Kde a proč se vzala Fashion Revolution?
Spouštěčem k iniciaci kampaně byla největší katastrofa v dějinách módního průmyslu, kdy 24. dubna 2013 spadla továrna Rana Plaza v Bangladéši. Zahynulo tam přes 1000 lidí. V tom okamžiku si Carry Somers, jejíž značka plete klobouky tradičními technikami v Mexiku, řekla, že už to stačilo. Oslovila Orsolu de Castro, která je pionýrkou upcyclingu a zpracovává buď tzv. mrtvé zásoby, které nikdo nechce, kazové materiály, nebo staré oblečení a dělá z toho nové designové kousky. Společně pak tyto dvě dámy založily Fashion Revolution jako kampaň, která požaduje transparentnost, lepší podmínky pro dělníky, restrikce používání chemikálií v módě, nakládání s odpady apod. Dnes už Fashion Revolution čítá velké množství lidí a zapojilo se do ní už přes 70 zemí, včetně České republiky a mě coby country koordinátorky.
Dnešní situace v módním průmyslu je tedy jaká?
Většině trhu vládne fast fashion, neustále stoupá konzum a vyrábí se a následně vyhazuje čím dál větší množství nepoužitelného oblečení, které navíc ohrožuje zdraví i život dělníků i spotřebitelů.
Jakým způsobem chce tohle Fashion Revolution změnit?
Cílem kampaně je transparentnost. Stav, kdy bude jakákoliv značka schopna s klidem říci a ukázat, kde vyrábí svoje oblečení. To nemá samo o sobě nic společného s etikou, ale je to nástroj změny.
Když se nestydíte ukázat, co děláte, děláte to správně.
Kampaň pracuje se všemi činiteli módního průmyslu, ale především je cílená na veřejnost a značky. Teď v prvních letech se soustředíme právě na etické problémy, tedy na situaci dělníků, kteří trpí tím, že my chceme rychle levnou módu. Takže my informujeme veřejnost o tom, že něco je špatně a málo se o tom mluví a málokdo to chce vlastně slyšet. Ale pokud se desítky či stovky tisíc lidí zeptají „Kdo udělal moje oblečení?“, značky na to slyší a reagují. A tak začínají postupně zveřejňovat, co, kde a v jakých podmínkách vyrábějí. Veřejnost vytváří tlak, kterým může změnit životy těch dělníků.
Pardon, jak a koho se mám tedy zeptat?
Oblíkneš si triko naruby, aby byla vidět značka, vyfotíš se a tu fotku nahraješ na sociální sítě, ideálně Twitter, Instagram, Facebook s tím, že označíš tu značku a zeptáš se:
„Hey, @značko xy, #whomademyclothes?“
Tím pádem lidé v marketingu té značky vidí, že se někdo ptá. Jeden den jich může být sto anebo taky sto tisíc. Kampaň vrcholí na „výročí“ Rana Plaza 24. dubna, kdy se snažíme motivovat co největší počet lidí, aby tenhle „nátlak“ vyvinuli a vyfotili se s hashtagem „Who made my clothes“. Každá značka si samozřejmě kontroluje, co se na sociálních sítích děje, a samy přiznávají, že když vidí jeden hashtag, znamená to pro ně deset tisíc lidí, kteří si myslí totéž, jen si nedali tu práci. Vidí, že společnost má určité požadavky na transparentnost.
Co ještě děláte?
Snažíme se například vyzdvihnout značky, které nám bez problémů klidně hned teď nebo zítra pošlou fotky z výroby a řeknou: „Tady to šijeme, v Praze na Suchdole, tohle je paní Alenka a pracuje u nás už 10 let.“ Takovým značkám pomáháme propagovat nové kolekce atd., protože jsou transparentní a víme, že v jejich dodavatelském řetězci všechno funguje, jak má.
To jsou, předpokládám, především menší firmy a designéři.
Většinou ano, ale v Čechách je to třeba značka Kama, která patří mezi menší a střední podniky.
Ale i mezi nadnárodními giganty najdete světlé výjimky.
Například značku Patagonia, která dělá spíš outdoor. Pak to jsou značky, které přímo do jádra svého podnikání zahrnuly udržitelnost a také etiku. Výroba oblečení je náročná na počet rukou a pro tyhle značky je standardní, že se o své lidi starají a klidně vám to ukážou. Oproti jiným, které vůbec netuší, kde se jejich zboží vyrábí. Třeba v troskách Rana Plaza se našly e-maily, kde se řeší cena, kvalita a špatně ušité švy, všechno možné kromě toho, kde, v jakých podmínkách a za kolik ty věci vyrábí ty stovky dělníků.
