„Je to malé hnízdečko, ta Žítková, vlastně jsou to jen Kopanice, ale široko daleko známé. Vždyť zde bydlejí bohyně, jež nejen umějí léčit, nýbrž i najíti ukradené, začarované a nevyzpytatelné věci. Dovedou vypomáhat milencům, ale dovedou je též i rozlučovat,“ tak v knize Jiřího Jilíka Žítkovské čarování o bohyních mluví kněz Josef Hofer v roce 1913.
Věhlas místních čarodějnic ze samot v okolí vesnice Žítková se šířil přes hranice daleko do okolních zemí. Z Vídně, Varšavy či Pešti jezdívali lidé žádat bohyně, aby jim pomohly s jejich trápením. Když jim felčaři už nedokázali pomoci, žítkovské bohyně byly poslední nadějí. V 19. století, v době své největší slávy, mívaly i 50 zákazníků denně.
Nacisti a projekt „H“ O bohyních a jejich slávě se během druhé světové války doslechl i Heinrich Himmler a jako milovník okultismu si tu prý od jedné z nich nechal věštit budoucnost. Zatímco třeba ve středověku šlo podobným ženám o život a končívaly na popravišti a později, v době totality, zas ve vězení nebo blázinci, v nacistické éře byly chráněny v rámci projektu „H“ (Hexen = čarodějnice). V něm Němci shromažďovali veškeré informace o čarodějnických procesech i o lidech disponujících magickými schopnostmi.
Bohyně dělaly i porodní báby, napravovaly zlomeniny apod. Slavné vědmy Pagáčena, Fuksena, Surmena či Belohlavá si své dovednosti dobře střežily. „Bohování“ se dědilo z matky výhradně na prvorozenou dceru, pokud na to měla vlohy. Když se dcera odmítla učit, umění její matky zaniklo.
Nemocné dítě Jak bohyně zjistila, zda je k ní přinesené nemocné dítě již jednou nohou v hrobě, nebo zda má smysl ho léčit? Bohyně vykopala tři jámy, jednu pro zdraví, druhou pro nemoc a třetí pro smrt. Matce neřekla, která je která, jen jí řekla, ať své dítě do jedné z nich položí. Volbou jámy matka dítěti zpečetila osud.
Bohování za pomoci roztaveného vosku
Na plotně se v hrnci roztavil včelí vosk, který pak bohyně vlévala do mísy se studenou vodou (magická voda ze soutoků několika potoků zvaná „ščasná vodzička“), kůra stromů a byliny. Pro každý úkon měly bohyně připraveno zvláštní zaříkání a podrobný postup, který bylo nutné dodržet.
„Započínám já své věci, ňje zlú mocú, s Krista Pána dopomocú… rekni mi, vosku vosčíčku, copak je s dívkú švarnú, čo s ňou bolo, čo s ňou bude, rekni mi, jako sa jí povede na zdraví, ščastí, Božím požehnání. Zaklínám ju s Bohom prvýkrát…“
Pak bohyně ze studené vody vytáhla tuhnoucí vosk a začala ho osahávat. „Povedz ty mi, vosku, voščíčku, spravedlivú sviatú pravdu, pravdzičku…“ Bohyně ohmatávala všechny jeho zákruty a četla z něj svým zákazníkům diagnózu, rady i budoucnost. Z bylinek pak vařila lektvary a speciálně upravené pagáče (koláčky). I jiné potraviny sloužily jako medikamenty s magickou mocí.
Milostná magie aneb Jak přičarovat milého V milostné magii hrála významnou roli krev. Bohyně prý radily zapéct do pagáče vlastní krev, stačila ta z prstu, ale která dívka chtěla mít jistotu úspěchu, použila krev menstruační. Pak koláček nabídla vyhlédnutému mládenci, a když ho snědl, bylo hotovo. Jednou prý jeden hoch tušil, že po něm holka jde, nesnědl její koláč a dal ho koni. Ten běžel za dívkou až do poschodí a tam proskočil oknem. (z knihy Žítkovské čarování)
Bohyně žily v izolovaném a zaostalém kraji v podhůří Bílých Karpat, na moravsko-slovenském pomezí v okolí Starého Hrozenkova. Lidé tu bydleli v chaloupkách rozházených po úbočích hor, kde se nedalo orat pomocí strojů, jen okopávat. Na přelomu 19. a 20. století tu čas běžel pomaleji a lidé žili v sepětí s Bohem a přírodou. Díky tomu se na Kopanicích zachovaly velmi staré kulturní jevy.
