„Nacházíme se na začátku nezdárného konce. Jmenuji se Vojtěch a jménem společnosti Pragulic bych vás rád přivítal na prohlídce,“ představuje se pan průvodce, zaměstnanec sociální společnosti a abstinující alkoholik. A především bezdomovec. Kdo by do hučící fontány na pražském Kinského náměstí řekl, že skrývá spojení s velkým smutkem. Startovní pásku prohlídky si totiž nevybral pan Vojtěch náhodou. Všichni zaměstnanci Pragulicu si trasu vybírají sami. Tak, abychom mohli nahlédnout do jejich života. Do jejich příběhu. Do jejich neštěstí. Právě tady začínal své dvě největší kariéry. Profesionální hudebník objíždějící celý svět a těžký alkoholik. Vydáváme se směr Kampa.
“Žebrání není jen tak. Ale naučil jsem se to. Dokázal jsem vyžebrat třeba i 2000 korun za dvě hodiny.“
Nejlepší je jeskyně
„V tomhle baráku bydlela má nejlepší kamarádka a spolužačka. Vždy jsme spolu ráno vyráželi na konzervatoř. Mnohdy jsme tam ale nedošli. Pokud chcete v pití umět vydržet, musíte si najít někoho, kdo toho zvládne víc než vy. A to byla ona,“ vzpomíná na své první alkoholové krůčky v 16. letech 48letý průvodce. Čím jsme blíž Kampě, tím více slyšíme hudbu. Že by ozvěna minulosti? Možná. Hudbu svého života našel pan Vojtěch v houslích. Od mala tvrdě cvičil. Jeho dětský sen byl podobný snům většiny hudebníků. Stát na velkém pódiu a sbírat potlesk od vyprodaného sálu. „Úspěšně jsem absolvoval konzervatoř. Přidal jsem se k Hudebnímu divadlu Karlín. Než mě vzali nastálo, hrával jsem všude možně. I v Národním divadle.“
Procházíme okolo malebného středověkého festivalu pro děti. Cimbály a flétny necháváme za zády. Zastavujeme se na pomezí Vltavy a klidného parku u Karlova mostu. „Tehdy tu nechodil skoro nikdo. Hezky se tu pilo. Měli jste klid. Nikdo vás nerušil. Dneska to už jen tak nejde. Policie vás neustále vyhazuje a vy si musíte hledat místo, kde vám dají pokoj. To platí i pro nocleh. Vyspat se v parku není tak jednoduché, jak by se zdálo,“ popisuje okolí jedné z nejromantičtějších částí Prahy. Poezie. Ale ta tekutá. Pan Vojtěch žije pouliční život už šestým rokem.
„Zhruba šest let zpátky jsem propil všechny peníze a neměl jsem už ani na nájem. Musel jsem na ulici.”
Během putování po Praze vystřídal mnoho přístřešků, ale žádný nemohl nazvat domovem. „Nejlepší to bylo v jeskyni na Suchodole. Žil jsem v ní tři měsíce. Těžko se k ní dostávalo. S dvěma dalšími jsme si ji obsadili. Nikdo nás nevyháněl. Nahoru se totiž dostávalo jedině pomocí lana. S flaškou vína to šlo vždycky sotva, sotva.“
Housle za všechny prachy
Opouštíme ostrov básníků a probíháme uličkami ke Karlovu mostu. Zpoza jednoho rohu zní kytarové tóny hudby Beatles. Lennonova zeď. „V roce 1992 jsem si koupil od kamaráda housle. Mají dnes hodnotu okolo půl milionu korun. Nikdy mě nenapadlo je prodat. Ani teď bych to neudělal. Schovávám si je u dobrého přítele.“ Díky hudební skupině pan Vojtěch procestoval celou Evropu a zavítal i do Japonska. Dobré pití nikdy nechybělo. Nejčastějším místem návštěvy bylo Německo, kde si dokázal vydělat za víkend to, co lidé v Česku za měsíc. „Ve sboru na Karlíně to bylo povzbuzující. V podstatě každý pil. Jednou vypadly dirigentovi zuby přímo na mé housle a udělaly díru do desky.“ Opouštíme Lennona.
Pil vždycky, ale bez ženy ve svém životě ztratil kontrolu.
V životě každého bezdomovce existuje moment zlomení. U pana Vojtěcha to byla smrt maminky, která nad ním držela ochrannou ruku. Vždy pil, ale bez ženy ve svém životě ztratil kontrolu. „Zhruba šest let zpátky jsem propil všechny peníze a neměl jsem už ani na nájem. Musel jsem na ulici. První dva týdny byly to nejtěžší, co jsem zažil. Poloospalý a opilý jsem se potácel Prahou. Myslel jsem si, že je to pouze na chvíli a zvednu se.“ Spolu s Mánesovým mostem se nám dostalo i nádherného výhledu na Pražský hrad, který ale zas až tak pěkný není. Dnes rozhodně ne. „Jsem nekonfliktní člověk, navíc tvrdé drogy jdou úplně mimo mě. Díky tomu jsem se nedostal do potyček. Maximálně jen slovních. Hlavní ale vždycky bylo sehnat peníze na pití. Žebráním. Než jsem se k tomu odhodlal, trvalo to. Ale naučil jsem se to. Dokázal jsem vyžebrat třeba i 2000 korun za dvě hodiny.“
Další drink až se smrtí
U Rudolfina se průvodci objevil úsměv na rtech, u Pražské konzervatoře ještě větší. „Krom popíjení a pracovních výletů jsem téměř 14 let učil hru na housle. Chtěl bych se k tomu opět dostat. Třeba si otevřít soukromou školu a pomáhat lidem se posunout hudebně dál.“ Dětské sny se sice rozpouští rychle, ale dospělé mají rozhodně větší náboj. Obzvlášť když se člověk probere z šestiletého výletu pryč od společnosti, práce a plnohodnotného života. Snažil se několikrát vrátit do normálu, ale díky alkoholu se člověk stane lenivým. Zkrátka vše počká další den. A zase další. A další. Dokud Vás to neskolí na kolena. „Půl roku zpátky jsem se dostal do bytu jednoho kamaráda, který bral drogy. Měl jsem svůj pokoj. Pil jsem naprosto nezřízeně. Už jsem ani nejedl. Po krátké době mě museli odvést do nemocnice. Čtyři měsíce jsem se léčil. Zjistili mi cirhózu jater. Kdybych znova pil, umřu.“
Dvě hodiny uběhly jak nic. Prohlídka se blíží ke konci trasy. Pragulic zaměstnal pana Vojtěcha jako průvodce teprve nedávno. Ihned po propuštění ze zdravotní péče. Nyní bydlí v azylovém domě, ale snaží se sehnat vlastní bydlení. Místo, kterému by po dlouhé době mohl konečně říkat domov. „Když žijete normálně, společnost si vybíráte sami. Na ulici si společnost vybírá vás. Pokud máte smůlu, končíte,“ loučí se s námi náš průvodce strastmi města pražského. Jak jinak, než u fontány. Na Uhelném trhu. Tam, kde něco končí, musí zákonitě začít něco nového. Snad něco pěkného. Snad poklidný život!
