„Mám pacienta, který se bojí, že by mohl být pedofil. Myslím, že by to mohla být obsesivně-kompulzivní porucha, ale má malou dceru a sociální pracovnice zvažuje, jestli má situaci nahlásit úřadům,“ zavolal jednoho dne nějaký lékař doktorce Williamsové, odbornici na obsesivně-kompulzivní poruchu.
Nepropadejte panice
„Ať se stane cokoli, nenahlašujte nic, dokud pacienta nevyšetřím,“ odpověděla mu. Extrémní zátěž, kterou by zásah úřadů vyvolal, by totiž mohla už tak depresivního a vystrašeného pacienta dovést k sebevraždě, vysvětlila. Pokud pacient – říkejme mu John – opravdu trpí obsesivně-kompulzivní poruchou, svému dítěti ani nikomu jinému nebezpečný není. Naopak: tak moc mu záleží na tom, aby dceři neublížil, že se nemůže zbavit paniky z toho, jestli by něco takového nemohlo nastat – přestože pro to nemá žádný důvod.
Kdo bydlí v koupelně?
Obsesivně-kompulzivní porucha spočívá v patologickém zaujetí člověka nějakou myšlenkou. Nemůže se jí zbavit a ona postupně začne ovládat celý jeho život. Taková utkvělá myšlenka se označuje jako obsesivní – a člověk je jí doslova posedlý. Třeba se mu neustále vrací strach, že zapomněl zamknout nebo že má špinavé ruce a mohl by se nakazit nějakou nemocí. Jediné, co v takové situaci přináší úlevu, je zkontrolovat, jestli jsou dveře zamčené a ruce si pro jistotu umýt znovu. Což pomůže jen na chvíli.
Člověk si myje ruce dvacetkrát za den. Padesátkrát. Nakupuje dezinfekce. Začne se sprchovat třikrát denně. Potom pětkrát. Nakonec by nejraději v koupelně zůstal napořád.
Takové nutkavé chování se označuje jako kompulze. A čím víc se člověk svou kompulzí zabývá, tím víc si přivolává obsesivní myšlenky. Je to logické: pokud si neustále chodím umýt ruce, zároveň i přemýšlím, proč to dělám.
Nějakými obsesemi podle výzkumů trpí asi 12 % populace – tedy každý osmý člověk. Ne všechno, co se podobá nemoci, ale opravdu nemocí je. Pro většinu lidí, kteří trpí nutkavými myšlenkami, se nejedná o příliš vážný problém. Po odchodu z domu se dvakrát vrátí zkontrolovat, jestli vypnuli plyn – ale jinak žijí šťastné a spokojené životy. Asi 2,5 % lidí – tedy jen o něco méně než jeden člověk na každou školní třídu – ale v průběhu života trpí skutečnou obsesivně-kompulzivní poruchou, která jim neumožňuje žít, jak by chtěli.
Chtěl se zabít, aby ochránil dceru před neexistujícím nebezpečím
Nejpříšernější obsesivní myšlenkou je strach týkající se vlastní sexuality. Náš John se – coby silně věřící křesťan – už od dětství často obával, jestli žije správně a dostane se do nebe. Postupem času se začal bát, jestli není gay. Nakonec ho začala děsit myšlenka, že by mohl být nějak skrytě pedofilní – a možná ohrožovat vlastní dceru. Neustále přemýšlel, jestli ho dcera náhodou nevzrušuje – a neustále se musel dívat na její fotky, aby se ujistil, že ne. Přesto se ale děsil, jestli ho třeba nezačne vzrušovat zítra.
„Připadal si jako tikající bomba těsně před výbuchem, která ublíží jeho malé dceři, jejím kamarádům a jakýmkoli dětem, které se mu dostanou do rukou,“ píše doktorka Williams. „Kvůli nemoci přišel o postavení v práci, protože byl často duchem nepřítomný nebo na neschopence kvůli depresi. Příšerné představy Johna rozrušovaly natolik, že nakonec zvažoval sebevraždu coby jedinou cestu k záchraně své dcery.“ Díky doktorce Williams se mu místo odsouzení dostalo potřebné lékařské péče.
Muži ani děti jej nikdy nepřitahovaly a nebyl nikomu nebezpečný; jediný problém byl v neustálých myšlenkách na to, co by se mohlo stát.
V myšlenkách, které neuměl zastavit. V průběhu psychoterapie se ale se svými představami vyrovnal, ujistil se, že pedofil není – a krůček po krůčku začal opět trávit čas se svojí dcerou.