Třeba fakt, že robota byla zrušena, tu místním jejich páni dokázali tajit neuvěřitelných 50 let. I dnes působí krajina opuštěně a odtrženě od světa. Chalupy jsou dál rozházené po kopcích kolem, jako by jedna nesousedila s druhou. Když to tu člověk nezná, nemá skoro šanci cokoliv najít. Výhledy na hory a na strmá údolí stále vzbuzují posvátnou úctu k přírodě.
Do Žítkové jsme přijeli od Bojkovic. Už tam mi bušilo srdce. Byla jsem vyzbrojená jako Bond na misi. Měla jsem překreslené mapky, kde podle popisu autorky románu bydlely jednotlivé bohyně, fotky, a dokonce i čísla popisná, k tomu GPS a zápisky. Chtěla jsem najít dům Irmy Gabrhelové, na jehož fotky jsem narazila v knize Žítkovské čarování. Kdyby nic jiného, on tam být musí.
Netušila jsem, jestli rodinu nevleču někam, kde stejně nic nenajdu. Když jsme přijeli k ceduli Žítková, fotila jsem jako o život. Co když tohle bude všechno?
Nebylo. Středem vesničky jsme přijeli přímo k velikému hotelu Kopanice. Šli jsme tam na oběd a doufali, že se od místních něco dovíme. Měli jsme se vydat po cestě za hotelem asi 2 km, tam prý nějaká bohyně žila. Konečně indicie.
Protože nám řekli, že máme jít rovně po cestě, dost jsem zmatkovala. Podle mých zápisků jsme totiž měli zahnout dolů doleva ze strmého kopce. I GPS mi tudy ukazovala cestu k místu, kde žila bohyně Surmena, jedna z hlavních postav románu. Ale z knihy zároveň vím, že z její chalupy byl výhled na Starý Hrozenkov, a ten byl na opačné straně kopce.
Něco nesedělo. Později se záhada osvětlila, když jsem se dověděla, že Tučková schválně přeházela jména i adresy skutečných bohyní, aby je podle knihy nikdo nemohl najít.
Dům poslední bohyně Irmy Gabrhelové
Šli jsme tedy stále rovně. Podle cedule jsme už byli skoro na hranicích se Slovenskem. Kolem hory, kopce a stavení rozesetá do všech koutů. Tady žily bohyně, neuvěřitelné množství čarodějnic na jednom malém bezvýznamném místě v horách. I kdybych o nich nic nevěděla, to místo by mi vzalo dech.
Říká se tomu tady „na konci světa“, silnice tudy vede jen díky tomu, že je tu hranice se Slovenskem. Bohyně prý nikdo nikdy nebral jako něco zvláštního, v každé druhé třetí chalupě nějaká žila. Lidé k nim ale cítili respekt, měli úctu i strach. Stále jsem otevírala knížku Žítkovské čarování a podle fotek hledala dům Irmy Gabrhelové. Když jsem ho pak skutečně uviděla, málem se mi zastavilo srdce.
Malý nenápadný domek ve stráni, u něj kaplička. Po dvoře někdo chodil, tak jsme hodinu postávali na slunci a čekali, jestli se ti lidé u nás nezastaví a nedovíme se něco víc. Majitel domku je moc milý pán a nejenže se stavil, ale dokonce nás vzal i dovnitř. To jsem nečekala. Našla jsem domek poslední žítkovské bohyně, a dokonce nahlédnu dovnitř?
Majitel koupil dům v roce 2005, aniž by znal jeho historii. Ze Žítkové pochází jeho žena, a proto tu hledali chalupu ke koupi. Dům dali do kupy přesně podle původního půdorysu mnohem dřív, než sem začaly proudit davy turistů. Až později se dověděli, že v něm žila poslední žítkovská bohyně Irma Gabrhelová, zemřela počátkem roku 2001. Ještě ve svých 94 letech se bohování věnovala. Věštila, sbírala byliny, provozovala lidové léčitelství.
Z Žítkové se stal Klondike
Když se po vydání románu v roce 2012 ze Žítkové stalo poutní místo lidí z celého světa, rodina zjistila, že se sem musí nastěhovat nastálo a hlídat: „Byl to pořádný Klondike, lidé nám lezli přes plot až do domku bohyně, courali po zahradě, a kdybychom to tu nehlídali, už by to tu možná ani nestálo.“
Domy bohyň Domky bohyň sice byly větší a lepší, než měli jejich sousedé, přesto moc nevydržely. Byly většinou z hlíny a padaly jako domečky z karet. Pro Kopaničáře dům nebyl nejdůležitějším majetkem, základ byl dobytek. Proto dnes na Žítkové už žádný dům bohyně nenajdete. Jen ten, ve kterém jsem byla.
