi jako po tetování hennou nebo když se hodně opálíte. Zayner si k tomu vybral malý, kulatý kousek kůže na paži; buňky, které v něm má, bude geneticky modifikovat. Začal s obyčejnou izolepou, kterou si přikládal na kůži a zprudka odtrhoval, aby se zbavil odumřelých kožních buněk na povrchu. V dalším kroku si do kůže vstříkl plazmid – molekulu DNA, která se v těle umí replikovat. Vybral si ten, který obsahuje enzym tyrozinázu, látku zásadní pro tvorbu tmavého barviva melaninu. Teoreticky by se plazmid měl rozšířit do kožních buněk a tyrozináza by měla na genetické úrovni zvýšit množství melaninu. Na kůži by se tak objevilo tmavé kolečko. „Páni, na tomhle je přímo napsáno: Nepoužívat na lidech,“ okomentoval prý ampulku s genetickým materiálem, který se chystal injekčně vpravit do vlastní kůže. Šlo o stejný gen, který vědci nacházejí ve znaméncích, v nichž někdy začne bujet rakovina. Podle Zaynera ale přímé spojení mezi daným genem a rakovinou ještě nikdo neprokázal. „Bývá akorát přítomný na místě činu.“
Rakovinu prý nejspíš nedostane, a kdyby ano, věří, že ji odhalí včas.
Mým zločinem je zvědavost
Zayner se hrdě hlásí k biohackerské komunitě, k lidem, co aplikují hackerskou etiku na různé obory biologie. Přímo navazují na hackery počítačové. Mají blízko k anarchismu, často se upínají k myšlence lepšího, utopického světa a pro pomoc lidstvu jsou odhodlaní zajít dál než většina z nás. Jsou to vysoce inteligentní lidé, experti ve svých oborech, ovšem jejich aktivity se odehrávají „v podsvětí“, někdy i na hraně zákona. Na hackerskou komunitu z osmdesátých a devadesátých let se Zayner sám odkazuje. Na konferenci BioHack The Planet, kterou uspořádal loni v dubnu, s placatkou whisky v ruce recitoval Svědomí hackera, esej muže, který si říkal The Mentor. Napsal ji v roce 1986 po svém zatčení, v komunitě se předává dodnes a je známá taky jako Hackerský manifest. „Objevujeme… a vy říkáte, že jsme zločinci. Existujeme bez ohledu na barvu pleti, na národnost, bez náboženských předsudků… a vy říkáte, že jsme zločinci,“ stojí v něm. „Ano, jsem zločinec. Mým zločinem je zvědavost.“
Když tahle slova Zayner procítěně odrecituje, strhne se potlesk. Na konferenci, a vůbec v jeho okolí, všichni smýšlejí podobně. Jejich cílem není „zničit systém“, ale udělat vědu přístupnější pro všechny.
Biohackeři mají často klasické vědecké vzdělání – Zayner se může chlubit doktorátem z biochemie a biofyziky z Chicagské univerzity –, ale taky odpor k velmi exkluzivnímu prostředí „oficiálních“ vědeckých laboratoří, center a klinik. Korporátní a konzervativní přístup k vědě je podle nich na škodu. To je důvod, proč vznikají laboratoře, jako je revoluční newyorská Genspace, vlastně takový vědecký hub s uvolněnější atmosférou, než jaká panuje třeba na univerzitách. Vybavení je podobné, rozdíl je hlavně v přístupu. „Nemáme tu učitele, ale mentory, kteří vám umožní dělat to, co vás zrovna zajímá, a hned,“ vysvětlil magazínu Wired její spoluzakladatel Dan Grushkin. Za členství ovšem platíte sto dolarů měsíčně.
Radikálním biohackerům to nestačí. V malých, podomácku zařízených laboratořích se pouštějí do experimentů, které by v oficiálních kruzích neprošly. Často právě na vlastním těle. Laboratorní vybavení, pomůcky nejen na genetické inženýrství a potřebné chemikálie shánějí od speciálních distributorů. Jedním z nich je i Zayner, který před časem vyměnil teplé místečko v laboratořích NASA za vlastní byznys: na internetu začal prodávat laciné pipety, ampule, později i experimentální sety.
Dnes od něj nakupují jak hackeři, tak školy a vědecké laboratoře a loni prý měl jeho e-shop The Odin obrat půl milionu dolarů.
Střelit si tochu CRISPRu
Vedle produktů, jako je sada „Nechte kvasinky rozzářit“ nebo začátečnický set „Vytvořte si doma nová antibiotika“, si u něj můžete koupit CRISPR/Cas9. Možná vám tahle zkratka nic neřekne, ve světě genetického inženýrství je ale známá a opředená mnoha legendami. Jedná se o technologii, která v sobě kombinuje určité úseky DNA (CRISPR je zkratka pro segmenty nahromaděných pravidelně rozmístěných krátkých palindromických repetic) a protein Cas9. Výsledný systém dokáže při správném použití rozstřihnout libovolnou sekvenci lidské DNA. Čistě teoreticky se pak na dané místo dá navázat zvolený gen.
