AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.
Odesláním e-mailu souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

hledat

Muž, díky kterému naši plavci léta vládnou Paralympiádě

V šesti drahách Strahovského bazénu polykají plavci kilometry tak rychle, že při jejich pozorování kroutíte hlavou jako na tenise. Pak si všimnete, že slečně ve dvojce končí pravá paže u lokte a kolega o dráhu vedle plave bez pomoci nohou. A na břehu ho čeká invalidní vozík.

Nevrkla opening

Ze břehu je sleduje věčně usměvavý chlapík, který stojí za jednou z nejúspěšnějších plaveckých škol handikepovaných lidí na světě. Jan Nevrkla tvrdí, že všechno souvisí se vším. Sám se narodil s vrozenou vadou kolene, ve věku jednoho roku prodělal operaci a doktoři rodičům doporučili plavání jako formu rehabilitace.

Sport na vozíčku mu byl málo
Ze zdravotního cvičení se stala záliba, ze záliby sport, který ho dovedl až na FTVS, kde studoval specializaci trenérství plavání. Tady se potkával i s nějakým Martinem Kovářem. Všestranným sportovcem, specialistou lyžařem, který jednoho dne přijel do školy na vozíku. Po úrazu skončil s ochrnutou spodní polovinou těla a částečně nepohyblivou pravou rukou. Přesto se nechtěl vzdát aktivního pohybu, ale žádný z vozíčkářských sportů mu nevyhovoval. Vozík ho omezoval, hledal sport, který by mohl provozovat v jeho původní formě. Plavání mu přišla jako ideální varianta.

Nevrkla do článku 1

„V době, kdy jsem studoval, ještě plavání zdravotně postižených lidí neexistovalo, nebo se dělalo v určité formě pouze pro lehčí typy postižení. Pro vozíčkáře bylo nedostupné,“ vysvětluje Jan Nevrkla, zatímco jedním okem neustále sleduje dráhy strahovské pětadvacítky.

„Ono se vlastně tak nějak předstíralo, že postižení lidé neexistují a bazény byly lidem po přerušení míchy v podstatě zapovězené.“

„Papírově byli kvalifikováni jako inkontinentní a do vody prostě nesměli. Martin se tím nedal odradit, a když byl v rehabiliťáku v Hrabyni, vlezl si tajně do bazénu a vyzkoušel udělat pár temp. Přišlo mu to skvělé, protože i když nemohl kopat nohama, tak se pohyboval vlastními silami a vozík přitom stál na břehu.“

Kraul s těžkým postižením
Přes toto zjištění Martin Kovář chápal, že sám na plavání nestačí.  Během dokončování studií, která po úrazu přerušil, si vzpomněl, že jeden jeho známý spolužák se plaveckému tréninku věnuje a poprosil ho, jestli by s ním nezkusil chodit plavat. Po pár návštěvách návštěvách bazénu zjistili, že i s těžkým postižením lze celkem solidně plavat kraul. V Martinovi to vzbudilo sportovní ambice, v Janu Nevrklovi zase zájem o práci s postiženými lidmi, který se utvrdil během prvního týdenního plaveckého kurzu.

Nevrkla do článku 2

„Ten kurz byl Martinův nápad,“ vzpomíná. „Já jsem tehdy pochyboval, zda takovou akci jsem schopen vést, měl jsem zkušenosti jen z plavání s Martinem, který je ale založením sportovec. Ten týdenní kurs nakonec ale proběhl, každý den jsme plavali, chodili, na koncerty, při večerních posezeních probírali osobní příběhy, jak kdo k čemu přišel, otevíral se mi jiný horizont komunikace mezi lidmi a já si začal uvědomovat, že to je asi ono. To, co chci v životě dělat.“  

 

První vítězství na paralympiádě
V devětaosmdesátém se změnil režim, otevřely se hranice a pro absolventy vysokých škol i jiné možnosti než nastoupit na umístěnku do přiděleného zaměstnání. Jan Nevrkla se do pracovního procesu nijak nehrnul. Jednak si chtěl najít práci, se kterou by se mohl plně identifikovat a také chtěl cestovat.

Lákal ho Izrael a pobyt chtěl spojit s prací s lidmi s tělesným postižením, aby si vyzkoušel, jestli na podobné zaměstnání stačí. V říjnu 1993 odjel do Izraele a v prosinci se mu podařilo najít dobrovolnickou práci v centru Kiriat Haim u Haify, kam dojížděla na terapie osmiletá holčička z kibucu, ve kterém Jan Nevrkla se svou přítelkyní po příjezdu do země bydlel.

„V zemi jsme strávili třináct měsíců, prošli jsme celou škálou prací z téhle branže, pracovali jsme jako asistenti těžce postižených lidí, zároveň jsem jako instruktor vedl individuální výuku plavců, často velmi těžce postižených. Po prvních třech měsících mi bylo svěřeno i vedení sportovní skupiny a do Česka jsem se vrátil jistotou, že v této oblasti je moje místo,“ vzpomíná. Chvíli se odmlčí a pak se usměje:

„Mimochodem, ta holčička, která nás do Kiriat Haim nepřímo přivedla, se jmenovala Inbal Pezaro. V roce 2004 vyhrála paralympiádu v Aténách.“

Experimentální plavání
Zkušenost z Izraele ho utvrdila v tom, že se bude chtít plaveckému výcviku postižených věnovat. Ve světě bohužel neexistovala žádná komplexní metoda, která by dala návod jak s těžce postiženými ve vodě pracovat. Musel se tedy společně s Martinem Kovářem vydat na cestu experimentů.

