Když se řekne taneční divadlo, vybaví se mi „velký umění“ pro pár zasvěcených a poloprázdný sál. Čím to?
Jo, to jsi úplně kápla na to, co zrovna teď dost řeším. Myslím si, že taneční divadlo u nás je tak trochu zakleté. Za prvé to lidi nebaví a nezajímá a málokdo to vyhledává. Většinou jsou to věci depresivní, konceptuální, a publikum je taky většinou to samé. Lidi od divadla, tanečníci, vlastně si to pořád nekonečně dokola hrajeme jen sami pro sebe. A já jsem ve stadiu, kdy mě to nebaví. Přijde mi, že se to celé nějak cyklí, opakují se věci, které se tu objevily v devadesátých letech. Tenkrát proběhl takový taneční boom, ale od té doby se to neposouvá nikam dál.
To byla také jedna z reakcí, kterou jsem dostala na to, že jdu dělat rozhovor s tanečnicí: „A to ještě někdo dělá?“
Ano, buď se dozvíš tohle, anebo lidi vůbec nevědí, že něco takového existuje. Anebo to vědí, ale berou to tak, že tohle není pro ně. Něco, čemu nerozumějí a nechápou, co se tím ti umělci snaží vyjádřit, nedá se to popsat slovy, a tím pádem je to pro ně úplně neuchopitelný, těžký. A to lidi nechtějí, chtějí rychlou, jasnou informaci v estetickém podání. Svět je složitej a lidi si chtějí spíš vydechnout a vidět hezkou vizuální věc.
Co s tím? Jak se k tomu hodláš postavit ty?
Hlavní teď pro mě je, aby to lidi bavilo. Snažím se propojovat tanec s dalšími uměleckými směry, protože tanec je vlastně jen jedna složka většího celku. Svou novou show Resolution jsem propojila s projekcí, filmem a DJem, protože chci, aby tam hrála i muzika, kterou můžete běžně slyšet v rádiu. Aby tam byl track třeba od Madonny. Žádný divnosti. A taky se snažím propojovat tanec s novými médii, jako je videomapping, kinect apod. Ale nejdůležitější ze všeho je pro mne příběh. To, že divák jde s tím umělcem a chápe, co se na jevišti děje. Aby se měl čeho chytnout. A to je pro mne hrozně těžký.
Proč?
Protože jsem primárně tanečnice a ne herečka. Vystudovala jsem Duncan Centre, kde jsem byla „zavřená“ od svých patnácti do třiadvaceti let. Je to skvělá škola, vůbec proti ní nic nemám, ale vznikla právě v těch devadesátých letech, čerpá z Isadory Duncanový a Jarmily Jeřábkový atd. Je zaměřená hlavě na improvizaci a vlastní tvorbu, což je vynikající pro toho umělce, ale nikdo nás nenaučil, o čem to vlastně konkrétně je. Jako proč se tady vlastně zmítáš. Tam a v ten danej moment to všichni chápali, ale když jsem pozvala na představení třeba svoji ségru, vůbec nechápala, o co tady jde. A to jsou pro mě taky signály toho, že máme nějakej problém. Protože divadlo děláme pro lidi, ne pro kámoše, že jo? Jenže tanec je a vždycky bude pro diváka abstraktní, pokud tam nebude příběhová linka.
No, už jsem setkala s názorem, že člověk, který jde na taneční představení, by měl mít něco nastudováno, aby mu vůbec porozuměl…
Nééé, vůbec. To je blbost. To je taková výmluva, zadní vrátka tanečního světa. I proto si myslím, že jsou lidi, pokud jde o tanec, řekněme dost zdrženliví. Často slyším: „Já bych přišel, ale vůbec tomu nerozumím.“ Jenže divák, který má takovýhle předsudky, je logicky už předem sklíčenej a bojí se, že tomu nebude rozumět. Já jsem teď v bodě, kdy chci, aby si moje představení užila i prodavačka z Alberta, například. Nebo moje vlastní rodina. A to je pro mě strašná výzva. Vlastně jdu pozpátku.
Od abstrakce zpátky ke konkrétnímu?
Jo. A to je pro mě právě to těžký. Teď už jsem teda ve fázi, kdy začínám pracovat i s textem, konkrétním slovem, což je pro mě posun tak o 40 % někam jinam. Aby měl divák aspoň nějakou nápovědu, nějaké indicie.
Existují tedy věci, nějaký mezery, který nejdou zaplnit jen pohybem?
