Jak vznikl nápad na první expedici Trabantem a natočit o tom rovnou film?
Tak nějak do sebe najednou zaklaply věci, které jsem dělal dříve. Už od malička jsem třeba jezdil na tábory a tíhl k takovému tomu rychlošípáckému dobrodružství. A na jeden z těch táborů, někdy začátkem devadesátých let, přivezl kamarád videokameru! Pro mě to byl naprostý zázrak, zjevení, že může normální smrtelník natáčet pohyblivé obrázky se zvukem …a barevně! A tak jsme založili táborovou televizi Klok TV a už to jelo, začali jsme točit amatérské filmy a dokonce za ně dostali i pár cen. No a z těch táborů začaly vandry po Česku, mezi tím jsem začal jezdit starým pickupem s přišitým stanem po Evropě, pak jsem vyrazil na vandr do Egypta a Turecka na horu Ararat. No a někdy v létě roku 2006 jsme vedli v hospodě debatu o tom, že vyrazíme do Afriky Land Roverem. Byl to skvělý plán, měl jen jednu drobnou trhlinku – nikdo z nás takové auto neměl.Tak jsem nadhodil Trabanta. A všichni řekli, že to nejde. Nadhodil jsem to jinde, stejná odpověď… To mě nakoplo a rozhodl jsem, že ukážu, že to jde. Že k velkým cestám není potřeba velké auto a taky, že o tom natočíme super film. Sice jsme nevěděli, jak to přesně celé uděláme, ale to nás nemohlo zastavit.
Nebylo časté natáčení na cestách otravné a zdržující?
Jasně. Natáčení brutálně zpomaluje cestu. Máme odhad, že kdybychom to nedělali, pojedeme dvakrát rychleji. Je to spousta nervů navíc. Musíme při tom myslet na věci, které klasičtí cestovatelé vůbec neřeší. Místo, abyste si užívali západ slunce, ženete celou žlutou kolonu tam a zase zpátky, abyste to měli pěkně natočené. Je to na palici, ale hrozně nás to baví, jak natáčení, tak když po skončení cesty sedíme ve střižně a probíráme se tou haldou materiálu.
Kolik máte materiálu z poslední cesty?
Zhruba 600 hodin. Víc než měl nejnovější Mad Max.
Nebáli jste se, že ten první film bude propadák?
Nebáli, nám to bylo úplně jedno. Točili jsme to hlavně pro sebe. Vždyť poprvé běžel v kině asi před dvěma měsíci, kdy jsem ho pro radost po letech premiéroval. Na začátku jsme vůbec nepočítali s tím, že by naše filmy mohly mít úspěch. Bavilo nás točit. Neměli jsme žádné obavy, protože od nás nikdo nic neočekával. Popravdě, bojíme se spíš teď, kdy každý nový film či seriál musí překonávat ten předchozí. A to je to nejtěžší. Překonat sám sebe. Zatímco prvním filmem ohromíte, ty další jsou už srovnávané. Takže každý další film je větší výzva a větší makačka. Ale výzvy, ty my máme rádi!
Byl velký problém sehnat peníze na první cestu?
Byl, ale nejen na tu první.
Proč?
Protože na každou výpravu potřebujeme víc peněz, jsou delší, náročnější, je nás cestu od cesty víc a hlavně se snažíme používat pořád lepší filmařskou techniku, aby se naše filmy posouvaly. Takže zatímco Hedvábná stezka vyšla asi na dvě stě tisíc korun, na cestu z Austrálie do Asie padlo zhruba dva a půl milionu korun. Vždycky je to prostě mnohem víc, než jsou naše aktuální možnosti.
Každý další film je větší výzva a větší makačka. Ale výzvy, ty my máme rádi!
Na svoji poslední výpravu jste si vzal partnerku. Ve všech médiích jste tvrdil, že ženskou si už s sebou nikdy na cestu nevezmete. Opravdu to s ní bylo tak děsivé? Nebylo to děsivé! Bylo to jen náročnější, ale také zajímavější. Ženská je na lodi vždycky kapku komplikace. Holky kašlou na nějakou subordinaci, kluci tak nějak podvědomě tvoří smečku, holky ne. Je to prostě složitější. Chlapa taky nemá člověk tendenci tolik ochraňovat. Ale díky tomu, že jsme byli spolu půl roku od rána do večera, se známe, jak po pěti letech manželství a spoustu věcí si odpustíme. Prospělo nám to. A Dominika je teď zrovna v Kolumbii a vyráží na mrňavém skútru na sólovou cestu přes Jižní Ameriku. Takže se na sebe těšíme. Snad bude do Vánoc zpátky.
