AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek. Odesláním e-mailu souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

hledat

Marie Svatošová: Smrt nebolí

Marie Svatošová je zakladatelkou hospicového hnutí v České republice. V roce 1995 pomohla na svět prvnímu hospici v Červeném Kostelci a dalších sedmnáct na sebe nenechalo dlouho čekat. V současnosti se do nich vrací a podílí se na jejich chodu. Za svoji práci obdržela několik státních vyznamenání. V loňském roce o ní vyšla kniha rozhovorů s Alešem Palánem s názvem Neboj se vrátit domů. Marie si s námi povídala o životě, smrti a hospicové péči.

Uvědomují si lidé svoji smrtelnost dostatečně?
Někteří určitě, ale stále se mezi námi pohybuje dost lidí, kteří tuhle skutečnost vytěsňují. Strkají hlavu do písku a dělají, že se jich netýká. Překvapuje mě, že se nad svojí smrtelností nezamýšlí mnohdy ani člověk, kterému pomalu táhne na devadesát.

Měli by si smrt uvědomovat nejen starší, ale i mladí lidé?
Nemusí o smrti přemýšlet od rána do večera, ale bylo by pro ně prospěšné, kdyby se nad ní občas zamysleli. Stačí se podívat na zprávy, a zjistíte, že neumírají jen staří, ale i mladí. Může se stát cokoliv.

Jak se člověk může na smrt připravit?
Doporučuji se na ni připravovat už od dětství. Vezměte své potomky na hřbitov, nechte je rozsvítit svíčky a zalít kytky. Občas se s nimi jděte podívat na pohřeb cizího člověka. Emočně se jich to nedotkne, protože toho jedince nebudou znát, ale uvědomí si, že život je konečný.

Rodiny, které o smrti otevřeně mluví, snášejí smrt trochu lépe.  

Bojí se lidé spíše umírání, nebo samotné smrti?
Z mojí zkušenosti mohu říci, že mají strach spíše z umírání. Se smrtelností se nakonec každý nějak musí smířit, protože se jí nikdo nevyhne. Umřít můžeme různě, ve spánku, při autonehodě, kvůli nemoci nebo stáří. Nikdo z nás dopředu neví, jaké to bude. Lidé se bojí toho, o čem nic nevědí. Mají strach také z bolesti. Ta nepatří ke smrti, ale k nemoci. Smrt nebolí.

Někteří mají za sebou špatné zkušenosti. Mohli vidět svoji babičku, jak umírá v krutých bolestech, a myslí si, že takhle se to děje všem. Od té doby udělala paliativní medicína velký pokrok. Dnes máme spoustu prostředků na utišení bolesti, které jsme v době, kdy já jsem ještě studovala medicínu, neměli. Možná si někdo vzpomene na to, jak o jeho babičku špatně pečovali. Pamatují na to, jak byla proleželá a okoral jí jazyk. To bylo špatně. Tomuhle všemu se dá dnes předejít, ale lidé to nevědí a bojí se. Měli bychom o tom s nimi mluvit.

Nevnímají lidé smrt negativně i z toho důvodu, že chtějí ještě dlouho žít a život jim připadá krátký?
Záleží na různých okolnostech. Když je člověku devadesát, všichni příbuzní už mu umřeli, většinou tu nechce dál zůstávat sám. Máme tady samozřejmě i staré lidi, kteří se tu drží zuby nehty, i když jsou nemocní. Pokud je někomu čtyřicet a měl by tu nechat nezaopatřené děti, pravděpodobně bude bojovat o každý den svého života. Já jsem třeba bezdětná vdova a po dlouhověkosti netoužím. Nemám zapotřebí se snažit všemožnými prostředky o to, abych tu byla co nejdéle a dožila se senilní demence. Nechám tomu volný průběh.  

Jak komunikujete s lidmi v hospicích, kteří se tu drží zuby nehty?
Dáme jim najevo, že příchod jejich smrti není v naší moci. Jsme tu pouze od toho, abychom jim umírání ulehčili. Když je zbavíme fyzické bolesti a nenecháme je opuštěné, cítí se dobře.

Neslibujeme nikomu nesmrtelnost, ale ani život nezkracujeme. Snažíme se o to, aby naši pacienti měli dobrou smrt.

Co si může člověk představit pod dobrou a špatnou smrtí?
Naši prapředci to věděli zcela jistě. Dobrou smrt může zažít člověk, který má urovnané vztahy s ostatními lidmi a s Bohem. Špatná smrt je přesný opak.

