Christmas Tree with Red Balls and Stars. Winter Holiday Background

Sváteční čas je ten, kdy se plně noříme do přítomnosti, říká filozofka Anna Hogenová

Psychická pohoda, Rozhovory
Vánoce mají být časem klidu, pohody, radosti, oživení tradic a setkávání s našimi nejbližšími. Ne vždy ale zažíváme jen radostné chvíle. Občas bychom vánoční svátky nejraději zrušili. A to je škoda.

Co bychom měli o svátcích darovat sami sobě? Před čím stále utíkáme? A proč je důležité naučit se žít i s emocemi, jako je smutek? To jsou otázky, které nám pomůže objasnit česká filozofka a fenomenoložka Anna Hogenová. Filozofií se zabývá celý život a je přesvědčena, že díky ní můžeme poznat zejména sami sebe.

Říkáte, že svátky máme také proto, abychom se setkali se sebou samými. Jak k takovému setkání můžeme dojít? 

Ten sváteční čas musí být vyvázán zkaždodennosti, kde musíme neustále poslouchat povely, které přicházejí z předem daných systémů a struktur a které determinují náš normální život. Sváteční je čas, kdy se noříme do hloubky v dané přítomnosti, protože nás nic z budoucnosti vlastně neobtěžuje. To bychom měli sami sobě nejvíc darovat v této době, poněvadž to neděláme skoro nikdy.  

Člověk by se měl setkat s tím, co je on sám v hloubce, která v sobě má obsaženy všechny počátky, jež se v něm kdysi zrodily poprvé a naposled. Proto by se měl v této hloubce setkat i s lidmi, kteří už dávno mezi námi nejsou. Setkat se s nimi v takové dobrotě, které se říká communio. To znamená, kdy cítíme, že jsme těmito lidmi přijati a oni jsou zase přijati námi. Kdy jsme najednou zase všichni dohromady a je nám dobře. To by měly být svátky. 

Nebojí se dnešní člověk jít do této hloubky, o které mluvíte?  

Ano, dnešní člověk se bojí. Má spoustu nedořešených problémů, které v sobě neustále přenáší, pořád je odkládá. To mu vytváří takový stín, který s sebou všude vláčí, a toho se bojí. Aby se člověk mohl stát celou bytostí, která mu může dát radost, musí být odvážný a jít do rizika. A toto je jedno z rizik, která patří do našeho života. 

A také si pokládat otázky 

Je to tak. Pustit k sobě tu hloubku znamená pustit k sobě otázky, kterých se bojíme. A těch je hodně. Týkají se zdraví, smrti, našeho společného života s manželem, manželkou, dětmi atak dále. Pustit to k sobě, ale v té syrové pravdivosti, jinak to nemá smysl. 

Je to podle vás jediná cesta, jak se člověk může setkat se sebou samým? 

Je to jediná cesta, protože aby člověk hodně byl, musí k sobě tu bytostnost, skrz kterou žije svůj život, pustit v pravdivosti. Jakmile je tam trochu lhaní nebo hraní si na něco jiného, tak to nejde. 

Vrátíme-li se ještě k vánočním svátkům, tak kromě radostných chvil, které zažíváme například během Štědrého večera, nás také přepadá smutek. Vzpomínáme na ty, s nimiž nemůžeme být, nebo se trápíme některými pokaženými vztahy. Vy říkáte, že smutek do života bytostně patří. 

Přesně tak, smutek do života bytostně patří. Na dně toho smutku, pokud si ho dovolíme k sobě pustit a prodlévat v tom, co ten smutek přináší, je jako obdarování čistá radost. Vždycky. Kdyby člověk ty smutky tak nezaháněl a nelikvidoval je v sobě, možná že by měl ilepší život. Pustit k sobě tu pravdivost, to je všechno. 

Utíkáme tedy před smutky do rauše?  