A proč by se o tohle měly starat?
Dnes je standardní, že značky nemají vlastní továrny. Produkce se zajišťuje externě, ousourcuje, a v těch továrnách se třeba jednou za dva roky udělá audit. Jinak se všechen byznys dělá přes e-maily a telefony. Jenže když sedíš v Londýně v kanceláři a pošleš zakázku do Bangladéše, tak nevíš, jestli to tam opravdu šijí v továrně, která byla zkontrolovaná, auditovaná.
Protože ty pak řekneš, že to chceš levněji. A oni vědí, že za tuhle cenu nejsou schopni tu zakázku přijmout.
Nemůžou o tebe jako o klienta ale přijít, tak najdou jinou fabriku, kde možná pracují děti, kde lidem nejsou vypláceny včas platy, kde jsou porušována bezpečnostní pravidla i lidská práva. Tu fabriku nikdy žádný auditor neviděl, ale oni to nechají vyrobit tam. Takhle se například stalo, že fotbalové míče pro Nike šily děti, a byl z toho před lety obrovský skandál.
Co bych jako běžný spotřebitel měla teda ještě vědět a dělat, když tohle nechci?
Je několik úrovní zodpovědného konzumenta. Můžeš třeba začít tím, že přestaneš používat aviváž, čímž šetříš životní prostředí. Jako první krok. Nebo budeš prát vždycky jen plnou pračku, na míň stupňů a nebudeš žehlit, co není potřeba žehlit. Když si jdeš koupit něco nového, tak to začíná otázkou, proč si to oblečení kupuješ a v jaké kvalitě si ho kupuješ. S naším týmem děláme projekt Efektivní šatník.
Dnešní situace ve většině skříní je taková, že jsou úplně narvané a před nimi stojí člověk, který „nemá co na sebe“.
No, to znám, ale řekni, čím to je?
Impulzivním nakupováním různých věcí. Místo toho, aby sis položila otázku, co vlastně potřebuješ a jaký je tvůj styl. Já mám v šatníku maximálně třicet kusů oblečení na celý rok a všechno se mi ke všemu hodí. Je potřeba nad tím trochu přemýšlet. Jsem pankáč, nebo romantická Pařížanka? Chci elegantní módu, nebo výrazné oblečení? Když si tohle každý srovná, zmizí situace, kdy jde do krámu a tam vidí padesátiprocentní slevu, načež si koupí něco, co se mu ani moc nelíbí, není to úplně jeho velikost a nejspíš to bude i nekvalitní, ale on to tam přece nemůže nechat. A pak máš plnou skříň věcí, které k sobě úplně nesedí, často po třech vypráních ztrácí tvar nebo se žmolkují a opět příjde ten pocit, že nemáme co na sebe. A musíme jít teda znova nakupovat.
Jak to mám teda odbourat?
Když víš, kdo jsi a co potřebuješ. Pak si to koupíš v lepší kvalitě. Místo utrácení uděláš investici. Takové oblečení s tebou zůstane a hlavně se dá opravit. Když si koupíš levné boty, už je neopravíš a musíš si koupit další. A tak v tobě vzrůstá ten pocit, že nemáš co na sebe. Dalším krokem, který pak můžeš udělat, je to, že přestaneš do těch řetězců chodit. Je to přenastavení života, já vím. Já sama jsem k tomu spěla několik let, ale dnes si kupuji knihy, investuji do svých aktivit, do zážitků, do věcí, které mi smysluplně zlepší život.
Pokud na začátku máš dost peněz na tu investici.
Kvalitní oblečení najdeš i v second handu. Tak to dělám i já. Tenhle vlněný svetr stál 20 korun. A je kvalitní. Kašmír, který se prodává v těch levných řetězcích, není totéž. Je to podobné jako s potravinami, kde je tlak na cenu a množství, klesá kvalita. Já osobně kombinuji second handy a lokální návrháře. Na západě, když někdo třeba přibere, tak svůj vlněný svetr nedá ségře, ale na charitu a ten pak skončí u nás v second handu, kde ho můžeš koupit za pár korun. To teda dneska už neplatí o Británii, kde vládne Primark, což je oblečení velmi levné, ale na té kvalitě se to opravdu projeví. Třeba Textile House, síť second handů v České a Slovenské republice, bere už zboží jen ze Skandinávie. Když máš někde napsáno britský second hand, vůbec to neznačí kvalitu.