Student se bál, aby někoho neznásilnil. Zakázali mu chodit do školy.
Podobný případ popisuje i doktor Ley, psycholog a spisovatel. Cituje z emailu, který dostal od matky svého budoucího pacienta:
Mému jednadvacetiletému synovi nedávno diagnostikovali obsesivně-kompulzivní porucha (OCD). Byl dva týdny hospitalizován – a po nějaké době povolil lékaři spravit o problému i nás, rodinu. S doktorem se nám svěřili, že ho před osmi lety vyděsila příhoda, kdy se penisem na několik vteřin dotkl kůže svého kamaráda. Syn nám říkal, že má navíc představy týkající se znásilňování, když usíná a někdy i ve snech – což v něm vzbuzuje pochyby, jestli je v pořádku, nebo ne. Pokaždé ale odpovídal, že své představy nikdy neuskuteční, protože ctí zákon a nechce nikomu ublížit.
Při propouštění z nemocnice nám doktor řekl, že se choval vzorně ke všem pacientům a sestrám, nikdy neodmítal brát léky a z vycházek se vracel pokaždé před stanovenou dobou. Tvrdil, že v současnosti není ohrožením pro rodinu ani nikoho jiného.
Po návratu syna ale stále strašily jeho myšlenky do té míry, že nakonec zavolal na tísňovou linku. Policista doprovázející tým záchranářů trval na tom, aby jim pověděl o všech svých představách. Ptal se, jestli v nich figuruje někdo konkrétní, načež syn jmenoval tři spolužačky z vysoké školy. Policista následně odjel do školy, kde sdělil dotyčným třem dívkám, že je můj syn může ohrožovat. Mého syna natolik vystrašilo, že se informace dostaly k dívkám, že později říkal, že „jedinou možností, kdy by si mohly být jisté, že je neohrožuju, je, kdybych nebyl naživu.“
Příběh končí hořce. Americká legislativa moc nehledí na ochranu případného pachatele – což platí i v absurdním případě, kdy pachatel pachatelem není, nechce být a také nebude. Policie varovala školu – a pacient tam přes ujištění lékařů nemohl chodit. Za nic přitom nemůže. Choroba souvisí s lehce pozměněnou funkcí řady zásadních oblastí v mozku, významně se na ní podílí genetické vlivy a může propuknout třeba v důsledku infekce, která lehce poškodí některá nervová centra. Stejně jako u všech psychických nemocí může hrát roli i zneužívání v dětství – a obyčejný stres.
Složitá neurologická teorie umí poruchu vysvětlit jen částečně
Jedna z teorií, která se pokouší obsesivně-kompulzivní poruchu vysvětlit biologicky, vidí potíž v komunikaci dvou oblastí v mozku. V přední části čelní mozkové kůry, přímo nad očima, se nachází takzvaný orbitofronální kortex, který řídí většinu rozumových, specificky lidských schopností. Přibližně uprostřed mozku, nad koncem páteře, leží bazální ganglia – centrum, které ovládá jednoduché pohyby a podílí se na emočním životě.
Podle teorie stojí za obsesivně-kompulzivní poruchou nesprávné propojení těchto dvou (a dalších) oblastí mozku. Několik shluků neuronů se vzájemně aktivuje, místo aby se tlumily. Kontrola, že člověk opravdu vypnul plyn a může odejít do práce tak místo utlumení pomyslného „neuronu pro vypínání plynu“ vyvolá jeho další aktivaci – a člověk se začne strachovat zase znovu.
Jedná se ale o pouhou teorii, navíc s řadou mezer. Například neumí vysvětlit, proč se takové chování týká u konkrétního člověka jen strachu ze špinavých rukou nebo vlastní sexuální orientace – a ne něčeho úplně jiného.
Pomoc ale věda nabídnout umí. Odlišnosti v činnosti mozku je možné tlumit léky, byť s nepříjemnými vedlejšími příznaky. A vyléčit umí psychoterapie. Mezi nejpoužívanější techniky patří postupné zlepšování. Myjete si ruce každých deset minut? Určitě vydržíte i patnáct. V praxi samozřejmě terapie tak jednoduchá není – ale funguje.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, do kterých dříve nebo později nakouknete. Chtě nechtě. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite. Chcete-li si zkusit, jak vidí svět člověk postižený schizofrenií nebo paranoiou, směle do toho.
Přečtěte si také: Pacientka o obsedantně kompulzivní poruše: Jsem vězněm svých vlastních myšlenek