Ano. Dnes ten smutek, kterého se bojíme, podvědomě řešíme tím, že se okamžitě vrháme do další práce. Ohlušujeme sami sebe prací. Nebo potřebujeme být opojení. To je například radost z alkoholu či z něčeho jiného. Je to naprosto běžný způsob, jak se toho smutku dnešní člověk na chvíli zbaví. Ale nedá se takto rychle vyřešit. Ten smutek musíme přijmout se vším všudy a vydržet v tom, co je nepříjemné. Pak je na dně čistá radost. 

 S nejistotou musí člověk počítat jako s jedinou jistotou”

Tyto smutky, které do života patří, mnohdy zaháníme antidepresivy a označujeme je jako depresi. Jak rozeznat opravdovou depresi od tohoto smutku? 

To je velmi těžké, ale přece jen je možné k tomu něco říct. Každý z nás je vržen ve svém životě do ontologické nouze. Každý, i prezident Spojených států amerických, který je bohatý a má obrovskou moc. Tomu se nikdo nevyhne. Umět s ontologickou nouzí žít je něco, co patří do péče o duši snad vůbec nejvíc. Když se naučíme, a to se musíme učit po celý život, v různých situacích, na různých místech, překonávat to, že jsme bytosti konečné, že jednou odejdeme, aniž bychom všechno vyřešili, aniž bychom řekli všechno to, co máme na srdci achceme někomu vroucně sdělit, naučit se s tím žít a být v distanci, to je úkol pro filozofický život člověka. Protože jsme jenom bytosti, které jsou smrtelné, a nejsme bozi. Jsme tedy náchylní k něčemu i nedobrému. Tohle všechno má v životě své místo a s tím se musí člověk vyrovnat. K tomu právě pomáhá filozofie. 

Lze zjednodušeně říci, že ontologická nouze je třeba nejistota z toho, co bude zítra? 

Samozřejmě, ano. S nejistotou musí člověk počítat jako s jedinou jistotou vůbec. Všechny jistoty, které se tváří jako absolutní zdroje klidu, jsou jen náznaky, je to lež. To bohužel na tomto světě člověk nikde nepotká. Musíme se naučit žít snejistotou. Jak říkal Ernst Jünger, chodit spát s katastrofou a nebát se jí patří do života. 

Stejně jako smrtO té ale málokdo chce slyšet. 

Protože se jí bojí a tím, jak se bojí, ji odsouvají někam do spodních vrstev svého podvědomí. Tam se ta smrt zauzlí jako v nějaké třinácté komnatě a vylézá ve chvíli, kdy člověk není schopen sám sebe kontrolovat a nechávat ji zavřenou v tom vězení někde v sobě. Ona vyleze a má podobu třeba dlouhé chvíle, podobu nesmyslnosti života, prázdnoty, otravy, něčeho, co je velmi nepříjemné. Máme chvíle, kdy jsme tak zmateni, že nevíme, jak se jmenujeme; i to navštíví každého; i mudrce ze starých dob.  

Zde je na místě si připomenout nádherný citát z Platónova dialogu Gorgias, volně přeloženo: „I kdyby má lyra byla falešná a falešně zpíval sbor, který vedu, jednu věc nesmím nikdy dopustit – rozpor se sebou samým!“  

Kdoví, jestli smrt není to nejlepší, co nás může potkat, vždyť o ní nic nevíme. Pokud v sobě máme obsahy, které do duše nemohly přijít z empirického života, jako je absolutno, svět adalší, pak naše duše před naším zrozením nemohla být nepopsanou deskou, a proto je duše nesmrtelná. Přesně toto sděluje Sókratés svým přátelům pár minut předtím, než vypije číši bolehlavu, aby byl na něm dokonán trest smrtiTak proč se bát? Vždyť strach ze smrti uvrhuje lidi do malomyslnosti, kdy se nebrání ani proti viditelnému zlu.  