Určitě. Pro mě jsou to dva odlišné světy, které chci propojit. Tanec je pocitová, abstraktní věc, vyvolává představy a fantazie. Když posloucháš mluvené slovo, tak sleduješ příběh. Proto skládám ty vrstvy přes sebe, třeba když natočím film v nějakém konkrétním prostředí a v něm něco říkám. Pak následuje střih a nastupuje abstrakce, nazvala bych to astrální rovinou. Jinak bych si musela vystavět kulisy reálnýho světa, mít na jevišti panelák a v něm svůj pokoj a místo kostýmu civilní oblečení. Jenže já nechci realitu zavírat do divadla. To už bych dělala nějaký site specific přímo v nějakým bytě. Ale tohle je tanec. Vždycky abstrakce. Nikoliv pantomima. Nejde říct, že tohle znamená ano a tohle ne. Proto používám ty střihy.
To zní rozumně. Premiéru Resolution máš v pražském prostoru NoD 17. října. Vyjde to? Divákovi nabídneš konkrétní pojmy a pak nějakou dávku abstrakce…
Ano, snažila jsem to propojit. A těším se na reakce diváků, jestli je představení bude bavit, jestli chytnou příběh a projdou vývojem stejně jako já na jevišti.
Tvoje předchozí představení Clean Cut bylo o radikálním řezu, změně. Aspoň takhle jsem to pochopila. O čem bude Resolution?
Jo, tu změnu jsem zažila ve svém vlastním životě, a teď po roce zažívám její výsledky. Takže z Clean Cutu vycházím a v Resolution řeším tu příčinu, proces a výsledek změny. Když člověk váhá, jestli se nemá vrátit do starých kolejí, protože ty nový fungujou jinak, než si třeba představoval. Ale nakonec se dostane do úplně jiné životní roviny.
Mohla bys být konkrétnější?
Zažila jsem změnu na více úrovních. Nedá se říct, že se stala jedna konkrétní věc a pak se všechno změnilo. Těch změn bylo hodně. Všechny vzorce, které jsem 30 let jela, mi najednou přestaly fungovat, a já jsem věděla, že pokud něco nezměním, půjdu do kytek. Protože všechno souvisí se vším a když změníš jednu věc, přestane fungovat druhá, a tu pak musíš změnit taky. Protože ti není dobře. Fyzicky ani psychicky. Uvidím, jestli to diváci vstřebají.
Zkušenost je nepřenosná, ale pocity podle mě jo. Tancem je to ale, uznávám, asi nejtěžší. Kdy tě vůbec napadlo, že se budeš živit tancem?
Mě to nenapadlo, mě to tam samo nasměrovalo a já to prostě musela dělat. Zkoušela jsem i jinačí práce, ale vždycky mě to hodilo zpátky k tanci. Po škole to bylo dost složitý. Nejdřív jsem samozřejmě vůbec nevěděla, jak budu žít, protože tady taneční divadlo skoro nikoho nezajímá a moc lidí na něj nechodí. A ty strašně dlouho něco tvoříš a pak to třeba zahraješ jednou a čau. Na reprízu už ti nikdo nepřijde. Já jsem se takhle v tý vnitřní beznaději plácala snad osm let. Věděla jsem, jak na tom tady s tanečním divadlem jsme, ale zároveň jsem cítila, že nic jiného dělat nemůžu.
No, ono je to strašně těžký, prošlápla sis úplně sama cestu, která dřív nebyla…
Ono to nebylo těžký jenom pro mě. Rodina tě sice do nějaký úrovně podporuje, ale pak si k tobě sedne ségra a prosí tě, aby sis našla normální práci. A ty tam sedíš a v podstatě ji chápeš a soucítíš s ní. Ale prostě nemůžeš jinak. Ale teď už je to super. Mám se skvěle.
Kolikrát jsi měla chuť to zapíchnout?
Já jsem to taky několikrát zapíchla a šla třeba na půl roku dělat do baru. Úplně jsem rezignovala. Tři roky po sobě jsem v srpnu vždycky zrušila všechny taneční zakázky na další sezónu a šla jsem někam pracovat. V lednu jsem to pak zase znovu všechno obvolala a obnovila a pak bum, v srpnu zase střih. Tři roky po sobě. Už jsem si skoro myslela, že jsem nemocná. Ale to si myslím, že je taky důležitý, nebát se to umět odstřihnout, zavřít dveře a jít dělat něco jiného. Protože si pak uvědomíš, co opravdu chceš a co ne. Pro mě je tanec poslání, a už to nehodlám měnit a vzdávat se ho.
Jak dlouho už se ti to takhle daří?
