Marie Salomonová: Mýty kolem duševního zdraví nemocným škodí

Psychická pohoda, Rozhovory
„Není jednoduché radit dětem a mladistvým, na koho by se měli se svými psychickými problémy obrátit. Kromě Linky bezpečí u nás takových služeb moc neexistuje," tvrdí zakladatelka projektu Nevypusť duši.

Podle světové zdravotnické organizace trpí duševním onemocněním každý čtvrtý člověk. Ve skutečnosti jich je možná ještě více. Někteří lidé se totiž o svých psychických problémech bojí mluvit a raději nevyhledají odbornou pomoc. Kampaň Nevypusť duši se snaží o změnu vnímání těchto problémů. Marie Salomonová (26) nám pověděla, co všechno dělá se svým týmem pro to, aby zbořila stigma a pomohla lidem s psychickým onemocněním.

Jaké jsou cíle projektu Nevypusť duši kromě vítězství boje se stigmatizací duševních chorob?
Chtěli bychom, aby se lidé v České republice nebáli nahlas mluvit o psychických obtížích a měli jasno v tom, kde hledat pomoc. Zároveň by bylo skvělé, kdyby veřejnost věděla, jak se k lidem s psychickými problémy chovat a jak jim pomoci. Pokud by každé dítě v rámci vzdělávacího systému dostalo o tomhle tématu dostatečné množství informací, byli bychom nadšení.

Chtěla byste, aby nauka o duševním zdraví byla povinným předmětem na školách?
Nezáleží mi na tom, zda si z toho školy vytvoří předmět, nebo si každý rok budou zvát skupinu lidí, jako jsme my. Za důležité považuji, aby se téma duševního zdraví a jak s ním nakládat otevíralo v rámci výuky.

Přečtěte si také: „Každého z nás něco trápí, nebojme se o tom mluvit,“ říká Matěj Bíža z projektu Dávám židli do kruhu.

Proč si myslíte, že je to tak důležité?
Osobně jsem si prošla a procházím duševním onemocněním. Kdybych v počátku věděla, na koho se mám se svým problémem obrátit, možná bych kvůli tomu nemusela být později hospitalizována. Není to důležité jen pro nemocné, ale také pro jejich blízké. Když se mi to stalo, má rodina byla bezradná. Netušila, jak mi pomoci. Pokud se něčím omylem pořežeme, víme, že musíme navštívit v nemocnici určité odborníky, kteří nám ránu zašijí. Tohle by se mělo dít i v případě duševních problémů. Navíc kolem psychických potíží panují určité mýty, které nemocným ubližují.

Jaké mýty?
Někteří si myslí, že deprese je lenost, schizofrenie způsobuje rozdvojenou osobnost nebo že anorexií mohou trpět jen dívky, a to ještě jen v určitém věku. Spousta jedinců neví, že četnost výskytu duševních obtíží je velmi vysoká. Trpí jimi zhruba každý pátý člověk.

Některé by ani ve snu nenapadlo, že jejich blízcí či známí mají psychické problémy také, protože se o tom bojí mluvit.

Snažíte se šířit osvětu o duševních nemocech a chcete, aby mimo jiné o nich uměli lidé před ostatními mluvit. Není to spíše na škodu? Jde o nepřenosnou zkušenost, kterou zdravý člověk těžko chápe.
Neříkáme lidem, aby o svých psychických potížích mluvili vždy a všude. V nějakých situacích to možná nemusí být vhodné. Doporučujeme hlavně pomoc odborníka a zároveň poskytujeme manuál pro blízké. To je něco, co můžete dát lidem do rukou, pokud chcete, aby tomu více porozuměli. Když se někdo skrze nás rozhodne sdílet svůj příběh veřejně, snažíme se zjistit, zda to unese. Dlouho si s ním o tom povídáme. Neradíme lidem jen to, aby o svém problému mluvili, ale snažíme se jim poradit, jak to udělat efektivně. Upozorňujeme je i na to, že pro ně veřejnost nemusí mít pochopení.