K cestovatelské skupině jste připojil nejen svoji přítelkyni, ale i vozíčkáře. Co pro ně bylo nejtěžší překonat?
Nemohu mluvit za ně, ale přišlo mi, že překonání faktu, že mezi námi postupně přestávali být výjimeční. Když jsme startovali, měl jsem pocit, jaký jsem velký demokrat, jak je beru jako sobě rovné atd. atd. Ale postupně jsem si uvědomoval, že to není pravda. Vytváříme kolem nich nevědomě bublinu, obdivujete je za to, že sami sjeli schody, vylezli na strom… to byste u chodícího člověka neudělali. A v tom to je. Dokud jsme žasli nad podobnými výkony, nebyli to rovnocenní parťáci. Postupem času jsme to dělat přestali a mě přišlo, že pro ně bylo obtížné srovnat se s tím, že na cestě už neměli žádný speciální status. Myslím si, že to je obecný problém celé společnosti, koukáme na ně často jako na něco mezi dětmi a cirkusovými akrobaty a nebereme je jako normální lidi. Ta cesta mě naučila poslat vozíčkáře do prdele a nemít z toho vůbec divný pocit. Je ale bez diskuse, že Kika i Kuba předvedli úžasný výkon, protože přes všechnu snahu o rovnocennost, to prostě těžké měli. A paradoxně nejvíc ve chvílích, kdy nic nedělali. Vůbec je nezatěžovalo fungovat jako součást týmu, přišlo mi ale, že je dost ničilo, když nemohli dělat vůbec nic. Auta se nám třeba zasekla v bahně. Nešlo tam skoro ani chodit, natož jezdit s vozíkem. A tak tvrdli pět hodin v autě. Hrozná otrava!
Navštívili jste během cest nějaké místo, kde jste se ocitli v nebezpečí či dokonce v ohrožení života?
To záleží, jak vnímáte „ohrožení života“. V Jižní Americe jsme třeba přejížděli rozbité dřevěné mosty v Amazonském pralese, což bylo svým způsobem docela nebezpečné. Auta se mohla propadnout, my jsme se mohli nehezky potlouct… Ale nebrali jsme to jako ohrožení života, i když by to tak někomu mohlo připadat. Rozhodně se nás nikdo nikde nesnažil zabít, byť v Guyaně nám přepadli kameramana. Snažili se mu ukrást foťák. Zdeněk má ale skoro dva metry a ví, že natočený materiál je největší poklad. Vrátil se potlučený, ale s foťákem.
Takže ve světě zase tolik nebezpečí nečíhá.
Nečíhá, pokud člověk nedělá moc velké blbosti, není tak velké, jak vypadá v televizi. Navíc nebezpečí prostě patří k životu. V současné době si málokdo dokáže připustit, že se mu může něco stát, nebo že by mohl dokonce zemřít! Lidé to neberou jako součást života. Z tohoto důvodu se bojí víc, než je zdrávo. Třeba, že je zabije terorista. Všechny statistiky ukazují, že zasažení bleskem se jeví jako mnohem pravděpodobnější varianta úmrtí. Mimochodem, víte, že jízda na eskalátoru je statisticky nebezpečnější než let letadlem? Každý má strach a každý z něčeho jiného, ale nic se nemá přehánět.
Přepadli vás během cest nějaké nemoci? U spousty turistů je pravidlem, že po opuštění své země dostanou střevní potíže.
Nic vážného, střevní potíže k tomu patří stejně, jako že se opálíte a zhubnete. Ale je pravda, že poslední výprava v tomto směru „vede“. V Indonésii bylo minimálně jednou hodně špatně každému z nás. Dominika, moje přítelkyně, to odskákala nejvíc. Nakonec skončila na pár hodin v nemocnici na kapačkách. Měla takové průjmy, že do ní nešlo dostat žádný lék. Po pár dnech se to srovnalo a jeli jsme dál. K tomu Vojta dostal svrab a Marek vši. V Austrálii bylo vlhko. Všichni jsme měli plesnivé nohy. Ale nic, na co by se umíralo.