Nevrkla do článku 3

„Plavání je založeno na přírodních zákonitostech, fungují v něm principy popsané v biomechanice, hydrodynamice. Jde jenom o to pochopit to co už existuje a začít to aplikovat,“ vysvětluje. „Když si uvědomíte, jaké síly ve vodě působí na tělo, tak jich, byť s omezeným pohybovým aparátem, můžete využít. Postupně jsme skládali dohromady řadu cvičení, která pomáhala člověku s handicapem pochopit jak udržet trup v rovnováze při asymetrii těla, jak pracovat s těžištěm, které je vlivem postižení změněné a začalo se nám dařit učit plavat i lidi ochrnuté od krku dolů. Dnes vím, že pokud má člověk alespoň minimální možnost pohybu, kterým se dokáže opřít o vodu, má možnost plavat i na vrcholové úrovni. Důkazem toho je Jiří Kadeřávek. Bronzový medailista z paralympiády, který ochrnul po skoku do vody a v roce 2004 získal ve třídě plavců S1 s nejtěžším handicapem  bronz.“

„Když naši plavci trénují s reprezentanty v jednom bazénu, tak občas na první pohled nepoznáte, kdo je kdo.“

Úroda zlatých
K olympijským medailím vedla od samotných počátků dlouhá cesta. Začala v roce 1995, kdy se projekt Kontakt rozjel pod záštitou brněnské Ligy vozíčkářů. Jan Nevrkla objížděl rehabilitační ústavy i samotné pacienty po úrazech, pořádal pobyty s výukou plavání a v Praze se mezitím rozbíhal pravidelný intenzivní trénink. Ten začal přinášet výsledky. Hned na prvním mezinárodním závodě – ME v Perpignonu se Martin Kovář dostal do finále na 50 metrů znak.

O rok později na Letní paralympiádě v Atlantě končí šestý a Kateřina Coufalová, která trénovala ve vršovické Slávii mezi nepostiženými se stává první českou plaveckou paralympijskou vítězkou. O další rok později už Kovář přiváží z ME v Badajozu dvě medaile a na paralympiádu v Sydney už čeští plavci odjíždí jako jedni z favoritů.

Svěřenci trenéra Nevrkly si odváží si osm medailí, z toho dvě zlaté a dva světové rekordy k tomu.

Nevrkla do článku 4

V Aténách o čtyři roky později Kovář získává další tři zlaté a překonává tři světové rekordy, Hlaváčková s Coufalovou si domů vezou také zlato. Úspěchy pokračují dodnes. „V Pražském centru je 130 trénujících, z toho 30 – 40 jezdí na domácí závody, na mezinárodní úrovni se vypracovali asi čtyři a jedna plavkyně jede do Ria de Janeira,“ počítá Jan Nevrkla. „Anežka Floriánková splnila s přehledem limit v kategorii S8, kde už se plave hodně rychle. Plave od čtyř let a má podle mě  šanci postoupit do finále, i když je bude teprve čtrnáct let. Do Ria ji doprovodí další naše plavkyně z karlovarského programu Vendy Dušková, které je 18.“

Nejsme tu pro olympiády
Ne každý ale má dost vůle a předpokladů vypracovat se na závodní úroveň a cílem Kontaktu rozhodně není velkovýroba olympioniků. Tvrdí to i Jan Nevrkla, když se bavíme o úspěších jeho svěřenců: „Já bych nechtěl, aby to vyznělo, že jsem zanícený vrcholový trenér. Mně je vlastně paralympijské prostředí dost jedno,“ směje se.

 

„Pro mě je důležité zpřístupňovat co největšímu počtu lidí sportovní aktivitu, která je pro ně prokazatelně prospěšná. Hodně se mluví o úspěšných sportovcích, ale podle mě je daleko důležitější fakt, že i v celosvětovém měřítku zde máme největší počet lidí, kteří se ve vodě nemůžou hýbat vůbec. Jsou to lidé, kteří mají i problémy s mluvou a mimikou. Stejně k nám ale chodí a to právě proto, že zde nalézají pochopení, porozumění a možnost dobré komunikace. Už to, že se z trvalého posezu položí na vodu, uvolní záda a páteř, jim dává hrozně moc, stejně jako fakt, že s nimi někdo mluví a hýbe se s nimi,“ vysvětluje.

„Pro někoho je skvělé už to, že zažívá pohyby a pocity, které nikdy nebo od určitého okamžiku zažít nemohl. Pohyb pomáhá odbourávat traumata, někdo díky němu přehodnotit celý životní postoj, zbavit se pocitu zmaru a začít aktivně žít. Pro rodiče dětí s postižením je obrovským momentem už jen skutečnost, že vozí dítě na plavání. Že jsou na tom stejně, jako třeba jejich sousedi, kteří vodí zdravé děti na tenis nebo na fotbal.

Program Kontaktu funguje v Praze, Brně, Karlových Varech a Českých Budějovicích a je do něj zapojeno téměř 300 plavců.. V dalších osmi místech v ČR se v nějaké míře s handicapovanými cíleně plave. Díky metodické řadě Kovář-Nevrkla vytvořené zakladateli programu se naučilo plavat více než 1000 plavců s tělesným postižením. V letech 1995 – 2016 získali plavci vzešlí z programu KONTAKT na Letních paralympijských hrách, mistrovstvích světa a mistrovstvích Evropy již téměř 100 medailí. Tři zlaté medaile Martina Kováře v Aténách 2004 jsou historicky největším úspěchem českého sportovce na Letních paralympijských hrách

www.kontaktbb.cz