Kolik se na vašem projektu podílí lidí?
Zhruba padesát, ale ne všichni u nás pracují jako zaměstnanci. Někteří se na projektu podílí dobrovolně ve svém volném čase.  

Součástí kampaně Nevypusť duši jsou především programy pro školy. Jak vypadají? Program, který uvádíme na školách, má několik částí. Jedna z nich je boření mýtů a destigmatizace. Mluvíme tam o nejrozšířenějších diagnózách, kolem kterých zároveň koluje spousta mýtů. Přednášíme o úzkostných poruchách, schizofrenii, bipolární afektivní poruše, depresi nebo o poruchách příjmu potravy. Informujeme také o tom, že ne vždy lze diagnózu napoprvé jasně určit. Dále máme v programu zařazený blok, který se jmenuje #truestory. Během něj lektor vypráví svůj příběh. V poslední části se věnujeme prevenci, kde říkáme lidem, jak se o svoji duši starat. Nejde o dlouhou a nudnou přednášku.

Program je velmi interaktivní, studenti si vyzkouší relaxaci, zapojují se do skupinových aktivit a mají velký prostor pro dotazy.  

Co radíte lidem, kteří začínají mít pocit, že se s jejich psychikou děje něco špatného?Doporučujeme jim, aby například zavolali na Linku bezpečí. Nějaké povědomí už o ní veřejnost má, ale zjistili jsme, že spousta mladých lidí neví, že něco takového existuje. Vždy, když jedeme dělat přednášku do určitých měst, díváme se, co je v nich za služby pro duševně nemocné. Není to jednoduché, protože nezletilí si nemůžou sami napsat omluvenku a někam si zajít. Nemají možnost navštívit většinu krizových center, protože tato služba funguje jen pro dospělé. Myslím, že v Bohnicích je přijmou, ale jen se zákonným zástupcem.

Jak může mladistvý hledat pomoc, když nemá podporu u svého zákonného zástupce? V tom případě jde o velmi složitou situaci. Nezletilým radíme, aby se se svými potížemi obrátili na školního psychologa. Problém je, že ne každá škola ho má. A pokud ano, ne vždy ho považují za důvěryhodnou osobu, na kterou by se byli schopni obrátit. V této prekérní situaci mohou zavolat jedině na Linku bezpečí a při poruše příjmu potravy na linku Anabell.

Nejde o jedinou alarmující věc. Ve státě máme jen jeden léčebný stacionář pro adolescenty.

Není jednoduché radit dětem a mladistvým, na koho by se měli se svými psychickými problémy obrátit. Kromě Linky bezpečí u nás takových služeb moc neexistuje. Pokud by měli možnost vyhledat psychologa, psychiatra nebo psychoterapeuta, vysvětlujeme jim, jaký je mezi nimi rozdíl a co od nich mohou očekávat. Některým studentům už je sedmnáct nebo i více. Z toho důvodu jim předáváme informace i o službách pro dospělé.

Znamená to, že je jednodušší onemocnět psychickými nemocemi až v dospělosti?
Záleží na situaci. Pokud má dítě empatické rodiče, kteří se mu snaží pomoci, může to být pro něj jednodušší. Všichni to štěstí bohužel nemají, v tom případě je nejspíš snadnější se s tím prát až v dospělosti. Někteří rodiče mají tendenci příznaky duševních chorob u svých dětí zlehčovat. Nemají pocit, že potřebují odbornou pomoc. Kvůli tomu se jim jí nemusí dostat, protože ve všech zařízeních potřebujete souhlas zákonného zástupce. Rodiče také mohou nesouhlasit s léčbou, kterou odborník navrhuje.

