AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Psycholog Lékařů bez hranic: Říkají nám: „Nemám žádnou budoucnost, moji minulost zničili – a vy mi tady vyprávíte o zvládání stresu.“

Camilo Garcia, vedoucí psycholog na ukrajinské misi, mi po oficiálním rozhovoru nabídl i neformální setkání. Jeho vyprávění se tak mísí s hukotem moře, továren a štěkáním pouličních psů. Když večer utichne ruch města, Camilo se zaposlouchá do zvuků, které připomínají vzdálenou bouřku: „Slyšíš to dunění? To jsou výbuchy, které se sem po hladině moře nesou z fronty. Lidi, kteří ostřelování zažili, se jich nepřestávají bát, i na tu dálku.“

Pokud si představím šedesátileté ženy z vesnice, živořící v jedné místnosti v Mariupolu… Co jim dává naději, jak se s tím vyrovnávají?
Konkrétně pro ně je to extrémně složité, je mezi nimi vysoká prevalence depresí, lehké, střední, někdy i těžké, někteří trpí i posttraumatickou poruchou, potýkají se s diskriminací, finančními problémy a dalšími potížemi. Ani po čtyřech letech se nemohli vrátit – a přitom své domy občas vidí v televizi. Zbořené. Sami se tam kvůli minám vrátit nemohou, ale vidí fotky organizací, které tam pracují, a ptají se, proč tam sami nesmí. Jejich způsobem, jak se s tím vyrovnat, je prostě přežít. Jsou ve stavu přežívání – což o nich můžeme říct my, a říkají to i sami o sobě.

Jak si mám takový stav přežívání představit?
Představ si muže přes sedmdesát let, který říká: „Nemám ponětí, co pro mě můžete udělat. Měl jsem tři děti: jedno z nich je pryč, další dvě zabili; sebrali mi dům, šaty, všechny věci. Nemám jídlo; býval jsem bohatý – a nezbyla mi jediná slepice. Nemám budoucnost, nemám minulost. Každý den vstanu a doufám, že… vlastně nevím. Nechci se zabít, na to nepomýšlím – ale… Cokoli uděláte, cokoli řeknete, stejně to nepomůže.“

Přečtěte si také: Kalyna Kardash: Děti, které zažily válku, mají obrovské emocionální problémy. Řeší je psi.

Co takovému člověku můžete nabídnout?
Víme, že vždycky existuje cesta, jak něco změnit, vyrovnat se s něčím. Bez ohledu na věk a podmínky. Takže místo toho, abychom se pokoušeli vyřešit všechno, budeme postupovat den po dni. Konkrétně v případě tohoto muže řekneme: „Možná vám dnes pomoct nemůžeme. Možná se nám to nepovede. Ale možná to můžeme zkusit zítra zase znovu. Budeme tady, budeme vás podporovat, budeme s vámi. Takže pokud nám chcete dát šanci…“

Dům, peníze ani děti mu samozřejmě vrátit neumíme, to víme. Ale je možné uvažovat dopředu: teď jste, kde jste, žijete tady a tohle jsou zdroje, které máte. Tak s tím pojďme něco udělat. Pokud to znamená začít znovu, začněme znovu. Pokud to znamená něco nového, udělejme něco nového.

Zároveň to ukazuje důležitost přítomnosti organizací, jako jsou Lékaři bez hranic. Protože místní zdravotnická zařízení zatím nemají kapacity, aby mohla takovou péči zabezpečit.

Doufají pořád, že se vrátí zpátky domů?
Ano. Ale viděli své pobořené domy, takže bojují s myšlenkou, že mají naději vrátit se zpátky – protože vědí, že se nevrátí. Říkají nám: „Nemám žádnou budoucnost, moji minulost zničili – a vy mi tady vyprávíte o zvládání stresu. Přednášíte mi tu o dechových cvičeních.“

A projevují se u nich symptomy PTSD, konkrétně uzavřenost. Sejdou se většinou poslechnout si zprávy a kvůli zdravotní péči na našich klinikách. Ale co se týče dalších psychických problémů, začnou je řešit – a pak přestanou. Dál se v té fázi uzavřenosti nedostanou.Takových lidí je víceméně většina. Mluvím o nich, protože práce s nimi je nejsložitější.