Před třema rokama jsem si řekla, že už nebudu „umělcem“, kterej se ofrňuje nad „komercí“, a budu brát všechno, co mi umožní tančit. Všechno, bez ohledu na umělecký kvality a tak. A že to budu dělat dobře, budu tomu dávat to nejlepší ze sebe, a najednou jsem si vybudovala sítě, mám pocit, že úplně všude. Změnila jsem prostě svoje mentální nastavení, že za nic, včetně reklam, se nehodlám stydět. A od tý doby chodí samý hezký věci. I reklamy, i když by sis řekla, že to ti nemůže nic dát. Na nich jsem se naučila pracovat s profesionální filmovou produkcí, která je místama úplně ujetá, ale je to super zkušenost.
Necítíš se teda jako chudák, kterýmu svět nerozumí?
Ne, teď už ne, ale byly doby, kdy jsem se tak opravdu cejtila.
Nevadí ti, že v reklamě nebo na komerční akci jsi jako tanečnice redukovaná na sexy kočičku?
Vůbec. Přes to se v klidu přenesu. Vlastně mi přijde i dobrý vypíchnout tu ženskost, která je obecně dost v útlumu. Je to taková třináctá komnata moderních žen, kterou já můžu tancem krásně otevřít. Protože krásná a sexy holka nemusí být nutně blbá. A lidi se chtěj koukat na esteticky čistý a krásný věci. Málokdo chce na jevišti vidět psycha, těch má každej sám dost.
Není frustrující, když se představení odehraje jednou a dost?
Samozřejmě, že je. Já doufám, že tohle už mám snad za sebou a už to takhle dělat nebudu. Posledních deset let jsem to tak často měla, hrálo se jednou v Praze, pak jsem to někam vyvezla a přišli tři lidi. To je prostě hrozný. Nikdy jsem to nevzdala a vždycky jsem to odehrála naplno. Teď už nad tím uvažuju jinak, snažím se divadlo přibližovat lidem, tak to snad prolomím.
Jak ses vůbec dostala k tanci?
V pěti letech jsem začala s akrobatickým rock´n´rollem a hned jsem se chytla. Do 15 let jsem nic jiného neznala. Závody, tréninky, dril každej den. Dneska mi to přijde úplně ujetý, dřeli jsme před zrcadlem jak roboti. Vůbec jsem netušila, že jsou i jiný cesty, jak pracovat s tělem. Pak jsem po škole uvažovala, co dál, a náhodou jsem se pak dozvěděla o Duncan Centru, což je podle mě nejlepší taneční škola v Čechách, a hned jsem se tam rozjela na přijímačky.
A tos musela koukat, ne? Po deseti letech, kdy jsi byla zvyklá na úplně jiný způsob práce s tělem?
No, byl to opravdu šok, ale dost jsem to po těch deseti letech drilu potřebovala. Stačilo mi tam jenom nakouknout a hned jsem zapadla. Normálně jsem přecvakla. Asi rok jsem se chodila připravovat na ZUŠku, abych se nějak oprostila od toho rock´n rollu. Rychle jsem najela na to zvnitřnění a úplně jsem se vybodla na formu. A tím pádem to bylo naprosto nekoukatelný (smích).
Udělala bys to dneska jinak, kdybys měla tu možnost?
Ne, já čerpám z obojího hrozně moc. Jak z toho sportu, kterej mě naučil disciplínu, tak z Duncanu, kterej tě vyždíme z formy a nutí tě jít dovnitř, do sebe. Několikrát jsem tam zažila pedagoga, jak se rozčiluje, že to není odžitý, ale předstíraný. Jenže jenom to, že tančíš ze svýho nitra, na jevišti neobstojí. Proto se to snažím oboje nějak propojit. Forma je stejně důležitá jako prožitek.
Ještě se tě chci zeptat na tvoje zkušenosti ze zahraničí, jak je na tom tanec za hranicema?
Zahraniční diváci na tanec chodí víc, hlediště jsou plnější, vyplatí se třeba i udělat festival. Tak jako se u nás chodí na činohru nebo do kina, na západě se takhle chodí na tanec. Kvalita těch představení je ale podle mě stejná a lidi tomu nerozumějí úplně stejně jako tady.
Jana Vrána *1985 v Jihlavě Je mnohonásobnou mistryní ČR v akrobatickém rock´n´rollu a absolutní vítězkou Světového poháru v juniorech. V letech 2000 - 2008 studovala Duncan Centre v Praze. Spolupracuje s novocirkusovým projektem Loser(s), s Vladimírem 518 a divadlem bratří Formanů. www.janavrana.cz