Co když umírající nevěří v Boha?
Bůh existuje, i když v něj někteří nevěří. Pro ně to bude veliké překvapení, až zjistí, že se mýlili. Občas se bavím tím, že si představuji člověka, který tu celý život prohlašoval, že je ateista, a nakonec se s Bohem po smrti setká.

Děje se v hospicích často, že si umírající urovnávají vztahy se svými blízkými?
Hodně záleží na přístupu personálu. Zdravotní sestřičky se v hospicích k umírajícím dostávají velmi blízko. Z jejich zkušeností víme, že daleko větší strach než ze samotné smrti mají z neusmířených vztahů.

Jeden pán se patnáct let nebavil se svým bratrem a už ani nevěděl proč. To ho tížilo mnohem víc než jeho nemoc.

Nechtěl odejít z tohoto světa bez smíření. Sestřička zavolala bratrovi umírajícího, seznámila ho se situací a dala mu najevo, že by za ním měl přijet, protože pravděpodobně brzy umře. Kývl na to, dorazil za ním a své sváry si nakonec mezi sebou úspěšně vyříkali. Oběma spadl kámen ze srdce. Když se něco takového podaří, radujeme se z toho v hospici všichni.  

Chápu správně, že hospice tu nejsou jen od toho, aby lidem ulevily od fyzické bolesti, ale zejména od té duševní?
Musíme na to jít velmi citlivě. Fyzickou bolest řešíme u každého, ale duševní se můžeme dotknout jen tehdy, pokud o to sám pacient stojí. Když se sestřičce nebo kaplanovi svěřuje, že potřebuje vyřešit určitá nedorozumění se svými blízkými, ale nemá na to sílu, my jsme jim k dispozici. Často se za ně i modlíme, aby to dobře dopadlo.

Pečujete v hospicích i o děti?
Živě si vzpomínám na dvě nejmladší. Jedno zemřelo v Červeném Kostelci a druhé v Čerčanech. Oba to byli chlapečci a měli čtrnáct měsíců. Nedávno v hospici Duha zemřela Janička, která měla dva a půl roku. Takto malé děti ještě smrt nechápou. Komunikujeme o ní hlavně s jejich rodiči, snažíme se jim pomoct, aby to vydrželi. Myslím, že tohle je v hospici ta nejtěžší práce.

Když jste těm rodičům pomáhali, dokázali se s tím nakonec vyrovnat? Jde to vůbec?
Není to jednoduché, ale nakonec ti lidé musí žít dál. Sama jsem zažila smrt velmi blízké osoby. Moje sestra zemřela, když jí bylo jednatřicet. V tu chvíli jsem nevěřila, že se ještě někdy dokážu usmát. Několik týdnů jsem brečela a nemohla pomalu ani jíst. Stalo se to před čtyřiceti lety a žiju dál.

Co vám pomohlo?
Víra v Boha. Vyrostla jsem ve věřící rodině. Společně jsme chodili do kostela, v pátek nejedli maso a snažili se žít podle desatera. Odmala jsem vnímala Boha jako přísného soudce. Myslela jsem si, že když udělám něco špatného, potrestá mě. Ve chvíli, kdy zemřela moje sestra, mi taková víra nebyla nic platná. Měla jsem strach o její další osud, bála jsem se, že ji ten trestající Bůh teď někde trestá.

Schovávala jsem se v kostelích. Většinou jsem si zalezla do zadní lavice a brečela tam. Nevěděla jsem, co dál.

Jednou začínala mše, já tam seděla ubrečená a lidé na mě zírali. Bylo to hrozně nepříjemné. V tu chvíli jsem se z hloubi duše obrátila na Boha a prosila ho, ať mi zastaví ty slzy, protože jsem nechtěla dělat lidem divadlo. A najednou byly pryč. Ve mně se v tu chvíli objevil klid a mír. Slovy to těžko dokážu popsat. Uvědomila jsem si, že to bylo setkání s Bohem. Vyslyšel mě. Moje víra se posunula do úplně jiné roviny.

Vám vaše víra skutečně pomohla, ale co když někteří věřící opravdu hřešili a teď se bojí, že půjdou do pekla?
Neexistuje hřích, který by Bůh nechtěl odpustit, a to dokonce i vrahům. Pro něj je totiž každá nesmrtelná duše vzácná. Bůh nám dal svobodu a my můžete jeho nabídku s odpuštěním přijmout nebo odmítnout.

