Jak jsme vyhořeli: zpověď úspěšných a slavných

Psychická pohoda, Rozhovory
Pociťujeme ztrátu energie a motivace. To, co nám dříve dávalo smysl, v nás začíná vyvolávat odpor. Přesto tvrdíme, že se nic neděje. Poté ale přichází stav úplného vyčerpání organismu, které nás vyřadí z provozu.

V další diskusi Ligy za duševní zdraví s podporou pojišťovny UNIQA se setkali několikanásobný zlatý medailista ve veslování Ondřej Synek, právnička Zuzana Šimeková a psychiatr Martin Ondrejkovič, kteří sdíleli své osobní zkušenosti s vyhořením, tipy i cenná ponaučení.

Hoříme rychle, vyhoříme pomalu 

Ačkoliv se vyhoření mnohdy nebere vážně, neměli bychom jeho rizika a dopady zlehčovat. Nástup bývá pozvolný a často to na daném člověku na první pohled nepoznáme. „Ve vrcholovém sportu jsem 21 let. Úspěšná léta byla dlouhá a pořád ode mě někdo něco očekával. Poslední rok, kdy se přiblížila olympiáda v Tokiu, jsem na tom fyzicky i psychicky byl výborně. Těšil jsem se na olympiádu a očekával, že sezóna půjde jako po drátkách. Poté přišly první závody – mistrovství světa na jaře – a najednou to všechno jako po drátkách nešlo,“ říká Ondřej Synek.

Najednou to všechno jako po drátkách nešlo.

Právě na mistrovství světa se Ondřejovi stalo, co za posledních dvacet let zažil jen párkrát – nedostal se do finále a skončil na jedenáctém místě. Ať dělal, co dělal, nedařilo se mu zopakovat skvělé výkony ze zimní přípravy. Na dalších závodech se situace opakovala a přišla bezmoc.

Proto se bývalý český reprezentant rozhodl vyhledat odbornou pomoc. Po dlouhé řadě fyzických testů, které neprokázaly sníženou výkonnost, přišly na řadu i návštěvy psychologa. Tam zazněl jasný verdikt: vyhoření. Rozhodl se proto dát si dva týdny pauzu a vyčistit si hlavu. „Poté se stalo, že jsem jel kolem Vltavy, kde běžně trénuji, a měl jsem z toho úzkost, bylo mi špatně. Tam jsem si uvědomil, že už se do lodě jen tak posadit nemůžu.“ 

Síla vůle stačí jen na začátku 

Vyhoření ale nepostihuje jen vrcholové sportovce. Tímto syndromem si kdysi prošla i právnička a zakladatelka centra duševního zdraví INLY Zuzana Šimeková. „Tenkrát jsem to zlehčovala a nedávala tomu takovou váhu. Signály těla i duše jsem vnímala jako něco, co musím překonat.“

Podobnou zkušenost měl i psychiatr a psychoterapeut Martin Ondrejkovič. Jako expert v oboru navíc pociťoval tlak, že by to měl být právě on, kdo dokáže vyhoření předejít a kdo by s ním při prvních příznacích měl umět pracovat. Proto vše přecházel s tím, že musí situaci zvládnout silou vůle. Nakonec to zašlo tak daleko, že pociťoval úzkost jen z toho, jít ráno do práce, kterou dříve miloval.

Po psychických projevech vyhoření většinou následují i fyzické. Mezi ně se řadí nespavost, žaludeční problémy nebo tíživé pocity spojené s kardiovaskulárním systémem. „Jsou i případy, kdy si vysoce postavení manažeři nebo podnikatelé zavolali sanitku, protože velké bolesti na hrudi pokládali za příznaky infarktu,“ doplňuje Martin.

Jsou i případy, kdy si vysoce postavení manažeři nebo podnikatelé zavolali sanitku, protože velké bolesti na hrudi pokládali za příznaky infarktu.

S vyhořením také přichází nechuť přijímat jakoukoli další zátěž, podrážděnost nebo vyšší nervozita při kontaktu s lidmi včetně blízkých a rodiny.

Dá se s tím pracovat 

Právě okolí hraje podstatnou roli v rozpoznání příznaků. Namísto bagatelizace bychom podle Martina měli projevit upřímný a nekritický zájem, zeptat se dané osoby, co se změnilo, a naslouchat. Tím se můžeme dostat za bariéru počáteční podrážděnosti a zjistit, co se doopravdy děje.

Poté je důležité, aby daná osoba vyhledala odbornou pomoc. Stav vyhoření totiž může považovat za své osobní selhání a uzavřít se před světem. „Díky tomu, že jsem se bavil s odborníky, jsem svůj stav nebral jako osobní selhání, ale jako nemoc. Uvědomil jsem si, že jediné, co mohu dělat, je úplně vypnout a načerpat zpět energii, kterou jsem za svá sportovní léta vydal,“ vzpomíná Ondřej.