Ostatní, zejména ti, kteří zůstali na vesnicích, zažili to samé, ale vyrovnávají se s tím líp. Nebyli na psychology zvyklí, ale když psychologové přišli, zvykli si na ně a teď jen čekají, až konflikt ustane. V jiných oblastech a vesnicích je situace daleko lepší, lidé mají své domy, vlastní zdroje, vzpomínky, své věci. A u takových lidí mají naše metody lepší účinky.

Z našich osmadvaceti lokalit jde o více než polovinu míst, kde naše práce má takový vliv. V tom smyslu, že lidé dělají ty samé techniky, normalizovali se, nebo se se situací aspoň vyrovnávají. Vytvářejí si nová očekávání, kousek po kousku se zabývají budoucností, možná zatím čekají, až se trochu víc vyjasní její obrysy, ale dívají se dopředu. Plánují, bez ohledu na věk.

A obecně se situace od roku 2015 spíš zlepšuje? Válka je jednoznačně daleko mírnější – ale na druhou stranu trvá už dlouho, rodiny jsou dlouhodobě rozdělené, studie mluví o tom, že lidem docházejí úspory…
Konflikt trvá. Jediným rozdílem je, že je teď stabilní, pokračuje. Na začátku vládl opravdový chaos. Každý se bál, nikdo nevěděl, kdo je kdo, neexistovala konkrétní fronta, všechno bylo zmatené. Dneska tu je jasně definovaná linie střetů a informace proudí z obou stran.

Lidé například žijí pět set metrů od fronty, denně poslouchají ostřelování a výbuchy – ale vědí, že se hranice nikam neposunuje. Pořád se ale jedná o velký problém. Slyšíš výbuchy – a srdce ti začne bít rychleji. Nejen z psychologických důvodů, kvůli traumatu nebo PTSD, je to přirozená tělesná reakce.

Takže si na to nezvykli?
Jedná se o opravdu malé vesničky, kde psychologa navštívil každý. A pokud se jich zeptáme, jak reagují, řeknou: „Jsem v pohodě – ale pokud slyším výbuchy, pořád mám strach.“

Zůstávají tam i děti?
To záleží na konkrétních vesnicích: v těch větších většinou ano, v těch nejmenších jen výjimečně.

A jak se se situací tři roky po největším výbuchu války děti vyrovnávají?
Nejdřív cítí strach a napětí. Kvůli výbuchům, kvůli těm zvukům. Na počátku konfliktu to ale bylo horší, kvůli všem těm změnám, všechno bylo nové… Teď se spíš smiřují s truchlením, s myšlenkou vysídlení. Ale srovnávají se se situací lépe, snadněji než dospělí.

Na začátku konfliktu jsme s několika skupinami dětí pracovali na věcech týkajících se emocí, rozeznávání strachu, aby věděly, co dělat, měly doma někoho, na koho se můžou obrátit, uměly se postarat, aby je rodina nezanedbávala a podobně.

Po letech trvání konfliktu ale u dětí vidíme spíš problémy s chováním. V několika případech jsme narazili i na případy autismu.

My v takových případech nejsme oprávněni diagnostikovat, ale můžeme to zachytit a na někoho odkázat. Spolupracujeme s UNICEF, který v okolí konfliktu vyškolil několik center pracujících s dětmi.

Dneska máme tři dětské skupiny, z toho dvě na vesnicích ve školách, jejichž ředitelé nás o to požádali. Nevykazují žádné viditelné známky stresu, ale perou se mezi sebou, jsou agresivní, hrají si na vojáky, na pušky a podobně. Nemůžeme jim říct „neperte se!“ – ale vyhodnocujeme jejich potřeby. Takže pokud vidíme, že je na tom někdo špatně, nabízíme mu vysvětlení, přijetí jeho pocitů, pochopení okolností, poslechneme si, co ho trápí, třeba že mu odešli rodiče.

Pracovali jsme s osmiletou holčičkou, která společně s mladší sestrou zůstala u prarodičů. Máma odjela někam na Ukrajinu a táta je v Moskvě nebo možná někde jinde v Rusku – a táta někdy posílá peníze a máma občas přijede. U prarodičů děti žily tři nebo čtyři roky – ale dědeček nedávno zemřel.