Znala jste několik dětí, které umřely. Myslíte si, že smrt velmi mladého člověka není fér?
Kdo nezná základy bible, si může myslet, že to nespravedlivé skutečně je. Stačí, aby člověk připustil, co stojí v Písmu svatém, a hned se na smrt bude dívat jinak. Bůh stvořil svět bez nemocí a smrti, ale v okamžiku, kdy se člověk proti němu postavil, musel dodržet své slovo. Vyhnal lidi z ráje. Nyní v něm opravdu nežijeme, stačí se podívat kolem sebe.

Dobrá zpráva je, že se do ráje můžeme znovu vrátit. Jde to jedinou branou, které říkáme smrt. Když ji pojmu tímto způsobem, nemusím se jí bát. Nevnímám ji jako strašáka, ale šanci. Tímto způsobem mluvím s našimi pacienty a jejich příbuznými. Většinou se jim uleví a už neberou smrt jako něco zlého.

Vždy, když umře někdo mladý, řeknu si, že se další protekční člověk dostal na amnestii domů. My ostatní si to tady musíme odžít až do konce. To je zároveň i má odpověď na smrt dítěte.

Jak si představujete svoji smrt?
Vidím krásnou bránu, ve které stojí Ježíš s otevřenou náručí a já mu do ní skáču. Jednou se mi to už málem stalo. Přecházela jsem přechod pro chodce, a než jsem na něj vstoupila, rozhlédla jsem se na obě strany. Najednou těsně vedle mě zabrzdila dodávka a během toho mi vylétlo z pusy: To je ale blbec. Představte si, že skáču Ježíšovi přímo do náruče s těmihle slovy. Příště si musím dávat větší pozor na to, co říkám.  

Volali si vás k sobě lidé v hospicích, když pocítili, že přišla jejich chvíle?
Mnohokrát. Umírající lidé nechtějí být sami. Nejraději u sebe mají svoji rodinu, z toho důvodu máme v hospici většinu jednolůžek s přistýlkou pro příbuzné. Vždycky jsem bojovala proti tomu, aby umírající pacient neměl pro sebe svůj vlastní pokoj. Chce mít u sebe blízké, ale ne cizí pacienty s jejich rakovinou. Ta jeho mu úplně stačí. Někteří lidé svoji rodinu už nemají, a proto chtějí, aby s nimi byl personál hospice.

Jaké to pro vás je, když umírajícím lidem na smrtelné posteli nahrazujete rodinu?
Jde o záležitost profesionální, ale zároveň i lidskou. Snažím se jít s tím člověkem krok po kroku vstříc smrti. Netlačím ho, stojím vedle něj. Není vždy potřeba mluvit. Často se mě lidé ptají, co svým pacientům říkám, a očekávají ode mě nějakou kuchařku. Mám svůj systém, kterému říkám klika a rohožka.

Nemůžu k pacientovi vpadnout z ulice a vyprávět mu různá moudra, na to není nikdo zvědavý.

Postojím chvíli na té pomyslné rohožce, podržím v ruce kliku a nabídnu se do služby. V duchu si řeknu: Jestli, pane Bože, chceš, abych tam vstoupila, udělám to. Pokud stojíš o to, abych mu něco pověděla, promluvím k němu. V tu chvíli mě buď něco napadne a to mu řeknu, nebo ne. V tom případě s tím člověkem jen mlčím. Většinou se ukáže, že moje kroky byly správné a tomu člověku pomohly.  

Někdy ukápnutá slza nebo objetí řeknou více než slova. Když je smrt toho člověka krásná, prožívám to s velkou radostí. Vím, že ho vyprovázím do nebe. Pokud není smířený se svými blízkými a Bohem, modlím se za něj a doufám, že jeho smrt bude hezká také.   

Mluvíte o smrti jako o něčem slavnostním, ale co když ten člověk na smrtelné posteli v Boha jednoduše nevěří?
Nemůžeme nikoho nutit do víry. Myslím, že i těm nevěřícím lidem pomáhá, když vidí, že z víry žijeme. Většinou po tom začne toužit taky, ale neumí to zatím uchopit. Na lásku slyší úplně každý. Když sestřičky ošetřují pacienty s láskou, jihnou jim pod rukama. Někteří umírající a jejich příbuzní nám řekli, že díky naší práci uvěřili v Boha. Spousta lidí se u nás na smrtelné posteli nechalo pokřtít.

