Druhou část kurzu zahajujeme videem, které natočila víceméně náhodou australská pobřežní hlídka a naši lektoři Filip, Dominika a Lucka nám na něm chtějí ukázat další z obecně rozšířených omylů, které zabíjejí lidi.
Jde o to, že i na člověku, kterému se zastavilo srdce, můžete pozorovat tzv. lapavé dechy. Ty často lidi zmatou tak, že přestanou s resuscitací pacienta a nechají ho zemřít.
Na videu vyvrhlo moře na australskou pláž bezvládné tělo mladého muže, kterého, jak jsme se dozvěděly později, postihla při plavání srdeční zástava. Protože se okamžitě dostal do rukou plavčíků, kteří na nějaké lapavé dechy neskočí, přežil. Jsme dojaté. Emotivní úvod do resuscitace dospělého je za námi. Teď přichází na řadu teoretická část.
Povolení nedýchat
„Standardy postupů pro resuscitaci se mírně mění každých 5 let, ale pořád platí, že je lepší dělat něco, klidně dle starých postupů, než nedělat nic,“ zahajuje další ze svých výkladů Filip.
„Pulz vůbec neřešíme, protože praxe ukázala, že každé druhé laické hledání pulzu dopadne blbě. Vy ho sice cítíte, ale on tam není. A také umělé dýchání už nepatří nutně ke každé laické resuscitaci,“ dodává ke zvětšení evidentně nejen mého šoku.
Proč? Filip vysvětluje, že představa „líbání se“ s cizím člověkem ležícím někde na ulici je pro většinu lidstva tak nepříjemná, že raději nepomáhali vůbec. A navíc že kyslík v krvi dospělého nějaký čas vydrží, hlavně ta krev ale musí proudit do mozku. To jsou věci. Takže masáž srdce a volat záchranku, která vás pak vystřídá a s trochou štěstí postiženého defibrilátorem nahodí.
U dospělého je šance, že se probere sám, během vaší resuscitace, velmi malá.
“Naopak včasný výboj z defibrilátoru šance na úspěch zvyšuje. Takže resuscitace je vlastně jen taková vata, než dorazí záchranka. Ale sakra důležitá,“ vysvětluje Filip. A pak nám pouští další video, které nás všechny – i přes své vážné téma – upřímně rozesměje. Možná jste ho už viděli, stal se z něj totiž tak trochu virál. British Heart Foundation má super kreativní reklamku.
Máte prsa? Nevadí!
Tak to vidíte. Protože tu sedíme (až na jednu čestnou výjimku) samé holky, zcela logicky vyvstává otázka, jestli existence poprsí představuje u masáže srdce nějakou nevýhodu. „To ani ne, možná tak od déček nahoru to může být trochu složitější,“ směje se Lucka.
„Ony i silikony tak nějak natečou do podpaždí. Pro chlapy je ale taková pomůcka: chytnout se té od vás vzdálenější kozy,“ dodává mírně ztlumeným hlasem. No nic. Přichází praxe.
Dělíme se na dvě skupinky a první parta záchranářek se vrhá na Filipa. Ten sedí ve vedlejší místnosti na židli a evidentně se mu špatně dýchá. Zavalujeme ho tunou otázek, na které on nějak mlhavě odpovídá a pak upadá do bezvědomí. Voláme záchranku.
10 minut v dole
Filip se mění za panáka a nastavuje budíka na moment, kdy jako dorazí sanitka, a jako bonus přidává metronom, aby se nám lépe držel rytmus. Jdeme na to. „Pokud dotyčného znáte nebo se nebojíte dýchat, jedině dobře, ale moc se tím nezdržujte,“ instruuje nás, zatímco my se střídáme nad panákem a masírujeme a masírujeme. „Nelítej po tom hrudníku, mačkej na jednom místě a používej váhu svýho těla,“ instruuje Soňu, zatímco Líza se věnuje dýchání. Metronom nekompromisně ukrajuje vteřiny a místnost se plní adrenalinem.
Po každých 30 stisknutích následují 2 vdechy. „Pokud nedýcháte, mačkáte furt,“ povzbuzuje nás.
Přijde mi, že právě prožívám nejdelších 10 minut svého života, pokud tedy nepočítám poslední tři kontrakce před porodem syna.
Když zazvoní budík a nás střídá imaginární záchranka, jsme všechny urvané jak horníci po šichtě. „Překvapilo mě, že samotnou resuscitací ho zachráním jen těžko. A taky, jak moc je to náročné.“ shrnuje své dojmy Jitka. A my s ní tiše souhlasíme, zatímco vedle se holky hlasitě dusí. Následuje střídání.