Dcera se přirozeně ve škole začala prát, kousala spolužáky… Řekněme, že měla výchovné problémy.

Nás zavolal učitel, který si toho všiml. Určitým způsobem za to může konflikt – ale nepřímo. V jiném kontextu by se jí možná dostalo pozornosti, kterou potřebuje. Teď s ní řešíme její truchlení po dědečkovi. A taky babiččin žal. Proto je důležité neřešit jenom přímé následky konfliktu, ale působit i v případě komplikací, které vyvolává.

Další příklad: děvče vykazující rané známky schizofrenie. Nezavinil je přímo konflikt, nicméně víme, že zejména proto, že je v pubertě, jím vyvolané konflikty mohou spustit vrozenou náchylnost k psychiatrickým symptomům nebo onemocněním. Její symptomy nejsou nutně následkem něčeho konkrétního, co prožila nebo viděla – ale zkrátka se projevují.

V oblasti známe jednoho psychiatra, kterého jsme mohli doporučit. Zároveň jí nabízíme oporu i sami. V jejím případě víme, že pokud se schizofrenie nakonec projeví, nemůžeme s tím moc udělat – ale pokud se člověku dostane péče už před první schizofrenickou epizodou, víme, že je prognóza lepší, tak s ní pracujeme. Taková práce je přitom na hranici našich možností, protože jsme mezinárodní organizace, která reaguje na krizové situace, zatímco tohle spadá do kompetence ukrajinského ministerstva zdravotnictví. Zároveň ji ale nemůžeme ignorovat.

Kalyna Kardash, jejíž organizace cvičí v Kyjevě terapeutické psy, mi vyprávěla v rozhovoru o sedmiletém chlapci, který z bombardovaného domu vytáhl svoji krvácející bezvědomou sestru. Co se dítěti v důsledku takové zkušenosti stane?
Člověk obvykle začne v době až do roku po takové události vykazovat příznaky PTSD. Nejdřív se jeho duševní struktury pokoušejí zážitky zpracovat – a potom začne vykazovat symptomy. Zajímavé je, že u dětí se všechno odehrává rychleji: děti své chování změní okamžitě.

Noční můry, flashbacky, násilné chování, opakované připomínání situace nebo naopak vyhýbání se situacím podobným té, ve které se něco přihodilo…

Většina lidí snadno pochopí podstatu nočních můr, flashbacků nebo vyhýbání se podobným situacím. Proč jsou ale děti agresivní?
Některé děti chápou jen některé věci, jiné přirozeně v průběhu nedokončeného kognitivního vývoje nepochopí. Novorozenci křičí instinktivně, aby získali pozornost. V průběhu vývoje zůstává křik a pláč pořád nejčastějším způsobem chování. Pokud je dítě ve stresu, vidíte, že je úzkostlivé, přecitlivělé. Je zapotřebí, aby si vytvořilo frustrační toleranci – což se ale neděje. Pokud je ve stresu, možná má noční můry nebo mu třeba rodiče řekli, ať o tom nemluví a zapomene na to. Pokud jsi přecitlivělý, tvou reakcí nemusí být hned na začátku boj – ale nakonec to boj bude, protože začneš ztrácet schopnost komunikace a vztahů s lidmi. A když o ně přijdeš, obvykle následuje agrese.

Což ostatně platí i u dospělých: pokud přijdou o vztahy s lidmi, dalším krokem je buď agrese, nebo ještě větší stažení se do sebe.

V mých očích se naše mysl snaží zachovat naše blaho a zdraví. Vyhýbat se těm stresujícím, traumatickým nebo bolestivým záležitostem může být jednou ze strategií, jak se ochránit. To je také klíčová myšlenka psychoanalýzy – potlačování vzpomínek, emocí… Dobře je to vidět v psychiatrii: jediným způsobem, jak se přizpůsobit kruté realitě, je vytvořit si alternativní svět. Ale pokud člověk své prožitky potlačí, mohou se po letech dostat zase na povrch.

