„Posledních třicet let ukázalo, že perfekcionismus není jen libůstka workoholiků nebo nevinný způsob, jak se nenápadně pochválit, když se vás při pracovním pohovoru zeptají na vaši největší slabost,“ píše Drake Baer, přispěvatel serveru Thrive Global. „Je to životní postoj, který spoluvytváří nebo posiluje celou řadu duševních potíží. A také signalizuje problematický vztah člověka k sobě samému.“
Podobně to vidí britští výzkumníci Thomas Curran a Andrew P. Hill. Perfekcionismus definují jako „iracionální touhu po bezchybnosti, navíc v kombinaci s přísnou sebekritikou“ a je podle nich důležité vnímat, co perfekcionistu odlišuje od člověka, který je prostě pracovitý nebo pečlivý. „Je to odhodlaná touha veškeré vlastní nedokonalosti napravit,“ uvádějí v eseji pro magazín The Conversation.
Čím mladší, tím přísnější
Perfekcionista potřebuje vždy dosáhnout nejlepšího výsledku – a potřebuje to slyšet. Dostat za to body, ocenění, chválu z úst ostatních lidí, zejména autorit. „Pokud tato potřeba není uspokojena, jsou perfekcionisté vnitřně nespokojení. Chyby a selhání totiž ztotožňují s vlastní slabostí a nedokonalostí,“ vysvětlují Curran a Hill.
Zvlášť tím podle nich trpí mladí lidé, u kterých se dá hovořit o jakési „perfekcionistické epidemii“. Mají na to i tvrdá data.
Ve spolupráci s Americkou psychologickou asociací letos zveřejnili výsledky studie s pořádně širokým záběrem. Porovnali výsledky 41 641 amerických, kanadských a britských univerzitních studentů, a to od konce osmdesátých let do roku 2016. Měřili je s pomocí multidimenzionální škály perfekcionismu, která zahrnuje tři typy perfekcionismu: iracionální touhu po vlastní dokonalosti, pocit, že musíme splnit přehnaná očekávání ostatních, a kladení nerealistických nároků na lidi kolem nás.
Výsledek? Čím mladší generace, tím vyšší skóre ve všech třech oblastech. „Konkrétně se mezi lety 1989 a 2016 zvýšilo o 10 % v první kategorii, o 33 % v druhé a o 16 % ve třetí,“ uvádějí autoři.
Za všechno může Thatcherová?
Nabízejí i vysvětlení. „Mladí lidé napříč Spojenými státy, Kanadou a Velkou Británií jsou první generací, která vyrůstá ve společnosti postavené na principech neoliberalismu. Tedy ideologie, kterou do západní společnosti zavedli lídři jako Ronald Reagan, Brian Mulroney a Margaret Thatcher,“ myslí si dvojice odborníků. Taková společnost je „tržně orientovaná, podporuje konkurenční prostředí a občanskou zodpovědnost v ní vystřídal důraz na osobní prospěch“.
„V nové tržní společnosti jsou mladí lidé hodnoceni řadou nových způsobů. Sociální média, zkoušky ve škole nebo na univerzitě, evaluace pracovního výkonu – to všechno jsou způsoby, jak je prohnat sítem, třídit je a porovnávat. Dělají to jejich vrstevníci, vyučující i zaměstnavatelé,“ píší autoři studie. „Logika, která ve společnosti panuje, pak diktuje, že ti, co dosáhnou horších výsledků, si zaslouží méně. A že jejich méněcennost reflektuje nějakou vnitřní vadu nebo slabost.“
Výsledkem je prý enormní tlak, kterému mladí lidé – ať už studenti, stážisti, nebo nováčci ve firmách – chtě nechtě čelí.
Mají pocit, že musí neustále obhajovat vlastní hodnotu a zároveň překonávat ostatní. Důsledkem jsou pak vzrůstající tendence k psychickým potížím, které můžou s perfekcionismem souviset: mimo jiné ke klinickým depresím, poruchám příjmu potravy a myšlenkám na sebevraždu.
Co s tím? „Nastal čas, aby organizace, jako jsou školy a univerzity, přijaly opatření, která mladým lidem zajistí spokojenější život,“ navrhují Curran a Hill. Podpořit by je v tom měli politici a státní úředníci. „Samy by pak měly odolat soupeření na trhu na úkor psychického zdraví mladých lidí. Studentům by měly vštěpovat, že je důležitější soucítit než soutěžit. Pokud to neudělají, pravděpodobně se na vzrůstu perfekcionismu – ve spojení s vážnými duševními chorobami – nic nezmění.“
Prohra je navždy a výhra nestačí
Do té doby, než se tahle poněkud utopická představa stane realitou, může pomoci individuální terapie. Pokud se do ní perfekcionista odhodlá pustit. „Mnoho klientů se bojí, že z nich udělám zdegenerované lenochy, a ještě je naučím, aby s tím byli v pohodě,“ objasnila magazínu The Atlantic americká psycholožka Jennifer Pryor. Ve skutečnosti jim prý pomáhá přijít na to, které součásti jejich nastavení stojí za to zachovat (například pečlivost a cílevědomost) a které jim spíš ničí život.