Jakými duševními obtíži jste trpěla vy?
Ve třinácti mi byla diagnostikována depresivně úzkostná porucha, která se rozvíjela. Postupem času se mi překlopila do klasické deprese. Prožila jsem ji se vším všudy. Neminuly mě ani sebevražedné myšlenky. Na dětskou psychiatrii jsem se dostala ještě poměrně brzy, ale šlo by to určitě i dřív, kdyby společnost byla o tomto problému více informovaná. Myslím, že jsem dostala i kvalitní lékařskou péči.  

Horší bylo, že okolí nevědělo, jak se ke mně chovat. Ztrácela jsem kamarády. Nerozuměli mi.

Člověk v patnácti hledá veselé a zábavné přátele. Když se občas topíte v depresích, nikdo vás nechce pozvat na svoji party. Není pravda, že člověk, který trpí depresí, musí být pořád jen na dně a smutný. Měla jsem období, kdy jsem byla v pořádku a žila normální život dospívající dívky.

Přečtěte si také: Je možné předcházet sebevraždám? Výzkumníci z NUDZ tvrdí, že ano

Když máte zkušenost s užívání antidepresiv, co si o nich myslíte?
Byla jsem za ně strašně vděčná. Prožívala jsem tak příšerné stavy, že nevím, co by se se mnou dělo, kdybych je neměla. Poprvé jsem je začala brát ve čtrnácti, myslím si, že mi zachránily život. Poté jsem se k nim znovu dostala až v dospělosti.

Předepisování antidepresiv sice stoupá, ale zvyšuje se i počet lidí, kteří jsou schopní o svých problémech mluvit a vyhledávat odborníky. To spolu pravděpodobně souvisí. K jejich nadužívání se nemůžu blíže vyjádřit, protože nejsem odborník a nemám k tomu momentálně potřebná data. Vím jen, že čekací doba na terapii může být v některých případech poměrně dlouhá. Psychologů a psychoterapeutů tu máme málo a pacient na ně může čekat i několik měsíců. Během té doby člověku mnohdy nezbývá nic jiného než přistoupit na farmakologickou léčbu.

Jak může člověk psychickým chorobám předejít?
Ne vždy je to možné. Jde o to, jak se v životě sami k sobě chováme a do jakého prostředí se dostaneme. Když si člověk projde traumatickou situací, je určitá šance, že se u něj postupně nějaká úzkostná porucha možná rozvine. A nemusí to jít nijak zachránit. Sestavili jsme několik zásad pro psychohygienu, které se snažíme šířit. Od dodržování zdravé životosprávy přes pohyb, pobyt na čerstvém vzduchu až po trávení času se sebou, přáteli a blízkými a střídmost vůči používání sociálních sítí.

Myslíte si, že internet a sociální sítě duševnímu zdraví ubližují?  
Byla bych blázen, kdybych si to myslela. Náš projekt Nevypusť duši vznikl na Facebooku a rok jsme fungovali jen na něm. Sociální sítě jsou výborný nástroj k šíření osvěty. Ubližovat mohou jen lidem, kteří vůči nim mají vytvořené nezdravé návyky. Všechno je to o tom, jak se k sociálním sítím i internetu člověk postaví. Mohou nám hodně dát, ale musíme se s nimi naučit dobře zacházet. To je něco, o čem nás nikdo nepoučil. Škoda že se to neprobírá ve školách. My však nejsme organizace, která by tohle řešila do hloubky, ale spíše okrajově.

Myslíte si, že základní a střední školy napomáhají k rozvoji duševních chorob?
Obecně to zhodnotit nedokážu. V minulém školním roce jsme s naším projektem navštívili spoustu škol. Musím přiznat, že ne ve všech jsem se cítila dobře.

Nevítali vás s otevřenou náručí?
Vítaly nás všechny školy. Samy si nás objednávají, ale v některých nebyla dobrá atmosféra. Někdy si nás tam volají preventisté a někteří učitelé se tváří skepticky. Není se čemu divit, protože těch preventivních programů pro studenty je spousta. Na druhou stranu jsme navštívili spoustu škol, ve kterých bylo velmi příjemné přednášet.

