Šikana na táboře. Jak klidně spát, když dítě není doma?

Psychická pohoda
Letní tábory přinášejí spoustu kamarádů, což je skvělé hlavně v případě, že nepocházejí z naší sociální vrstvy. Děti tak mohou vykročit ze své bubliny: potomci právníků se poznají s ratolestmi zednických kruhů a naopak. Neznámé prostředí a lidé jsou nicméně obzvlášť pro mladší děti stresující. Dokonce extrémně stresující, pokud se najde někdo, kdo dítěti takový pobyt znepříjemňuje záměrně, a vedoucím chybí schopnosti situaci správně odhadnout a vyřešit.

Autor tohoto textu nezapomene na skautský tábor, kde se jedno ze skupiny šikanujících dětí za velkého smíchu ostatních včetně jakéhosi zástupce vedoucího vykálelo do spacáku asi osmiletému neoblíbenému táborníkovi. Dotyčného naštěstí po několika zoufalých dopisech a telefonátech z budky vysvobodili rodiče. Celé táborové shromáždění se pak zamýšlelo, proč „bratr Sova“ odjel předčasně: asi je rozmazlený, říkali vedoucí.

Mohlo by vás také zajímat: Dopřejte dětem nudu, radí psychologové

Dítě v koutě
Takové „žertíky“ se dějí v menší míře než v devadesátých letech, protože společnost a s ní i profesionální i amatérští vedoucí lépe chápou, co to šikana je. Zjednodušeně: záměrné ubližování z pozice mocnějšího. Těžko ji lze definovat podle konkrétního chování, na legraci není nic zlého, ani když je jejím terčem opakovaně stejný člověk – pokud mu to nevadí, pokud se jedná o součást vzájemných vztahů, příjemných pro všechny zúčastněné. Pokud takové jednání nevyvolává bezmoc.

Být vyčleněný z kolektivu, snášet ústrky a nemít nikoho na své straně je zlé pro dospělého, který má nad svým životem kontrolu. U dítěte ale příšernost rozvinuté šikany násobí fakt, že o sobě nerozhoduje, že nemůže odejít: pokud má nakázáno zůstat na táboře nebo chodit do školy, nezbývá mu než to skutečně dělat – nebo jako poslední řešení utíkat. Zároveň není dospělé, jeho emoční a sociální schopnosti se teprve utvářejí, takže potřebuje cítit bezpečí rodiny nebo jiných „ochránců“.

Člověk zahnaný do kouta se obvykle nechová racionálně – a dítě už vůbec ne.

Šikana tak znamená prožívání nekonečné noční můry, které není možné uniknout. V některých případech ji přitom může být těžké zachytit. Oběť o svých zážitcích často ze strachu nebo studu mlčí. Učitelé, vedoucí nebo další přítomní dospělí přitom situaci nevidí objektivně, sami mají s dětmi určité vztahy, cítí sympatie nebo nesympatie, chválí, a pokud nejsou dobří, i haní.

Jak vystopovat, kde je problém?
Šikana jim nemusí být zřejmá, naopak se na ní mohou sami podílet, protože jsou součástí struktury vztahů, ve které se odehrává. Agresoři jsou nezřídka u dospělých oblíbení. Vedoucí nebo učitel je pak může vnímat jako důvěryhodné, podporovat je, a tím se nepřímo podílet na jejich jednání.

Není vhodné a rozumné šikanu řešit přehnaně emotivně, zároveň je zásadní její příznaky nepřehlížet.

Chybou jsou i společné rozhovory s agresory a obětí, píše ministerstvo školství a tělovýchovy v metodickém pokynu pro školy. Z hlediska vedoucího je důležité všímat si motivace a kontextu chování svých svěřenců: Opětují si pošťuchování? A proč se pošťuchují? Proč někdo někoho poslouchá nebo mu posluhuje?

Rodiče dítěte na letním táboře mohou takové jednání těžko posoudit. Varovným signálem může být, pokud si dítě tábor zjevně neužívá, ale odmítá přiznat proč, opakované žádosti o cestu domů, případně doprovázené smyšlenými důvody. A pokud nemluví o kamarádech, kvůli těm se na tábor jezdí.

V každém případě by dítě mělo vědět, že je doma vítané. Není nutné vyhovět chvilkovému rozmaru, ale cesta na tábor by u dítěte neměla vyvolávat pocit, že je tam odložené, aby měli rodiče pokoj. Mělo by mít důvěru, že pokud se mu tam bude dít něco zlého, má otevřenou cestu zpátky.

Abyste se na sebe mohli těšit…
Cesta na tábor je přitom obzvlášť poprvé hrdinstvím, které by rodiče i vedoucí měli podporovat a oceňovat. Milánská psychoterapeutická škola dokonce postavila v osmdesátých letech celý léčebný program pro dětské psychiatrické pacienty, který spočíval v dočasném rozdělení rodičů a dětí. Takový zásah měl na čas narušit rodinné vztahy, které se podle teoretiků tohoto přístupu zásadně podílejí na příznacích schizofrenie. Jakkoli se z dnešního pohledu jedná o zjednodušené řešení, své úspěchy mělo.
Chvíle vzájemného odloučení prospěje rodičům i dětem. Za předpokladu, že se jedná o dobrovolný pobyt, který může společně s dalšími zkušenostmi vyvolávat i stesk a obavy, ale celkově je příjemný nebo aspoň snesitelný. Rodiče dítě mohou k pobytu motivovat a podporovat ho v setrvání na táboře, pokud se mu tam v danou chvíli zrovna nelíbí.

Pokud se ale dítě nemá dobře, mělo by vědět, že v tom není samo. Bez ohledu na to, jestli je na táboře, nebo jinde, a ať už za tím stojí šikana, nebo cokoli jiného.

#VojtechPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Přečtěte si také: 17 věcí, které vám pomohou vychovat sebevědomé dítě