Moment uvědomění byl klíčový i pro Zuzanu. „Moc mi pomohlo, když jsem se dozvěděla, že se s tím dá něco dělat. Potom jsem se zaměřila na výkon léčby. Několik týdnů jsem byla mimo práci, což mi umožnilo získat odstup.“

Základem je oddych a odstup 

V procesu uzdravování hrají svou roli také léky. Psychologové pro tuto situaci používají okřídlenou větu, že pokud hoří les, je třeba hasit, a ne sázet nové stromy. „Podle výzkumu z roku 2018 vznikají kvůli stresu nebo úzkosti v mozku změny, které se těžko vracejí pomocí pouhé psychoterapie. Není třeba se bát léčby pomocí léků. Někdy se jedná o dočasnou záležitost, zároveň je to i podpora pro psychoterapii, protože člověku se uleví a je přístupnější kontaktu s terapeutem i sám se sebou,“ doplňuje Martin.

Pokud hoří les, je třeba hasit, a ne sázet nové stromy. 

Všichni tři se shodují, že nejdůležitější je dát si čas na oddych a doplnění energie. „Moje maminka vždycky říká, že nejlepší investice je sám do sebe. Když jsem si uvědomil, že nemůžu takhle pokračovat dál, začal jsem se její radou řídit o to víc. Poznal jsem třeba, co je to prodloužený víkend. Jako vrcholový sportovec jsem do té doby neznal, co jsou prázdniny nebo dovolená, protože jsme pořád jen trénovali nebo závodili,“ říká Ondřej.

Pro Martina oddych představoval opuštění psychiatrie na dvanáct let. Ve chvíli, kdy zjistil, že mu jdou i povolání z jiných oborů a že není definován lékařskou profesí, ulevilo se mu. Postupně si ale našel cestu zpět a za tento „návrat domů“ je dnes vděčný.

Sebepoznání a zlepšení vztahů 

Po prožití této těžké životní etapy došel i k většímu sebepoznání. „Uvědomil jsem si, že jsem měl v sobě takovou tu dětskou potřebu každému se zavděčit. Jakmile jsem se od ní oprostil, přišla velká úleva. Díky tomu jsem nyní skutečnější v osobních vztazích.“ 

Zlepšení svých vztahů pozorovala i Zuzana. Poté, co se zaměřila na změny v sobě, viděla, jak se promítají do jejího okolí. „Naučila jsem se mnohem otevřeněji komunikovat a jde mi to přirozeněji. Kladu větší důraz na upřímnost, protože chci být upřímná sama k sobě. Ve svém okolí mám nyní velmi dobré vztahy, ale ony se staly kvalitnějšími právě díky lepší komunikaci.“

Kladu větší důraz na upřímnost, protože chci být upřímná sama k sobě. Ve svém okolí mám nyní velmi dobré vztahy, ale ony se staly kvalitnějšími právě díky lepší komunikaci.

Druhý zásadní dopad vidí v tom, že ve svém okolí přitahuje lidi, se kterými má společné názory i zájmy. Vrátila se také k činnostem, která měla ráda jako dítě a které jí pomáhají se posunout dál a mít ze života větší radost. 


Chcete se dozvědět celé příběhy Ondřeje, Zuzany a Martina? Podívejte se na záznam hodinové diskuse. 


„Přítelkyně mi říkala, že jsem úplně jiný člověk od té doby, co jsem si to připustil a vyhodnotil. Pak se mi i ulevilo, náš vztah se zlepšil a všechno líp funguje,“ připojuje Ondřej a dodává: „Jsem nyní odpočatější a spokojenější, než co jsem byl posledních pět let, kdy se to na mně začalo pomalu projevovat.“

Dokonale nedokonalí 

Za klíčové považují Zuzana i Martin uvědomění si vlastních chyb. Podle Zuzany bychom měli přestat vnímat slova perfekcionismus a workoholismus jako něco pozitivního. „Každý z nás je nedokonalý. Nikdo se dokonalým nestane, hnát se za tím je dopředu prohraný boj. Žít přítomným okamžikem, umět si odpočinout a užít si práci nebo relaxaci, je úžasná věc.“

Martin k tomu dodává: „Jak říká moje manželka, jsem dokonale nedokonalý. Každý máme své mouchy. V tuto chvíli je vše tak, jak má být, a to je pro mě osvobozující.“

Po dvaceti letech na vrcholu veslařského sportu a snaze být neustále nejlepší a nejrychlejší si užívá volnost i Ondřej. „Nikdy jsem nevyhrál olympiádu a celou kariéru jsem se o to snažil, protože to je jediná medaile, na kterou jsem nedosáhl. Pořád jsem za tím šel, až jsem tam nedošel. Nakonec jsem zjistil, že když tam nedojdu, vůbec nic se nestane, a to je nesmírná úleva.“

Nakonec jsem zjistil, že když tam nedojdu, vůbec nic se nestane, a to je nesmírná úleva.