Krk se neluxuje!
„Když se vám dítě zakucká a dusí rohlíkem, jednoduše ho ohnete přes koleno a bouchnete ho několikrát mezi lopatky,“ vysvětluje nám vzápětí Dominika. „Musíte ho ale držet. Neobracejte ho hlavou dolů, při visící hlavě a ráně do zad by se mohlo poranit,“ dodává a ukazuje na hadrovém miminku, co by se mohlo stát s jeho krční páteří.
Hm. Nedávno se takhle můj syn dusil ve školce bonbonem a přesně tohle s ním udělali, probleskne mi hlavou.
Dominika mě ale vytrhne. „Jak už ale víte, malé děti ztrácejí velmi rychle vědomí. Pak přichází na řadu resuscitace (viz I. díl reportáže). Větší dítě při dušení necháme, aby se zapřelo o vlastní stehna, a boucháme do zad a držíme ho za rameno. Totéž co u dospělého,“ pokračuje. Zkoušíme si to navzájem a mlátíme kamarádky do zad.
„A co když se člověk dusí sám?“ přerušuje naši čím dál divočejší seanci Dominika. Líza navrhuje jako řešení vysavač. „To jako myslíš, že mám běžet do komory, vyhrabat vysavač, zkompletovat ho, zapojit do zásuvky a pak si vyluxovat hrdlo?“ ujišťuje se Dominika a jen velmi těžko potlačuje smích. My se při té představě smějeme naprosto nepokrytě. A odpověď? Musíte to prostě vykašlat. Tečka.
Nebudu měkota, nebudu měkota, nebudu měkota!
Vracíme se na svá místa do kroužku a zase se dělíme. Tentokrát do dvojic. A zatímco zbytek skupiny probírá témata na přání, dvojice postupně mizí k dalším modelovým situacím. Tentokrát ale nemáme tušení, co nás čeká. „Nejdřív půjdete do sprchy a zachráníte Lucku,“ to je všechno, co mně a Romaně sdělí Dominika, když nás vybavuje rukavicemi a lékárničkou. Tak jo. Ve sprše objevujeme šokovanou Lucku s obří dírou v ruce a spoustou krve stříkající všude kolem. I když vím, že ta díra je taky jenom jako, trochu se mi zkroutí žaludek.
Zatímco Romana se snaží klepající se Lucku uklidnit a zjistit, co se stalo, volám záchranku. Pak zápasíme s rukavicemi, je jasné, že tady jde o poraněnou tepnu, a cupujeme obvaz. „Musíme to zastavit,“ hulákám na Romanu a tlačím tím obvazem na ránu, zatímco ta Lucku usazuje na zem. „Dobrý, končím simulaci,“ říká Lucka a dodává, že jsme ztratily zbytečně mnoho času. „Mohly jste mi říct, ať si na tu tepnu tlačím sama, a vůbec jste se nemusely zdržovat tím obvazem, když už jste měly rukavice“ říká, zatímco se vymotává ze systému hadiček s umělou krví.
Přiznávám, že šahat do té „díry“ se mi moc nechtělo, a slibuju si, že nebudu měkota. Tak.
Smrt v přímém přenosu
Horší je to na stanovišti číslo 2. Tam opět leží Filip na zemi na zádech, u pusy má pěnu a klepe nohama. Epilepťák, super. Tady zpanikaříme s Romanou obě. Nejdřív chudákovi Filipovi narvu mezi zuby první věc, co najdu, a to je chyba číslo jedna. Načež se Romana rozhodne oživit si nácvikem, jak vlastně vypadá stabilizovaná poloha, a skládá se na zem vedle už zcela bezvládného Filipa, kde se převaluje ze strany na stranu a mává končetinama.
Já se sice zmůžu na to, zavolat záchranku, pak jen bezmocně sleduju ten bizár na podlaze. Jenže v tuhle chvíli už je to jedno. Filip dodýchal a udusil se zvratky. Bravo.
Načež si zjevně rozladěn vyrve z úst to, co jsem mu tam narvala, a plísní nás. „Do pusy nic necpeme, to už jsme si přece říkali,“ kroutí nespokojeně hlavou. „Měly jste mě po křečích otočit na bok a kontrolovat dech.“ A ještě dodává, že křečujícího nemáme zalehávat a fixovat násilím jeho končetiny. „Křečující člověk je schopen si vykloubit rameno nebo se o vás jinak zranit, protože má v tu chvíli velkou sílu,“ upozorňuje. Hm, nemám ze sebe dobrej pocit. Takhle jednoduše a rychle může vyhasnout život. Nechci nechat nikoho umřít!