Holky kašlou na nějakou subordinaci, kluci tak nějak podvědomě tvoří smečku, holky ne.
Jezdíte pořád tím stejným Trabantem už od první expedice, nebo jste jej vyměnili za jiného?
Samozřejmě! Je to takový můj kůň. Toho taky nedáte po skončení cesty do masových kuliček v Ikee. Tak osmdesát procent je pořád stejných, jako na první cestě. Měníme jen důležité pohyblivé díly, motor, brzdy, tlumiče a tak. Ale je pravda, že Egu, ten Trabant, co s námi jezdí od začátku, toho má už dost, praská už samotná karoserie. Ale dojedeme to spolu!
Proč jste svůj Trabant pojmenoval Egu?
Je to první slovo mojí dcery. Tehdy jí bylo asi půl roku a žvatlala a najednou z ní vypadlo egu. První slovo. Jenže co s ním? Máma to není, táta to není… A pak to zase zaklaplo, hledali jsme jméno pro trabiho a tohle bylo dokonalé! Jen jsme doufali, že to v žádném jazyce není nějaká sprosťárna.
Čím jezdíte v běžném životě?
Obyčejnou oktávkou. Lidé se mě často ptají, proč na přednášky o cestách nejezdím Trabantem, odpovídám jim otázkou, jestli chtějí mít dneska přednášku, nebo za blíže neurčenou dobu Trabanta. Vždycky vyhraje přednáška. Trabant je houževnatý, ale trucovitý mezek, nikdy nevíte, kdy se zastaví. To vám oktávka neudělá. Tedy zatím to neudělala…
V současné době si málokdo dokáže připustit, že se mu může něco stát, nebo že by mohl dokonce zemřít!
Jak člověka změní dlouhodobé cestování?
Cestování člověku změní pohled na svět. Často říkám, že nenajde bílá místa na mapách, ale najde sám sebe. Když trčíte uprostřed džungle, nemůžete řešit prkotiny. Zatímco doma se utápíte ve spoustě paralelních problémů, jejichž vyřešení vás ale málokdy někam posune. Na cestách řešíte sériové potíže a každá vás posune o kus dál. Je to osvobozující! Člověk na cestách zjišťuje, jak mu ten život rychle běží. Uvědomí si, že není čas řešit blbosti. Tohle spoustě lidem bohužel nedochází. Neustále na něco čekají a pak se diví, že jsou najednou staří a mrtví.
Procestoval jste kus světa. Můžete mi říct, čím se liší Češi od cizinců?
Myslím si, že jsme zbyteční apokalyptici. Zbytečně se cítíme otrávení. A přitom se máme fakt dobře. Jsme skvělá zem, máme neuvěřitelně schopné lidi, snoubí se v nás germánská preciznost se slovanským citem. To má málokdo. Cítíme, kdy je věc dost dokonalá, aby tak mohla zůstat a už jsme se nezasekli na kravinách. Milujeme techniku i umění. Jen je škoda, že si tak málo věříme A je škoda, že současní politici nás raději straší a rozdělují, než aby spojovali a posilovali.
Malá sebedůvěra lidí je jeden z důvodů, proč se je na svých přednáškách snažíte motivovat?
Snažil jsem se o to vždycky. Už ta první cesta byla pro spoustu lidí motivací. Filmy točíme také proto, abychom ukázali, že v životě lze překonávat překážky. K tomu, aby člověk procestoval kus světa, nepotřebuje drahé auto, GPS ani satelitní telefon. Stačí chtít a neříkat, že to nejde. Protože ono to jde!
Myslíte si, že Česká republika je dobré místo k životu?
Rozhodně! U moře je sice lépe, co se počasí týče, není tam v zimě taková zima. Ale myslím, že jsme jedna z nejlepších zemí k žití. Máme tu všechno blízko, jsme pěkně uprostřed, máme úžasnou přírodu, a když chceme k moři nebo na hory, je to všechno kousek. A i když mám hrozně rád nekonečné pustiny, té naší krajině, kde je za každou zatáčkou kopeček, domeček nebo kostelík, se nic nevyrovná. A máme se prostě dobře, jen bychom si měli víc věřit.
Jsme skvělá zem, máme neuvěřitelně schopné lidi, snoubí se v nás germánská preciznost se slovanským citem. To má málokdo.
