Jak jste žila před tím, než jste přišla do vězení?
Žila jsem s rodiči a pěti sourozenci a už na základce jsem začala brát drogy. Bylo mi tehdy asi čtrnáct. Pak jsem nastoupila na střední školu a tu jsem potom vyměnila za učňák. Ani ten jsem ale bohužel nedodělala, protože jsem byla závislá na pervitinu.
Proč si myslíte, že jste drogám propadla?
Já myslím, že je těch důvodů víc. Hlavní vinu si nesu sama, ale fakt je, že nejbližší okolí mi nepřidalo… A když k tomu připojíte špatnou partu a pocit osamělosti, průšvih je na světě.
Souvisí vaše trestná činnost s drogami?
Souvisí. Vlastně úplně všechno s nimi souvisí, protože drogy vás kompletně změní. S drogami se nedá žít normálně. První a jediné, na co myslíte, když se ráno probudíte, je to, že si musíte dát. Možná na chviličku, když droga přestává působit, jste trochu při smyslech, jste schopni vnímat, co se děje. Jenže tahle chvilka s další dávkou rychle pomine.
Byla jste někdy na léčení?
Vlastně ne. Když jsem byla v pasťáku, tak se mnou pracovalo pár terapeutů, a pak jsem jeden čas docházela na ambulantní léčbu do Bohnic. Tehdy jsem ale byla už moc daleko a ambulantní léčba nestačila.
Takže jste přestala brát drogy až tady ve věznici?
Ano. Dojíždějí sem terapeuti ze Sananimu (nezisková organizace, která pomáhá drogově závislým, pozn. red.), se kterými se už druhým rokem pravidelně setkávám. Po výkonu trestu je možnost u nich v léčbě pokračovat. Když si ale představím, že se po sedmi letech ve vězení nechám někam dobrovolně zavřít, připadá mi to trochu strašidelné.
Můj život se prakticky zastavil v době, kdy jsem začala s drogami. Takže ve čtrnácti… Tam můj vývoj zamrznul, pořád jsem vlastně malá holka.
Máte se kam vrátit po propuštění?
Maminka by ráda, abych byla u ní. Ale mně se moc nechce, protože tam to všechno vlastně začalo. Raději bych to zkusila někde sama. Ideálně skrz nějakou organizaci, která by mi pomohla s bydlením, prací i úřady. I tak to bude hodně těžké.
Je mezi vašimi blízkými někdo, kdo není svázán s tím špatným z vaší minulosti?
Jsem v podstatě bez přátel, protože všichni jsou nějak spojeni s drogami. Máma s tátou mi pomoci mohou, ale já myslím, že už toho na ně bylo dost, tak je nechci zatěžovat. Navíc mají starost s péčí o spoustu dětí.
Pracovala jste někdy?
Ano, jako prodavačka v potravinách. Vydržela jsem tam rok, což je vzhledem k tomu, že jsem brala drogy, vlastně zázrak. Mě ta práce moc bavila a ráda bych ji dělala zase, ale protože budu mít záznam v trestním rejstříku, nemám šanci.
Co je tady pro vás nejtěžší?
Vyjít s lidmi, kteří tu sedí se mnou. A taky se mi stýská po rodině a svobodě. Je to taková bezmoc. Víte, někdy mám špatné sny a strach, že se někomu doma něco stalo. Chci jim třeba hned zavolat a nemůžu.
Co vás ve vězení nejvíc překvapilo?
Lidi. Celý dosavadní život jsem strávila mezi feťáky, a přesto jsem nikdy nepotkala lidi takového druhu jako tady. Když vidím, jak se někteří chovají, mám pocit, že to je zlý sen. Jako by byli z jiného světa.
Jak vypadá váš den?
No, teď to mám docela náročné. Vstávám v pět hodin ráno a v šest odcházím do práce. Dělám tady uklízečku. Pracovní doba končí ve 14:40. Někdy mě z práce uvolní na aktivity, jako je třeba setkání s terapeutem ze Sananimu nebo teď s vámi. Když přijdu z práce, tak mě čekají další povinnosti na oddíle – úklid, vyřizování s úřady a tak podobně. A taky třikrát týdně běhám.
Běháte?
Ano, já totiž trénuju na takový speciální běh, jmenuje se to Yellow Ribbon Run. Poběží se na jaře a bude nás tam spousta. Lidi z Vězeňské služby, několik odsouzených, zaměstnanci z neziskovek, podnikatelé a tak. Poběžím štafetu, je to pět kilometrů.
Proč jste se rozhodla, že Yellow Ribbon Run poběžíte?
Abych si dokázala, že mám pevnou vůli, že zvládnu pravidelně trénovat a dotáhnout něco do konce. A taky proto, aby další odsouzení dostali novou šanci od života, aby našli práci. To je totiž důvod, proč se ten běh koná. Aby upozornil na to, že lidi, který byli ve vězení, moc těžko hledají práci, i když o ni stojí.
Dá se ve věznici navázat přátelství?