Filip si vloží do pusy další multivitaminovou tabletu, aby mu tam vypěnila, a my si to celé sjedeme ještě jednou a tentokrát správně. Uf. Až potkám opravdický epilepťák, budu už vědět. Snad.
Zapomeňte na mlíko
Dominika mezitím vedle odpovídá na nejrůznější dotazy, co nás matky zajímají, a už teď je jasné, že každá z nás si odsud odnese hodně nových faktů. Třeba o otravě. „Co se dělá, když dítě spolkne omylem léky?“ ptá se Dominika. „Vyvolává zvracení?“ navrhuje nesměle Pavla a má pravdu. Když vám ale dítě vypije čisticí prostředek, zvracení je naopak na škodu, protože by to už tak poleptaný jícen potrápilo ještě víc. „V takovém případě mu dáte vypít panáka vody a voláte záchranku,“ dozvídáme se.
A řešit otravu houbami mlékem? Dávno neplatí, vážení.
„Mléko je tuk a některé jedy jsou rozpustné právě v tucích, proto bychom mlékem vstřebávání jedu naopak urychlili,“ vysvětluje Dominika. „Dříve se to opravdu učilo, proto vám to hned naskočilo, ale je to špatně,“ dodává. S poleptáním kůže a popáleninami také nezacházíme kreativně. „Poleptané místo se opláchne vodou a volá se sanitka, popáleninu chladíme vodou, ale ničím nemažeme ani nezasypáváme, pak voláme záchranku,“ zdůrazňuje. „A co klíště? Má se točit po směru, anebo proti?“ přichází další dotaz.
„Klíště nemá závit, proto není důvod s ním točit,“ odpovídá vlastně zcela logicky Dominika. Nejdůležitější je vyndat ho, co nejdřív to jde, a ničím nemazat a nedusit.
„Nemusíte se vůbec bát, že ho přetrhnete, v těch kusadlech, co by tam mohla zůstat, není vůbec nic nebezpečného. Problém je to tělíčko. Takže nečekejte, až dojdete domů k pinzetě a dezinfekci, klidně ho vytrhněte, ale hned.“ Aha. Tak to je další novinka asi pro většinu z nás.
Píseň o mrtvici
Připadám si trochu zahlcená informacemi a jsem ráda, že si poctivě dělám poznámky. Dominika mluví o příznacích mozkové mrtvice, u níž je rychlé jednání rovněž klíčové. Čím dřív se postižený dostane do nemocnice, tím lepší šanci na minimalizaci následků mu dáváte. A ano, cévní mozková příhoda se netýká výhradně starých lidí, postihuje i mladší ročníky. A jak ji tedy poznáme? Dominika nabízí jako mnemotechnickou pomůcku pro rozpoznání příznaků anglické slovo FAST neboli rychle.
Face – neboli obličej. Když jeho část, nejčastěji koutek, poklesne. Požádejte postiženého, aby se na vás usmál a vypláznul jazyk. Pokud pozorujete asymetrii, může jít o mrtvici.
Arm – neboli ruka. Necitlivost, brnění a slabost v končetinách nebo celé polovině těla. Požádejte postiženého, aby zvedl obě paže s dlaněmi dolů před sebe. Když jedna klesá, může to být mrtvice.
Speech – neboli řeč. Pacient začne mluvit z cesty, není mu rozumět, přehazuje nesmyslně slova. Máte-li podezření, požádejte ho, aby po vás zopakoval jednoduchou větu. Když toho není schopen, může to být mrtvice.
Time – neboli čas. Když se stane cokoliv z výše uvedeného, je čas okamžitě volat 155.
„Najděte si na YouTube video Stroke Heroes,“ doporučuje Dominika. Vy nemusíte, tady ho máte:
Když se s námi naši lektoři rozloučí, jdeme na pivo a diskuze o zážitcích ze záchranářského dne neberou konce. Tahle nalejvárna opravdu stála za to. Stahujeme aplikaci Záchranka a po návratu domů nutíme děti, aby se ji naučily obsluhovat. Naši muži sjíždějí stránky ZDrSEMu a plánují společnou účast na kurzu Horal. První pomoc s nimi je totiž opravdu zážitek.
