Když se řekne tábor, vybaví se každému hned několik vzpomínek. Tak třeba zkouška odvahy, tajné popíjení alkoholu a první polibky. Mně se před očima objeví vždy dvě scény. První, kde dva borci kydají na postel nejtlustšího kluka z oddílu levné čokoládové pudingy. Samozřejmě nesmí chybět narážky na to, že bude mít alespoň co jíst po večerech. V druhé zase jiní machýrci – a zároveň největší lamači dívčích srdcí – nutí chlapce klečet vedle postele a hajlovat. To vše pod pohrůžkou pěstí, kterým se stejně nevyhnul. Proč? Protože měl jako jediný v útlém věku knírek. A že puding a klečení bylo jen jednorázovou záležitostí? Nebylo. Nikdo ale nezakročil. Ani nemohl. Terč by se automaticky přesunul na čelo práskače či hrdiny. Dá se nějakým způsobem uchránit dítě před zážitkem, který dokáže poničit psychiku do konce života?
Temná dětská pudovost
„Rodiče by měli dětem zdůrazňovat důležitost zdravého sebevědomí, ale také toleranci k nedostatkům a odlišnostem každého z nás. Častá a velmi jednoduchá rada k této problematice je ‚nikdy nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě‘,“ píše česká policie na svém webu. Kdo by řekl, že stačí jedno pořekadlo k vygumování vší agrese skrývající se v duši malého lotra. Kdepak. Šikana tu byla, je a bude. Formy se sice proměňují, ale podstata zůstává stejná.
Jedinec nevyhovující normám skupiny, ve které se nachází, se dostane na její okraj.
Poté už automaticky, hlavně ve světě dětí, přichází na scénu vůdce smečky, aby si obrousil drápky o téměř vyloučeného člena. A právě takový kápo slyšel již x-krát rady ohledně přátelského soužití s ostatními. Stejně jako každý diktátor znal přikázání „nezabiješ“. Takový člověk se vždy objeví. Prevence neprevence. Jen si vzpomeňte na Pána much.
Táborový virus
Když takového tyrana potkáte kdekoliv jinde, pořád existuje alespoň malá možnost úniku z trýznivého prostředí. Na táboře ne. Dvacet čtyři hodin denně jste v hledáčku nových skvělých kamarádů. Nemluvě o tom, když s vámi sdílejí i střechu nad hlavou. To pak přicházejí na scénu sofistikované způsoby, jak vytvořit pozemské peklo. A jelikož jsme civilizace moderní a technologie jdou vpřed, objevují se stále nové vychytávky.
Kvůli tomu, že na většině táborů pravidla povolují telefony, dokáže „táborový virus“ napadnout i virtuální identitu šikanovaného.
Mobily ale nelze ihned zatracovat. Upřímný hovor s rodiči dokáže být jedinou možnou záchranou. Ale to se snadno řekne. Myslíte si, že vám vaše dítko poví, že patří mezi nejslabší články kolektivu? Že mu ubližují, protože se odlišuje tím, že má brýle nebo vadu řeči? Ne, pokud si s ním o tom předem nepromluvíte a neodbouráte barikádu studu.
Volání o pomoc
S takovými životními situacemi se neumějí poprat dospělí, natož děti. Naštěstí existují organizace, které jsou připraveny pomoci komukoliv a kdykoliv. „Poradíme ti, jak postupovat dál. Možná váháš a čekáš, že se to třeba samo zlepší, ale čím dřív šikanu dospělí zastaví, tím to bude pro tebe lepší. Šikanování se totiž může rychle zhoršit. Proto není na co čekat!“ radí pracovníci z Linky bezpečí. Ne vždy totiž rodič dokáže pochopit, že se něco děje. Vždyť přece může jít o pouhý stesk, nic jiného. A to, že by zrovna naše dítě bylo terčem útoků ostatních? To určitě ne.
Proto je tu Linka bezpečí, kam se může šikanovaný zcela anonymně obrátit. Nikdy nikoho nenechají ve štychu.
Vždy pomohou, jak to bude jenom možné. Podpora od cizího člověka dokáže povzbudit mnohem více než poloprázdné řeči od blízkých. Ale když neexistuje možnost zavolat, dostat se z kleští se stává pomalu nemožnou záležitostí. Říct to vedoucímu oddílu by měla být samozřejmost. Ale riskovat, že se jen zdvihne prst, když ve vzduchu visí pohrůžka větší tyranie, se nemusí vyplatit.
Rovnou za nejvyššími
Nejlepším způsobem, jak vyřešit vážnou situaci, je najít osobu, která na táboře zastává nejvyšší možnou funkci. Takový člověk dokáže zareagovat mnohem lépe než řadový brigádník, který si pouze hraje na zodpovědného velitele. Agresoři pak často vystřízliví v rukách policie, přičemž jim zároveň končí jejich prázdninové povyražení.
Šikanovaný odjíždí domů a rodiče, pokud budou důslední, mohou dostat z instituce peníze zpět.
Ohrožení zdraví dítěte, v případě šikany psychického i fyzického, se stává pádným argumentem pro vrácení veškerých financí. Ale takový průběh není samozřejmostí. Proto rodiče musí dbát na to, aby dokázali zachytit hrozbu, aniž by se jim potomek přímo svěřil. Pokud se prosby o odvezení z tábora budou vyskytovat i po několika dnech, nesmějí se přehlížet. Třeba jde právě o zoufalé volání o pomoc, které neskrývá jen příliš pevné pouto s rodinou.
Není nad dědečky a babičky
Děti, kterým se příliš nedaří navazovat vztahy v kolektivech, mnohdy na žádný tábor nechtějí. A brání se jim zuby nehty. Není nic horšího než nutit introverta, aby se násilně seznamoval s cizími, když k tomu vlastně ani není pořádný důvod. Mnohonásobně větším zážitkem bude pro takového jedince strávit dva týdny se svými prarodiči. Žijeme v příliš rychlé době. Vztahy se staršími se stávají čím dál těžšími. I pro děti. Zážitky z táborů se nedají srovnat se vzpomínkami na prarodiče. Nemluvě o těch, které zanechají mnoho jizev, klidně i doslova. V dospělosti akorát pak litujeme, že jsme nevyužili příležitosti dozvědět se víc o jejich životě. A tím pádem i o našem.
Stáhněte si naši příručku pro děti o tom, jak si užít letní tábor. A dejte jim ji s sebou. Ať vědí, jak reagovat na situace, ve kterých se možná ocitají poprvé.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
Bude vás také zajímat: Proč se vám snaha o štěstí vašich dětí může vymstít