 Svátky máme, abychom se prostřednictvím tradic mohli vracet k našim počátkům”

Abychom otevřeli své třinácté komnaty, měli bychom si najít chvíli pro sebe a být v klidu. Jsou vůbec Vánoce v dnešní tekuté době svátky klidu? A jaký je jejich opravdový význam? 

Ta agresivita zběsilých vydělávačů peněz všude, kam se podíváte, reklamy, které se neustále vnucují do podvědomí i vědomí, to všechno hrozně člověka ničí, i když si to většinou takto výslovně nepustí k sobě. Nejsou to svátky.  

Svátek je od posvátného prožívání, které je usebráním a uvlastněním v dané chvíli, v daném teď. Je to usebrání všeho, co jest, do místa, kterému se říká ohňový střed ve čtveřině, kde jsou bozi, lidé, země a svět. Uprostřed v ohňovém středu je domov, ve kterém má duše prodlévat s tím vším v té usebranosti, a dokonce má být i uvlastněna. To je chvíle, kdy člověk v sobě má nejvíc bytí. Odjakživa se tomu říká, že cítí štěstí jako obdarování. Mělo to tak být ukaždého člověka. Nikdo by se neměl cítit sám.  

I když je člověk samotný, nebude sám, pokud se takto zanoří do sebe samého a potká se tam s tou čtveřinou v ohňovém středu, kdy je uvlastněn. V tu chvíli je obdarován, dostává se mu daru, který přichází ze samotného bytí, a pak je mu dobře. 

Vánoce jsou obdobím, kdy ožívají tradice sahající do naší historie. Proč bychom je měli dodržovat a k čemu jsou dobré? 

Tradice jsou dobré, protože v sobě mají jako jádro takzvaný počátek a ten se vždycky rodí v duši člověka poprvé a naposled. To znamená, že je vždy něčím, co přichází jako omlazovací prostředek, jako něco, co vás navrací do doby, kdy jste byli nesmírně šťastní, poněvadž jste byli doma s mámou, s tátou. Počátky nám v životě pomáhají přežívat nejhorší chvíle, které se každému stanou. A právě proto, že se k nim potřebujeme vracet prostřednictvím tradic, máme svátky. Svátek tady je jenom kvůli těmto počátkům a pak je všechno dobré.  

Jak slavíte Vánoce vy?  

Já přijíždím vždycky na chalupu. Mé děti mají rodiny a scházejí se velkém počtu, ale já se přiznám, že jsem vždy sama. Jsem sama a vůbec mi to nevadí, protože je to chvíle, kdy se dostanu ven před chalupu, když už je noc, a když náhodou nejsou mraky a je třeba sníh, tak to je pro mě opravdu svátek. Tam je tak posvátné ticho, že se to ani nedá říct, a je mi pak dobře. 

Co byste na závěr popřála čtenářům?  

Přeji jim, aby žili z vlastního pramene. Aby se celý život snažili ten pramen v sobě potkat a bytostně s ním pramenit, pak je člověk nejvíc u sebe. Tomu ve filozofii říkáme uvlastnění. To je právě to, kde se člověk opravdu podobá polobohům, jak říkal Hölderlin. Protože prožívá celé bytí v sobě samém a je v harmonii se vším. A tomu se říká galéné tés psychés neboli tišina duše. 

 

 

Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc., je česká filozofka, fenomenoložka. Narodila se ve Flájích, dětství ale prožila vPříbrami s babičkou a dědečkem. Poté žila se svými rodiči v Žatci, kde vychodila základní školu a absolvovala gymnázium. V Praze vystudovala Fakultu tělovýchovy a sportu UK a Filozofickou fakultu UK. Přednáší na Pedagogické fakultě UK a na Husitské teologické fakultě UK, kde je současně vedoucí katedry filozofie. Zabývá se tématy jako odkrytost pravdy, péče o duši, pohyb nebo tělo a tělesnost. 

Autor: Petr Kubíček