Ráno jsem nahrával vzpomínky dětí z Doněcku. Válka je postihla spíš okrajově, některé krátce zažily bombardování, jiné utekly, ještě než tam konflikt vypukl. Často se ale stěhovaly opakovaně, nejdřív do bezpečí, pak na místo, kde si rodiče našli práci… Asi třináctiletá holčička vyprávěla, že se za poslední roky stěhovala sedmkrát. Co to s dítětem udělá?
Těžko říct, závisí na dítěti, na rodičích, jak se s tím vyrovnávají… Obecně jsou ale děti určitě odolnější než dospělí. Pro mě děti představují ukazatel bezpečnosti místa, kde žijí: pokud si hrají a běhají venku, znamená to, že je situace stabilizovaná. Když jsem přijel do tábora v Sýrii, nebyl tam mezi stany nikdo – jak děti, tak rodiče se báli. Asi po měsíci se ale objevilo jedno, dvě děti – a ve chvíli, kdy byl tábor stabilizovaný, byly děti vidět na každém rohu, jak si vyrábějí z lahví a plechovek od sardinek hračky. Děti, které si hrají, improvizují, jsou pro mě znamením, že se uklidnily nejen ony, ale i rodiče.

Jsou tedy děti, které si hrají, v pořádku?
Přizpůsobují se.

Co tu je zapotřebí v současné době?
Někteří lidé jsou připravení žít stejně jako před konfliktem. Potýkají se ale s finančními problémy, nefungující dopravou, přístupem k infrastruktuře, politickou situací, korupcí a podobně. V některých lokalitách, kde pracujeme už přes dva roky, je možná už co do emocí a duševního zdraví všechno v pořádku – ale lidé nemají peníze, nemají práci, nemohou navštívit rodinu.

Zapotřebí je politické řešení – ale pokud není možné se spolehnout, že konflikt zastaví, potom… nevím. Pokud přemýšlím o těch vesnicích, o vysídlených lidech, napadá mě dlouhý seznam s ekonomickými problémy na prvním místě. Zásadní je i integrace vysídlených osob, jejich přijetí v nových domovech je velmi ošidné. V Mariupolu slyšíme to samé, co se říká o Afričanech nebo Syřanech v Evropě, o Mexičanech v USA. Přemýšlejí stejně jako v dalších společnostech: vnitřně vysídlení lidé sem přijdou, užívají naše zdroje, možná nám vezmou práci… Děje se to i uvnitř státu. Lékaři bez hranic tak zároveň působí i ve třech lokalitách přímo v Mariupolu, protože zdravotní systém není na jejich příchod připravený.

#VojtechPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Přečtěte si také: Psycholog Lékařů bez hranic na Ukrajině: A jednoho dne někdo přišel a řekl: „Jděte pryč a všechno to tu nechte.“

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.

Uděluji souhlas společnostem finanční skupiny AXA v České republice, tj. AXA životní pojišťovna a.s., AXA pojišťovna a.s., AXA penzijní společnost a.s., AXA investiční společnost a.s., AXA Management Services s.r.o., aby zpracovávaly moje osobní údaje v rozsahu: jméno a příjmení, e-mail, telefonní číslo, a to za účelem:
- nabízení produktů těchto společností,
- zasílání obchodních sdělení (elektronická forma nabízení produktů a služeb),
- automatizovaným zpracováním osobních údajů s cílem přizpůsobit obchodní nabídku Vašim individuálním potřebám,
- předávání osobních údajů ve stejném rozsahu obchodnímu partnerovi AXA ASSISTANCE CZ, s.r.o.,
- výzkumů trhu a průzkumů spokojenosti s využívanými produkty a službami,
přičemž takovýto souhlas uděluji na dobu trvání smluvního vztahu s kteroukoliv ze jmenovaných společností a následně i po dobu 5 let po skončení takového smluvního vztahu. Pokud se nestanu klientem žádné ze společností AXA, uděluji souhlas na dobu 5 let od tohoto udělení.
Dále bychom Vás chtěli informovat, že udělený souhlas je dobrovolný a můžete jej kdykoliv odvolat, buď telefonicky na AXA lince +420 292 292 292 nebo písemně e-mailem na info@axa.cz, nebo korespondenčně na adrese AXA, Úzká 488/8, 602 00 Brno.
Zároveň potvrzujete, že jste se seznámili s textem Infomačního memoranda. Jeho textaci najdete na webových stránkách na www.axa.cz/osobni-udaje/. (skrýt text)