Kde jste na cestách potkali nejhezčí holky?
Vždycky říkám, že nejhezčí holky byly v Astrachani, což je město nad Kaspikem na hranici Ruska a Kazachstánu. Jen jsme se před tím dva týdny plácali pouští a nepotkali ani sukni, tak nevím, jak moc jsem objektivní. Díky tomu, že to město je křižovatkou kultur, tam byly krásné zrzky, asiatky, seveřanky… a navíc v krátkých sukýnkách. Ono tam je v létě fakt vedro.
A co ty nejošklivější?
To si netroufám říci, ale největší rozdíl mezi očekáváním a realitou byl Bangkok. Tam mě to hodně zklamalo. Na to, že je to město známé sexuální turistikou, tam žádné hezké holky až na výjimky nebyly. Ale tu nejhezčí jsem měl sebou, takže to bylo jedno.
Plánujete další výpravu?
Samozřejmě, už dávno! Pojedeme z Bangkoku domů. Takže možná na místní holky změníme názor. Původně jsme chtěli jet už teď na jaře, ale pak jsme se shodli, že to nestíháme. A protože jedeme z rovníku na sever, nemůžeme startovat na podzim, protože bychom sem přijeli v zimě. A Trabant mizerně topí. Takže to vypadá na jaro, nebo konec zimy 2018.
Máte představu, koho vezmete s sebou?
Jen přibližnou. Při cestě do Austrálie nás jelo devět. To už je strašně moc. Zatím plánujeme, že vezmeme dva Trabanty a Jawu, to je šest sedadel. Počítáme, že pojedu já, motorkář Marek, kameraman Zdeněk a fotograf Vojta. Dál se uvidí. Moje největší dilema jsou „naši“ Poláci. Mám je rád, ale jsem z nich už trochu na nervy a představa, že třeba svěřím Radkovi Trabanta, je dost děsivá. Někde by ho rozmlátil. Ale uvidíme.
Proč vám vadila skupinka tolika lidí? Mohli jste si navzájem více pomáhat.
Pět, šest lidí se spolu vždycky domluví, víc už je moc. Je to jak v hospodě. Když se všichni zmáčknete k jednomu stolu, domluvíte se, jakmile musíte srazit stoly dva, už na sebe hulákáte do dálky a není to tak snadné. Když je vás tolik, je složité všechny zaměstnat. Takže občas docházelo ke svízelným situacím. Někteří ze skupiny neměli do čeho píchnout a jiní naopak nevěděli kam dřív. Tohle se v menší skupince tolik nestává. Ale je to skvělé, kolik zajímavých lidí a povah už prošlo žlutým cirkusem. Chybí nám snad jen homosexuálové a černoši.
Pět, šest lidí se spolu vždycky domluví, víc už je moc. Je to jak v hospodě.
Setkáváte se i s kritikou vašich projektů?
Co se týče našich cest, tak spíše na úrovni, „dříve to bylo takové, teď je to makové“, nebo „nový film je lepší, než ten předchozí“, případně „předchozí film je lepší, než ten nový“. Většinou přátelská kritika. Zajímavé je, že každý z nás, co jsme vidět ve filmu, někoho štve. Někdo mi nedávno napsal, že jsem egomasérskej šašek. Tak jsem mu odpověděl, že to vím, že jsem o tom měl seriál v televizi. Teď ale mnohem víc lidí rozčiluje můj pohled na situaci v Evropě i v Česku. Už mi mockrát někdo radil, ať nedávám najevo své názory, že mi to u lidí škodí. Že má rád mé cesty, filmy a přednášky, že má rád myšlenku, jakou tím sděluji, ale tohle ne. Ale přece nebudu říkat, co lidi chtějí slyšet, jen proto, aby mě měli „rádi“. Je to zvláštní, protože mé cesty stojí na tom, že jsme udělali něco, o čem nám většina říkala, ať to neděláme. Mohly začít jen proto, že jsem si dělal věci po svém, tak, jak jsem cítil, že to je správné. Vznikly navzdory názoru většiny, nikoli díky přizpůsobení se mu. Vždy jsem dělal vše tak, jak jsem cítil, jak jsem si myslel, že to je správné a nehodlám s tím přestat. Nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych měl své názory upravovat tak, abych se zalíbil.
