Proč je pro vás nejlepší nemít žádná očekávání

Životní styl
Celý týden se těšíte na sobotu, máte naplánovaný výlet, večeři v oblíbené restauraci a následné nedělní dlouhé vyvalování v posteli? Jenže od rána prší, v restauraci mají zrovna dýňové menu a vám už dýně leze krkem a odpoledne vám zavolá máma, jestli byste ji v neděli ráno nemohli hodit do Ikey. A už se to celé sype, máte po náladě a nadáváte na celý svět, proč zrovna vy musíte pořád tak trpět.

Následnému stavu vaší rozervané duše se odborně říká kognitivní disonance. Zní to komplikovaně, ale jednoduše řečeno jde o rozpor mezi očekáváním či přesvědčením a realitou. S tímhle nesouladem vzniká nepříjemný pocit neklidu a tlaku. Přehnaná očekávání ale nesouvisí jen s událostmi, ale hlavně s lidmi v našem okolí. A čím bližší člověk, tím víc nás nenaplnění předem vymalovaného scénáře dokáže naštvat. Proč je pro náš mozek tak těžké přijmout, že ostatní mají svoje vlastní hlavy a v nich svoje vlastní očekávání?

Když šedá kůra trucuje
Pokud máme pocit, že nám někdo způsobil křivdu, uchyluje se náš mozek velmi často k sebeobhajování. To často slýchané dětské „To není fér!“ používáme s oblibou po celý život. Připustit možnost vlastní chyby si totiž žádá velkou dávku sebekritiky. A většina lidí má za to, že činí svá rozhodnutí z těch správných důvodů. Pletou se všichni ostatní.

Jenže ti ostatní si pravděpodobně myslí o svých činech to samé, co vy. Statisticky vzato je určitě možné, že vždycky tak úplně v právu nejste.

Ukažme si to na modelové situaci. Máme tu Jana či Janu, vyberte si dle vlastních preferencí. Každopádně jste se s ním/ní setkali a je to láska jako trám. Jan/a je spontánní, nechává se unášet větrem a je to dost zábava. Žije každý den, jako kdyby měl být poslední, na peníze moc nekouká. Buď jsou a hoduje se, nebo chvíli nejsou a zas budou. Střih, posouváme se pět let dopředu, prvotní zamilovanost už je za vámi a jsou tu radosti i všednosti partnerského svazku. Akorát ta milovaná bezstarostnost už vám nepřipadá tak romantická. Občas není na nájem a musíte si chodit půjčovat k mámě. A ta pak chce po nedělích vozit do tý Ikey.

Mohlo by vás také zajímat: Jak lépe pochopit náš svět? Osvojte si umění skutečné konverzace

Ukažme si na něho
A tady přichází ten rozpor, jak vyhodnotíte svůj špatný úsudek vytvořený vlastní zamilovanou hlavou? Nejspíš je to jeden z těchhle scénářů:

  1. Uznáte svou vlastní chybu v tom, že Jan/a byl/a takový/á od začátku a vy jste si mohli hned uvědomit, jaké to bude, být s takovým člověkem ve vztahu.
  2. Vyhodnotíte, že za všechno může Jan/a a je to od něj/ní krajně nezodpovědné a bezohledné. Vždyť vy jste se také v lecčem přizpůsobili!

Ve většině případů se uchýlíme k té druhé možnosti. A ve většině případů jsme si to ochotni přiznat až po rozchodu, zpětně a s klidnou hlavou. A stejně se pořád cítíme tak trochu nevinně.

Myslím si to už dlouho, tak to musí být pravda
Kromě kognitivní disonance má na vyhodnocování situace vliv ještě další sociálně-psychologický jev, a to konfirmační zkreslení. To znamená preferování toho typu informací, které podporují váš vlastní názor, a naopak ignorování či podceňování těch, které jsou s ním v rozporu. A má vliv i na to, jaké věci si lépe zapamatujete.

Zkuste chvíli přemýšlet nad tím, jestli celý život nežijete v sebeklamu jen kvůli tomu, že vaše vlastní hlava za vás sama odmítá přijmout jakékoli jiné než dlouho zažité stanovisko.

Dokonce i pokud dostanete jasný důkaz o tom, že se věc má jinak, než si myslíte, naopak vás to ve vašem názoru ještě utvrdí (tzv. efekt zpětné ráže). Vzpomeňte si na to, až se zase příště budete podivovat nad výsledky voleb navzdory nekonečným korupčním aférám vítězného kandidáta.

Pokud vás tohle téma zaujalo, mrkněte na tenhle komiks nebo na skvělý blog o naší vlastní zabedněnosti.

Přeprat vlastní hlavu
Díky uvedeným procesům ve vašem mozku si pak často myslíte, že se chováte správně a váš hněv je oprávněný. On/a se schválně chová tak, aby vás naštval/a. Ale čím víc se nám tenhle nesoulad očekávání a reality dostává do paměti, tím víc nám mění chápání toho, co se vlastně stalo, a zadává už dopředu důvod k dalšímu konfliktu. Z maličkostí se stávají nezvratné důkazy o vině toho druhého. Čistou pravdu už uvidíte těžko, tím spíš kdyby součástí té pravdy mělo být přiznání vlastní chyby. Je už jedno, co ten druhý dělá, vy už jste mu dopředu dali definici toho, jaký je a proč.

Pokud dáte na první dojem a na jeho základě si utvoříte o protějšku jasný a neměnný obrázek, bude už navždy obětí vašich předsudků.

Ale co s tím? Jsou to pořád ty samé rady dokola, ale ve finále nefunguje nic jiného než pokora, upřímnost a víra. Víra v to, že se váš partner nesnaží dělat věci tak, aby vás vytočil. Pravděpodobně má jiné důvody, jen vy si je vykládáte po svém. Proč by to taky dělal, určitě si umí představit líp strávený večer než pozorování, jak vám vzteky tiká v oku. Není jednoduché umět si přiznat vlastní podíl na problému a nemít potřebu se neustále obhajovat. Kolikrát už jste se někomu omluvili, ale v duchu jste si řekli „stejně sem měl pravdu já“? Ale když jste si teď přečetli, jak to s tou pravdou je, možná byste na ní nemuseli tak bazírovat.

#Simona Ó.

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Přečtěte si také: Moc okrádá mozek o empatii, říkají vědci