Rozdíl mezi zdravou soutěživostí a toxickým perfekcionismem vysvětluje na příkladu profesionálního atleta. Vší silou trénuje na závody, ale na zlatou medaili nedosáhne. V lepším případě se s prohrou vyrovná a soustředí se na další trénink; třeba to vyjde příště.
V horším případě si jednorázový neúspěch zařadí do pomyslného šanonu s popiskem „selhání“, ke kterému se průběžně vrací.
Ani když se zadaří, není vyhráno. Perfekcionista neustále zvyšuje nároky, které na sebe klade, a s nimi i riziko, že selže. Klasický začarovaný kruh, ve kterém figurují pocity jako stud, sebekritika, úzkost. Srovnávání se s – třeba i zdánlivými – úspěchy ostatních to celé ještě zhoršuje. Nestačí být dobrý, je nutné být nejlepší. „Je to všechno, nebo nic,“ shrnuje Jennifer Pryor. Celé to paradoxně může vyústit v extrémní prokrastinaci, což je vlastně vrcholná forma obrany před selháním.
Pryor i někteří její kolegové s klienty pracují v duchu kognitivně-behaviorální léčby. Radí jim, ať si zapisují úspěchy včetně těch nejmenších. Bez výmluv. Nebo společně experimentují s malými projevy „nedokonalosti“. „Mají třeba pověsit ručníky, které předtím nevyžehlili, nebo strávit den v kusu oblečení, který si oblékli naruby,“ vysvětluje kanadský psycholog Martin Antony.
Trochu odlišné metody využívá jeho americký kolega Michael Brustein, který pracuje s některými z nejvystresovanějších obyvatel Manhattanu – podnikateli, manažery, umělci i kreativci v marketingu. Učí je, jak si pro sebe tvořit hodnoty, které jsou důležité pro ně, a ne pro ostatní. Za úspěch pak mají považovat to, že je následují; ne to, že dosáhli nějakého cíle.
Nejde o to, udělat na hodině jógy stojku a vydržet v ní nejdéle ze všech. Jde o to, že na tu jógu vůbec chodíte.
Není samomluva jako samomluva
Nestačí se však zabývat tím, o čem lidé přemýšlejí – důležitou roli hraje i způsob, jakým své myšlenky formulují. Tvrdí to Paul Hewitt, klinický psycholog a přednášející na vancouverské Univerzitě Britské Kolumbie. „To, jakým tónem mluvíme sami k sobě a která slova při tom volíme, je odrazem hlubokých přesvědčení, která o sobě chováme,“ vysvětluje.
Nejčastěji se náš vnitřní dialog týká každodenních povinností a praktických záležitostí. Občas nabývá intimnějšího charakteru. Příkladem jsou právě chvíle, kdy máme pocit, že jsme selhali. „Kdybyste přišli o práci nebo vás opustil partner, jakým tónem se sebou budete mluvit?“ I na to se Hewitt ptá svých klientů. U většiny lidí zazní jak sebekritika, tak opačný hlas, který je ujišťuje, že se přece tolik nestalo nebo že za to nemůžou.
U perfekcionistů se jedná pouze o zničující kritiku. „Nadávají si, křičí na sebe, bijí se do hlavy. Říkají si: Tohle jsem mohl udělat lépe, měl bych věci dělat takhle, jsem hrozný, příšerný, nejhloupější ze všech. A právě tahle slova reprezentují jejich vnitřní vztah k sobě samým,“ myslí si psycholog.
K tomu, aby se naučili být sami k sobě shovívavější, může pomoci myšlenkový experiment. Funguje hlavně v případě, že kořeny perfekcionismu jasně sahají už do raného dětství. Hewitt klienty žádá, aby se do té doby v duchu vrátili. Mají si vzpomenout, jakou bolest zažívali, jak se snažili zapadnout nebo všem vyhovět, „zasloužit“ si lásku a péči svých rodičů, sourozenců, vrstevníků. Pak si mají představit, že by svoje čtyřleté já potkali na ulici, až půjdou z ordinace. Co by udělali?
Nejčastější odpověď zní asi takto: „Objal bych ho a řekl mu, že je v pořádku právě takové, jaké je.“
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…