Co když ale tu kvalitu nepoznám a trendy mě nezajímají?
Pokud tě nezajímají trendy a kupuješ si funkční věci, jsi v podstatě udržitelná. Když se ti jednou za pět let udělá díra na lokti a potřebuješ nový svetr, tak je to v pohodě.
Trendy samy o sobě nejsou udržitelné. Když se něco mění každého čtvrt roku, není to udržitelné.
Jak to ale udělat, když máš děti? Každý dva měsíce je jim všechno malé.
Copak si matky nevyměňují oblečení mezi sebou? Existují přece lokální online platformy, skupiny na Facebooku, kde lidi prodávají oblečení po dětech. Já děti nemám, ale už teď mám rozhozené sítě mezi kamarádkami, příbuznými, mám tipy na skupinky maminek. Dají se koupit i takové chytré „rostoucí“ dupačky nebo tepláky, které různě povoluješ přes několik velikostí, dokud se nerozpadnou. Pokud jsi přesvědčená o tom, že nechceš podporovat tenhle systém, vždycky najdeš nějakou alternativu. Může to trvat a to je v pořádku. Obzvlášť když jsi podnikatel a máš v této oblasti rozjetou značku, uvědomíš si, že takhle už to dělat nechceš, je to proces na léta a je finančně náročný. Předělat výrobu, najít distributora… I na té osobní úrovni, když oblékáš sebe a tři děti, holt asi občas něco koupíš v řetězci.
Takže je před tebou ještě spousta práce. A možná že trochu sisyfovské…
Podle mě ta změna ale už není daleko. Je to o mentálním nastavení. Odmítám být součástí tohoto systému a budu hledat jiné řešení. Možná teď nemám na to, abych přešla na super eko módu, a nechci chodit do sekáče, ale vím, že tu nechci svým dětem nechat takovýhle svět. Už to je super. To, že jsme na loňském Prague Fashion Weeku uspořádali první Sustainable Fashion Day, je první vlaštovka. Dopoledne jsme radili profesionálům, jak udělat ze své značky udržitelnou, odpoledne bylo pro zákazníky, kde jsme mluvili právě třeba o tom minimalistickém šatníku a promítali jsme fakt strašidelný dokument True Cost. Letos jsme toho nabídli ještě o něco víc. Další Suistainable Fashion Day chceme ještě lepší.
A kdy budeš spokojená? Až nebudou žádné řetězce a obchodní centra?
Já mám takovou vizi, že bude spousta malých značek, ne jedna udržitelná korporace. Udržitelnost totiž oslavuje různorodost. Taky mám vizi tzv. cirkulární ekonomiky. Toho, že ty jako značka jsi odpovědná za to, co pošleš na trh. To znamená, že já tady vyrobím kabát a vím, co je v něm za materiál. A vím, že až ho nebude zákazník chtít, tak ho rozeberu na bavlnu a polyester a celé to nechám recyklovat. Takže ty vlastně své produkty jen pronajímáš, ale pořád ti patří. Zákazník zaplatí za 20 000 hodin koukání na televizi nebo za 200 vyprání a pak může přejít na novější model nebo někde uprostřed smlouvy zavolá: „Rozbilo se to.“ A ty se postaráš o opravu nebo ekologickou likvidaci. Pak mám vizi smysluplného brandingu. Frajer nebude ten, kdo má nejdražší boty cool značky, ale ten, kdo má boty značky, která vyrábí s respektem k přírodě i lidem. Ne ten, kdo má drahé auto, ale ten, kdo jede vlakem.
Kamila Boudová patří k předním českým odbornicím na módní obchod a udržitelnou módu s profesními zkušenostmi napříč textilním a oděvním průmyslem v Německu, Londýně a Paříži. V současné době žije a působí především v Paříži, kde vyučuje product development na vysoké škole módního obchodu MOD’SPE. Vystupuje na mezinárodních konferencích a eventech, kde poukazuje na důležitost našich každodenních voleb na cestě k lepšímu módnímu průmyslu a rozvoji lokálního trhu.