S tím aspoň počítají biohackeři v čele s Josiahem Zaynerem, který věří, že v budoucnu bude každý člověk schopný upravovat vlastní DNA podle potřeby. Někoho to naplňuje hrůzou, Zaynera optimismem. „Často slýchám o strachu, aby to někdo nezneužil. Aby kvůli tomu neumírali lidé. Víte, co nahání strach mně? Myšlenka na všechny, co v současnosti umírají na rakovinu nebo mají genetické poruchy – a které nedokážeme zachránit.“ Je dobrý řečník, i když trochu teatrální: „Jako vědci máte poslání. Jste tvůrci vědění, staviteli světů, ale i jejich ničiteli. Jak byste si mohli dát za cíl cokoli jiného než zachraňovat lidské životy?“
K záchraně světa má sám zatím daleko, ale každý pokus, který provede ve své garáži, nehledě na to, jak nebezpečný nebo naopak zdánlivě marginální je, je podle něj krokem k lepší budoucnosti.
Teď už víme, že pokus se ztmavováním kůže nevyšel. O půl roku později ho Kristen V. Brown sledovala na přednášce, kde mluvil o svém novém úmyslu: CRISPR/Cas9 smíchal s genem, který zlepšuje růst svalové hmoty, a výslednou směs si chtěl píchnout do levého předloktí. CRISPR by měl narušit DNA, gen pro růst svalové hmoty by se k němu měl připojit, a pokud všechno půjde hladce, změní se Zaynerovo genetické nastavení a narostou mu svaly.
Zayner publiku všechno detailně vysvětlil, ale k tomu, aby injekci sám použil, se neměl. Do chvíle, kdy se ho jedna z přihlížejících zeptala, co mu brání, aby technologii vyzkoušel. Roztřesený a nervózní, ale posilněný alkoholem se rozhodl to udělat. Před zraky všech si směs aplikoval do paže a přednášku ukončil slovy: „Dám vám vědět, jak to dopadlo.“ Jak to doopravdy dopadlo, zatím nevíme. Je možné, že experiment žádné výsledky nepřinese. Že je to v Zaynerově případě až příliš častý závěr? Nevadí, jde se dál. Vzpomeňte na jeho slova o tom, že pořádný a pořádně rychlý neúspěch je ta nejlepší forma neúspěchu.
Nová střeva z hotelového pokoje
Minimálně jeden ze svých šílených pokusů přitom za povedený považuje. Nešlo tehdy o DNA, ale o bakterie – to když se rozhodl transplantovat si do těla lidský exkrement. Měl k tomu své důvody: od mládí ho trápily problémy s trávením, doktoři prý nevěděli, co s tím, a nepomohla ani žádná ze spousty diet, které vyzkoušel.
Rozhodl se proto, že si upraví střevní mikroflóru, a to sám, podomácku, za pomoci výkalů, které mu věnoval jeden známý. Jak má ve zvyku, i tentokrát si s sebou ke sledování experimentu přizval novináře. Bylo to v roce 2016 a Arielle Duhaime-Ross, reportérka The Verge, za ním vyrazila do hotelového pokoje poblíž sanfranciského letiště. Proč hotel? Sterilní prostředí to rozhodně není, zvlášť když si jako Zayner vezmete s sebou doprovod v podobě dvou koček. Na rozdíl od jeho bytu tu ale zatím neexistovaly stopy jeho vlastního mikrobiomu. Toho bylo třeba se zbavit. Zayner si několik dnů dopředu ordinoval vysoké dávky antibiotik, aby vymýtil bakterie ve vlastních střevech.
V koupelně hotelu si pak antibiotickým roztokem vypláchl ústa a nos, stejnou tekutinou důkladně vydrbal i celé tělo. Pak spolykal dávku kapslí, které si sám připravil: obsahovaly roztok exkrementu od Zaynerova bývalého spolužáka.
„V tom je právě největší riziko. Pokud se v kapslích namnožily nějaké toxické bakterie, budu asi muset do nemocnice,“ vykládal zvesela. V dalším kroku použil roztok, ve kterém byly spolužákovy bakterie seškrábnuté z jeho kůže. Zayner si ho aplikoval na většinu těla, do úst a do nosní dutiny. Nakonec se převlékl do čistého oblečení a uvelebil se ve své nové, přinejmenším diskutabilní karanténě. Tenhle proces bude opakovat tři dny. Výlety má „povolené“ jen do hotelové restaurace, jíst totiž plánuje normálně. Aspoň hned uvidí, jak se mu změnilo trávení.
Už pár týdnů od experimentu dostala redaktorka e-mail s předmětem „nový žaludek krásně šlape“. Zayner jí rozepsal svůj jídelníček z poslední doby: byl na konferenci v New Orleansu, a tak si dopřával pochoutky jako smažené kuře, vdolky, langustu, pivo, milovanou whisky i míchané nápoje včetně vodky s energiťákem. Dřív by mu to neudělalo dobře, teď to prý jeho žaludek zvládá, „jako by mu bylo zase jedenadvacet“.
Nadšený byl i po několika měsících. Laboratorní srovnání, které si objednal, sice ukázalo, že spolužákovy bakterie se mu na kůži a na sliznici neuchytily, zato složení jeho exkrementů se přiblížilo těm transplantovaným. Sám se prý cítí mnohem lépe, problémy s trávením skoro ustaly a od svého dárce se prý „nakazil“ chutí na sladké. Z vědeckého hlediska to sice pádné důkazy nejsou, Josiah Zayner ovšem září štěstím. A už vymýšlí další revoluci.
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.
Přečtěte si také: Lidi jako počítače. Vědci nás programují na telepatii i lepší zdraví