Když se nebojíte smrti, existuje něco, z čeho máte strach?
Bojím se lidské blbosti a myší. Před hlodavci jsem ochotná vyskočit na lustr. Dříve jsem měla strach ze smrti svých příbuzných, ale vyzrála jsem na něj modlitbou. Zbytek odevzdávám Bohu, a cítím se díky tomu hrozně svobodně.

Existuje svoboda vnější a vnitřní. Tu vnější jsme tu neměli až do devětaosmdesátého roku. Nyní ji máme, ale spousta lidí žije ve vnitřní nesvobodě. Stávají se z nich otroci svých strachů.

Troufám si říct, že ta vnitřní svoboda je cennější. Spousta lidí prožila léta v kriminále, a stejně si ji dokázali uvnitř sebe uchovat.

Může vnitřní svobody dosáhnout i ateista?  
Myslím, že jsem v životě nepotkala opravdového ateistu. Většinou jde o agnostiky, kteří tvrdí, že existenci Boha nemohou potvrdit ani vyvrátit. Většina lidí uzná, že tu máme přírodní zákony, které však musel nastavit nějaký zákonodárce. Pravidla by se nemohla nastavit bez něj. Tím lidé dávají najevo, že v něco věří, ačkoliv to zatím nemusí být Bůh. Považuji za nutné dodat, že Ježíš umřel na kříži i za ty nevěřící.

Vaše největší životní poslání v podobě hospicové péče jste už splnila, nebo si myslíte, že vás ještě něco čeká?
Žádné plány nemám. Pokud se mnou Bůh ještě něco zamýšlí, dá mi to najevo. Snažím se žít přítomným okamžikem, protože jen ten mám pod kontrolou. Co bylo, už neřeším, a co bude, taky ne.

Máte ještě nějaké plány ohledně rozvoje hospicové péče?
V sedmdesáti letech jsem všechny své funkce předala mladším lidem, ale hospiců jsem se nezbavila. To ani nejde, je to, jako byste do světa vypustila dospělé děti, ale stejně budete pořád jejich rodič. Neustále jsem s hospici v kontaktu a chodím na různá setkání. Byla bych ráda, aby se dořešilo financování a dotvořila se síť mobilních hospiců. Ta ještě není dostatečná.

S počtem lůžkových hospiců jste spokojená?
Lůžkových máme po celé republice celkem osmnáct, ale stále nám chybí ještě jeden na Vysočině. Tohle číslo stačí za předpokladu, že se tu více rozvine síť právě těch domácích hospiců.

Jaký je mezi nimi rozdíl?
Domácí hospic se stará o umírajícího u něj doma, tým se vydává přímo za ním. Tahle péče není pro každého, protože alespoň jeden rodinný příslušník nám musí podepsat, že pacientovi zajistí čtyřiadvacetihodinový dohled. Pokud to není možné, péči zajistí lůžkový hospic.

Není o lůžkové hospice větší poptávka než nabídka?
Do hospiců bereme pouze lidi, u kterých byla ukončena léčba, protože už neměla smysl. Když dodržujeme tato pravidla, lůžka nám stačí.

Hospicovou péči si pacienti hradí sami?
Polovinu nákladů hradí zdravotní pojišťovna a tu druhou musíme dát společně nějak dohromady. Zhruba dvacet procent získáme z různých dotací a dalších dvacet nám poskytují dárci a sponzoři. Deset procent si přispívá sám pacient nebo jeho rodina. Většinou to zvládnou zaplatit ze svého důchodu nebo nemocenské.

Občas se nám v hospici vyskytne i bezdomovec, který nedostává nic a nemá to z čeho zaplatit. Neměli bychom to srdce ho nechat umřít na ulici, takže ty peníze za něj nějak seženeme.

Když u vás najdete místo pro všechny jedince, u kterých je jisté, že už se nevyléčí, máte i dostatek personálu?
Máme nedostatek lékařů, protože většina z nich chce život zachraňovat, ale v hospicích to není možné. My navíc nemůžeme brát každého, kdo se přihlásí. Na tuhle práci musí mít člověk určité předpoklady. Nezvládnou ji všichni.