Před vydáním románu žádné turisty nikdo nepotkal. Co by v tom zapadlém koutu světa dělali? A dnes? Jezdí jich sem tisíce, mezi nimi i věštkyně. Cítí tu prý obrovskou pozitivní energii. Duch Irmy prý dodnes sedává v kuchyni a vídávají ho občas i obyčejní hosté. Někteří se rozbrečí a odmítají vstoupit nebo z domu polekaně utečou. My jsme ji sice neviděli, ale jako by tu byla s námi. V domě to vypadalo, jako by si jen na chvíli odskočila na dvůr.
U bohyně v kuchyni
V domku se nesmí fotit, točit, nahrávat, to by se mohlo pokazit kouzlo místa. Ani bohyně neměly rády, když je někdo fotil. Takže mám fotky jen zvenčí, zevnitř si nesu jen vzpomínky.
Jednoduchý dřevěný nábytek, Ježíšové a Panenky Marie všude kolem, staré kroje, ručně vyšívané povlečení, kamna, na kterých se roztavoval vosk, stůl, na kterém se věštilo… Visí tu taky fotky vzácných hostů, včetně Kateřiny Tučkové, jak sedí u stejného stolu, u jakého jsme seděli i my a kdysi možná i bohyně Irma.
Tučkovou na Žítkové nemají rádi
Místní ale Kateřinu Tučkovou nemají rádi a nechtějí se o ní bavit. Vadí jim, že o Žítkové neřekla pravdu, že leccos překroutila, že z Kopaničářů udělala alkoholiky. Je ale logické, že v tak odlehlém a opuštěném kraji lidé občas utápějí dny v pití. Lidem vadilo i to, že román neodpovídá skutečnosti. Místním se jen těžko vysvětluje, že román není odborná literatura. I dřív se o žítkovských bohyních psalo, ale slávu jim přinesla až mladičká autorka z Brna.
Já tu teď najednou byla. V části Kopanic zvané Černá. Ptala jsem se, kde jsou Koprvazy a Bedová, které znám také z knížky. Pan majitel se usmál, že mám načteno, a jen mávl nalevo do kopců: „Je to tady hned vedle.“
Tady hned vedle… Byla jsem jako ve snách. Všude jsem viděla postavy z knížky. Jako by se mi před očima promítal film. Po cestičce z údolí ze Starého Hrozenkova jsem viděla jít Doru, u Irmy v kuchyni se tavil včelí vosk na kamnech a u kuchyňského stolu, kde jsem před chvílí stála, čekala uplakaná dáma z Vídně, která přijela požádat bohyni o pomoc.
Našla jsem mnohem víc, než jsem čekala. Dolů z Žítkové jsme jeli cestičkou ke Starému Hrozenkovu. Tou cestou, kterou kdysi chodili lidi nahoru za bohyněmi žádat o pomoc.
Andělování Bohyně měly malé asistentky, holčičky, které jim naháněly klienty. Lidé by totiž sami cestu nenašli. Dívky vodily nešťastníky od hrozenkovského autobusu nahoru na Žítkovou a cestou je nenápadně vyslýchaly, pak jim řekly, kudy dál, a zdánlivě šly jinudy. Jenže zkratkou utíkaly za bohyní a řekly jí vše, co vyzvěděly. Bohyně tak byla připravená. Získat o lidech co nejvíc informací je marketingový tah využívaný dodnes. Malým nadháněčkám se říkalo andělé a jejich službě andělování. Nebylo to jen tak, dívky měly přesné instrukce, koho nahoru brát, a koho nechat dole v Hrozenkově nebo ho cestou poslat špatným směrem.
Od majitele domku poslední bohyně Irmy Gabrhelové jsme se dověděli, že jiné domy místních vědem už dávno nestojí. Tenhle je jediný. Po bohyních prý vlastně nic nezbylo. Náhrobky na hřbitovech už jsou dávno bezejmenné, o bohyních se tu místní ani nechtějí bavit. Jsou uzavření a nedůvěřiví. Jen folklorní spolky, ve kterých účinkují i děti či vnuci posledních žítkovských bohyní, hrají scénky s odléváním vosku, zaříkávají, zpívají písničky o tom, jak se tu žilo, a udržují tak tradici alespoň tímto způsobem.
Díky slavnému románu přeloženému do mnoha jazyků sem ale jezdí lidé z celého světa. Bohyně nejsou zapomenuty. Jejich vědění, které lidi provázelo stovky let, se sice vytratilo, ale památka na ně je stále živá.
Příběh o prdu Jednou prý šel k Pagáčeně chlap kvůli nemocné mamince, když přeskakoval stružku vody, uprdnul si a řekl: „To bude pro tú babu!“ Když pak chtěl bohyni zaplatit, řekla mu, že už jí přeci zaplatil, když přeskakoval ten potůček.