Měla jsem to štěstí, že jsem to zažila. Když jsem nastoupila trest, sdílela jsem pokoj s jednou starší odsouzenou a moc jsem si s ní rozuměla. Mám pocit, že kdybych ji na začátku nepotkala, zvládala bych to tu mnohem hůř. Hodně mi pomohla a když odešla, bylo to pro mě těžké. Teď si aspoň píšeme a jsem za to moc vděčná.
Změnil vás trest?
Změnil mě mnohem víc, než jsem čekala. Tam venku jsem kašlala na pravidla. V podstatě jsem neměla žádné vlastnosti, byla jsem vnitřně prázdná. Odmítala jsem jakoukoli pomoc. Teď mám pocit, že konečně vím, co je pro mě důležité.
A co to je?
Jde o celkový postoj, vědět, co chci, a snažit se toho dosáhnout. Nepouštět si k tělu lidi z minulosti, kteří se od drog neposunuli. Někdy o mně lidi teď říkají, že jsem nepřístupná, jenže já musím taková být, jinak pro mě bude venku horší odolávat lidem z minula. Vím, že u sebe chci mít svoje děti, normálně žít a ke starému životu se nevracet.
Jak staré máte děti?
Dva kluky, čtyři a pět let. Žijí teď u mé matky, která je má v pěstounské péči. První půlrok byli v dětském domově, ale pak si je máma vzala. Jsem jí za to moc vděčná.
Řeknete svým synům o své minulosti, až vyrostou?
Často o tom přemýšlím. Asi jim to řeknu, protože nechci, aby se to dozvěděli od někoho cizího. Mám ale obavu, že to tak dopadne, protože budu tak dlouho váhat, až jim to někdo řekne… Já se strašně moc bojím jejich reakce a taky toho, aby se třeba kvůli tomu nevydali stejnou cestou.
Za co jste byla odsouzená?
Za loupežná přepadení. Když jsem četla spis v době, kdy jsem byla závislá na drogách, cítila jsem křivdu, že jsem dostala tak vysoký trest. Pak jsem začala střízlivět a přicházet k sobě a připadalo mi neuvěřitelné, že jsem byla něčeho takového schopná. Teď můžu upřímně říct, že je mi to všechno strašně líto. Pro ty, které jsem poškodila, navždy zůstanu bestií. Když to takhle zkazíte, žádná omluva ani odškodnění nestačí. Na to prostě není co říct.
To zní, jak to říct – polepšeně…
Já nevím, jestli jsem se polepšila. Ale vidím, že se změnil můj přístup. Na svobodě to ale bude všechno mnohem těžší. Tady to zvládám, ale co bude venku?
Považujete uvěznění za přínosnou formu trestu?
Myslím, že to není vůbec špatná věc. Na začátku trestu bych vám ale řekla něco úplně jiného. To nechcete nic. Nechcete se přizpůsobit, plnit úkoly, vnímáte to jako ztracené roky. Teď po dvou letech si myslím, že kdyby mě nezavřeli, dost možná už nejsem naživu. Mně ten trest dost pomohl. Utřídila jsem si myšlenky a hodně mi toho došlo.
Jaké jsou vaše plány, až vás propustí?
Chtěla bych si najít nějaké bydlení, nejspíš v azylovém domě. Další krok je práce, to je základ. A pak budu usilovat o navrácení dětí do péče a budu se jim věnovat, jak jen to bude možné… Moc si vyčítám, že jsem s nimi nebyla. Sice jsem je tak nějak vychovávala, ale často jsem byla pryč. U důležitých okamžiků, třeba když mladší syn začal chodit. Strašně mě to celé mrzí.
Mám strach z první noci po propuštění. Den zvládnu s rodinou, ale v noci přijde pocit, že jsem na svobodě a nic nemám zakázaného. Bojím se starých známých, kteří za mnou přijdou. A že se to všechno zase zkazí.
O věznici ve Světlé nad Sázavou a běhu Yellow Ribbon Run
Objekt ženské věznice původně sloužil jako škola v přírodě a trest si v něm ženy odpykávají od roku 2000. Světelská věznice se řadí do kategorie věznic s ostrahou a zajišťuje také výkon trestu matek s dětmi nebo mladistvých pachatelek. Ředitelkou věznice je Gabriela Slováková, která přivezla ze Singapuru do Čech projekt Yellow Ribbon Run – běh se žlutou stužkou. Ten má upozornit na problematiku zaměstnávání lidí s trestní minulostí. Pokud tedy rádi běháte, můžete si pořídit registraci a běžet pro dobrou věc.
Jak se hledá práce na svobodě
„Človek, který nepracuje, nehradí svoje finanční závazky, včetně náhrad škody těm, které svou činností poškodil. Navíc zbytečně čerpá sociální dávky. Do vězení se opakovaně vrací více než 70 % propuštěných. Přitom zaměstnání je jednou z nejúčinnějších zbraní proti recidivě,“ vysvětluje Dagmar Doubravová, šéfka neziskové organizace RUBIKON Centrum, která už přes dvacet let pomáhá lidem s trestní minulostí v návratu do života. Přes 70 % zaměstnavatelů však požaduje čistý výpis z trestního rejstříku. Vzniká tak začarovaný kruh, který není snadné rozetnout.
Bude vás také zajímat: Pedofilie: Jak se žije s touhou mimo zákon?