Jaké preferujete předpoklady svých zaměstnanců?
Náš personál musí mít především úctu k životu a ostatním lidem, aby neměl sklony k urychlování smrti pacientů. Vzdělání v oboru je nutností. Vedení hospice má velkou zodpovědnost při výběru zaměstnanců, protože v této práci hrozí syndrom vyhoření mnohem více než v jiných oblastech. Pokud zjistí, že přijali někoho, kdo to nezvládá, musí se s ním rozloučit.

Všichni vaši zaměstnanci jsou věřící?
Máme tam i nevěřící, ale více preferujeme věřící. Nechceme diskriminovat ateisty, ale hospic slibuje i duchovní péči a tu nemůže člověk, který nevěří v Boha, dostatečně nabídnout. Z toho důvodu je nutné, aby jich v každém hospici několik pracovalo. Pozitivní je, že z některých našich nevěřících zaměstnanců se stali věřící.

Mluvila jste o tom, že se v hospici vyskytuje láska, a to hlavně k Bohu. Máte zkušenost s tím, že by se tam pacienti ještě na smrtelné posteli do sebe navzájem zamilovali?
Spousta z nich je upoutaná k lůžku a většinou ani nevnímá, že hospic má i další pacienty. Vidět se navzájem mohou akorát v bezbariérové kapli nebo společenské místnosti. Pokud pacient chce a je toho schopen, může se dostat s pomocí druhých i mimo hospic. Na zamilování tam není moc času, průměrná doba strávená v hospici se pohybuje kolem čtyř týdnů. Některé pacienty tam máme i několik měsíců, ale další třeba jen několik dní.

Pravdou je, že mimo křtů jsme pořádali na smrtelné posteli i pár svateb.

Jeden z partnerů, co leží v hospici, si uvědomí, že se svým protějškem žil několik let nesezdaný, a chce to napravit. Někteří manželé spolu měli svatbu jen na úřadě, během života došli k Bohu a chtějí svůj svazek manželský stvrdit ještě církevním sňatkem. Láska se v hospicích objevuje opravdu v různých podobách.  

Myslíte si, že hospice mají velký význam i pro zdravé lidi?
Nikdo z lidí, kteří do hospice vstoupí, ať už jde o příbuzné pacienta, stážisty, nebo novináře, neodejde stejný. Každý si v hlavě začne přerovnávat svůj žebříček hodnot. Setkání s utrpením člověka nutí k zamyšlení nad smyslem života. Myslím si, že hospice začínají společnost pomalu měnit k lepšímu.

 #Eva Vogelová

Právě proto, že náš čas na tomhle světě je omezený, je důležité, jak kvalitní život žijeme. K tomu, abychom ho mohli prožít co nejlépe, je kromě našeho subjektivního štěstí, čistého svědomí a životního naplnění potřeba také fungující tělo. I když nikdy nevíte, co vás potká, něco málo udělat můžete… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete ty nejlepší specialisty na různé neduhy.

 

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.

Uděluji souhlas společnostem finanční skupiny AXA v České republice, tj. AXA životní pojišťovna a.s., AXA pojišťovna a.s., AXA penzijní společnost a.s., AXA investiční společnost a.s., AXA Management Services s.r.o., aby zpracovávaly moje osobní údaje v rozsahu: jméno a příjmení, e-mail, telefonní číslo, a to za účelem:
- nabízení produktů těchto společností,
- zasílání obchodních sdělení (elektronická forma nabízení produktů a služeb),
- automatizovaným zpracováním osobních údajů s cílem přizpůsobit obchodní nabídku Vašim individuálním potřebám,
- předávání osobních údajů ve stejném rozsahu obchodnímu partnerovi AXA ASSISTANCE CZ, s.r.o.,
- výzkumů trhu a průzkumů spokojenosti s využívanými produkty a službami,
přičemž takovýto souhlas uděluji na dobu trvání smluvního vztahu s kteroukoliv ze jmenovaných společností a následně i po dobu 5 let po skončení takového smluvního vztahu. Pokud se nestanu klientem žádné ze společností AXA, uděluji souhlas na dobu 5 let od tohoto udělení.
Dále bychom Vás chtěli informovat, že udělený souhlas je dobrovolný a můžete jej kdykoliv odvolat, buď telefonicky na AXA lince +420 292 292 292 nebo písemně e-mailem na info@axa.cz, nebo korespondenčně na adrese AXA, Úzká 488/8, 602 00 Brno.
Zároveň potvrzujete, že jste se seznámili s textem Infomačního memoranda. Jeho textaci najdete na webových stránkách na www.axa.cz/osobni-udaje/. (skrýt text)