Nemyslím si, že by naše školství mělo vyloženě špatný vliv na duševní zdraví studentů. Znám několik škol, které jejich psychiku ovlivňují pozitivně a učí je zdravým návykům. Hodně záleží na přístupu konkrétních učitelů. Náš program je sice hlavně pro studenty, ale doufáme, že si z něj něco odnesou i učitelé. Chtěli bychom, aby lépe pochopili, co studenti s duševním onemocněním prožívají, a měli pro ně větší pochopení.

Často si nejsou jistí, jak k takovým studentům přistupovat. Nedivím se jim, protože na pedagogických školách se toho o psychologii dětí v tomto ohledu zatím moc nedozvědí.

Máte zkušenost s tím, že vás studenti žádají o pomoc?  
Náš workshop trvá pět vyučovacích hodin. Nejde o přednášku, protože by se u toho postupně začali všichni nudit. Menší část programu povídáme my, ale tu větší zapojujeme studenty a učitele do různých aktivit, během kterých může kdokoli sdělit své pocity a problémy. O přestávkách se na nás často obrací studenti i učitelé s různými dotazy.

Náš projekt šíří prevenci a osvětu, ale neposkytuje profesionální pomoc.

Ve chvíli, kdy po nás někdo chce konkrétní radu, pomoc či podporu, odkazujeme ho na služby, které se v dané lokalitě nacházejí. Nejezdíme do škol dělat žádnou krizovou intervenci ani stanovovat diagnózy. Program nesestavovali a ani nevedou lidé, kteří za sebou mají několikaletý psychoterapeutický výcvik, aby tam mohli něco takového praktikovat.

A jak víte, že jste ten workshop pro studenty sestavili správně?
Vystudovala jsem neurovědy na univerzitě v Nottinghamu, ze které mám bohaté informace o duševních onemocněních. V týmu máme i několik vystudovaných psychologů. Slečna, se kterou jsem ten projekt zakládala, vystudovala na Oxfordu experimentální psychologii. Čerpáme zkušenosti i ze zahraničních projektů. Nekopírujeme je, ale přizpůsobujeme českému prostředí. Program pro studenty vytvářeli lidé, kteří na to mají dostatečné vzdělání a umí pracovat s odbornou literaturou. Před uvedením jsme celý workshop konzultovali s lékaři z kliniky dětské psychiatrie FN Motol. Několikrát jsme si ho zkoušeli nanečisto a sbírali od studentů zpětnou vazbu. Až poté jsme ho upravili do nynější podoby.

Děláte workshopy i pro dospělé?
Naše hlavní činnost je chodit do škol, protože už před osmnáctým rokem se spoustě lidí objeví první příznaky psychických poruch. Pokud nás požádá o naši účast i někdo jiný, většinou mu vyhovíme.

Navštívili jsme několik korporátních firem. Pro ně vypadá náš program trochu jinak.

Nemůžeme tam strávit tolik času a obměňujeme témata. Ve školách se například nezaměřujeme na syndrom vyhoření, ale ve velkých společnostech ano. Nejezdíme k nim často, ale pomáhají nám vyrovnávat rozpočet, protože školy nemohou zaplatit tolik, abychom program uživili. Občas pořádáme i akce pro veřejnost za dobrovolné vstupné, aby měli i ostatní lidé šanci se dozvědět něco o duševním zdraví.

Na čem kromě programů se studenty momentálně ještě pracujete?
Spustili jsme výzvu Odpočiň si v Den světového zdraví, což bylo 10. října. Momentálně běží na sociálních sítích a našem webu http://nevypustdusi.cz/. Upozorňuje na důležitost prevence psychických nemocí. Považujeme totiž za důležité, aby lidé odpočívali. Výzva vyvrcholí 12. prosince večerem odpočinku. Byli bychom rádi, kdyby se k nám ostatní s touto aktivitou v tu chvíli přidali.

 #Eva Vogelová

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Mohlo by vás také zajímat: Žádný člověk není jenom schizofrenik. Jsou to lidé, ne diagnózy