Na stránkách kampaně jsem si o vás přečetla: „Z kampaně si udělal nový životní styl, položil se do ní natolik, že lidem z jeho okolí už Židle leze krkem. Bez Židle neudělá ani krok, a to doslova, kamkoli jde, bere ji s sebou.“ Tak kde všude už jste s ní byl?
Ona ta židle slouží jako dobrý ledolam. Když jdete s židlí v lese, tak se vás většina kolemjdoucích zeptá, o co jde. Na Nový rok jsem ji nesl na Milešovku a to mě zastavoval skoro každý. Říkal jsem jim: „Když nemůžu, tak si sednu!“ Dneska už se mi stává docela často, že už lidi rovnou říkají: „Jó, to znám, to je ta židle.“ A nedávno jsme ji propašovali do televize, když dělali reportáž o tom, jak učitelé volají do vesmíru.
Vy jste volal do vesmíru?
Byl to první přenos do vesmíru mezi Českou republikou a Mezinárodní vesmírnou stanicí (ISS). U té příležitosti probíhala soutěž pro školy, studenti si mohli vymyslet otázku pro astronauty. Tři nejlepší otázky pak byly položeny v živém přenosu. A naši studenti se zapojili a vyhráli to. Bylo mi trochu líto, že se měli ptát učitelé, a ne sami studenti, kteří to vymysleli. Ale studenti mě podpořili, že je to v pohodě a zvládnu to líp, protože oni by určitě byli nervózní.
A jakou otázku teda vymysleli?
Jak se liší práce nafukovacích modulů proti klasickým. (Vesmírní nadšenci si o nafukovacím modulu na ISS můžou počíst třeba tady.)
Tak se zase vrátíme na zem. Jak vznikl nápad rozjet kampaň Dávám židli do kruhu?
Začalo to muzikálem Židle v kruhu. Se studenty, kteří se chtěli podílet na produkci a PR, jsme si vysvětlili, že u školního muzikálu je celá produkce hrozně jednoduchá, protože stačí prodat lístky rodičům, a tím to končí. Šli byste vy na školní muzikál cizí školy? Asi nešli. Tak jsme hledali způsob, jak se zabavit jinak a třeba při tom i něčemu pomoct. A na základě názvu muzikálu jsme vymysleli kampaň Dávám židli do kruhu. K tomu studenti koupili židli, natřeli ji na červeno a z ní se stal symbol kampaně. Se židlí (jakoukoli) se může každý vyfotit, označit nás tam a tím nás podpořit.
A co vlastně podpořím, když se vyfotím se židlí?
Kampaní se snažíme více otevřít společenskou debatu o tom, že když nás něco trápí na duši, není potřeba se bát o tom někomu říct. Vždycky se najde někdo, kdo si vás vyslechne.
Vyzýváme lidi, aby přidali svoji fotku se židlí, a tím vlastně symbolicky podali židli každému, kdo ji zrovna potřebuje.
Přečtěte si také: Žádný člověk není jenom schizofrenik. Jsou to lidé, ne diagnózy
Jak moc probíhající kampaň ovlivnila samotný muzikál?
Ta destigmatizační kampaň dala muzikálu vlastně trošku jiný rozměr, původně to mělo být trochu víc do legrace a černého humoru, ale tím, že jsme k tomu vymysleli takový projekt, jsme se najednou museli víc zabývat tím, abychom vlastně my sami nestigmatizovali. Ne že by byl původní záměr si z toho dělat srandu, byl to prostě školní muzikál v komediální formě, ale najednou jsme si na to museli víc dávat pozor.
Kolik fotek židlí už máte nasbíraných?
Na Instagramu je jich veřejných přes 1100, na Facebooku asi 2000. Takový náš odhad je, že třeba takových pět šest tisíc fotek už existuje. Na střední školu myslím dobrý.
Jak jste se dostali ke spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví?
Protože se muzikál odehrává částečně v psychiatrické léčebně, zkusil jsem nejdřív zavolat do Bohnic a kampaň jim nabídnout. Tam mi to ale nikdo nebral. A druhý na seznamu byl NUDZ. Tam mě přepojili na sekretářku Cyrila Höschla, které jsem to celé vysvětlil. Za pár dnů se ozvali, že to berou. Takže jsme udělali kampaň a na derniéře muzikálu jsme NUDZu předali dvě stě tisíc, které jsme vybrali. My jsme jim tím přispěli na jejich aktivity a oni nás na oplátku podpořili, aby se o nás trochu víc mluvilo.
Co s kampaní teď dál, když má muzikál po derniéře?
Tím, jak se ta kampaň velmi nečekaně chytla, nám bylo hloupé s tím po muzikálu končit a začali jsme hledat způsoby, jak pokračovat. A tak jsme rozjeli grantovou aktivitu, zatím pro pár spřátelených škol. Na Mezinárodní den duševního zdraví jsme to vyhlásili a studenti si mohli zažádat o peníze na nějakou svoji činnost. Jednou z těch podmínek je, že oni sami tím podpoří tu naši kampaň. Proto v těch grantech vidíme velkou udržitelnost. Bude se to samovolně dál šířit a budou vznikat další a další židle.
Rozhodně to nebyl původní záměr, ale teď doufáme, že tady budeme dalších dvacet let.
Kolik žádostí vám přišlo?
Přišlo nám pět nápadů, ale jsem rád, že začínáme s málem. Než mít milion projektů, ve kterých bychom se utopili, a navíc na ně neměli peníze. Čtyři z nich grantová komise schválila a teď jim budeme rozesílat peníze.
Kdo posuzoval, koho podpoříte a koho ne?
Ty granty stojí hodně na důvěře, nechci si hrát na Evropskou unii a přesně vyčíslovat, kdo si chce do projektu koupit kolik tužek. V grantové komisi jsou naši studenti plus je tam někdo z NUDZu a ten dá odborné posouzení, že to není stigma, ale destigma. Každý projekt dostal na starost jeden student, který je v kontaktu se žadateli. Ti cizí studenti se učí vyplnit jednoduchý grant, dodržovat ho a naši studenti se učí rozhodovat, analyzovat a zamyslet se, jestli je to dlouhodobý, nebo krátkodobý projekt, co upravit atd. Což je taky dobrá praxe.
Jaké projekty si studenti vymysleli?
Nejčastěji chtěli podporu kurzů od Blázníš? No a! nebo Nevypusť duši. Z mého pohledu to není úplně to, co bych chtěl, ale začátek je vždycky těžší. My těm lidem nechceme říkat, o co by si měli žádat, není to vlastně nijak striktně ohraničeno tím tématem duševního zdraví. Každá třída nebo škola může mít jiný problém nebo zájem. Chceme hlavně podpořit kreativitu studentů, aby se sami koukli a řekli si, že by chtěli udělat třeba turnaj s dětmi z dětského domova, který mají za zdí a mají o nich pocit, že jsou jiní. A pak poznají, že ty děti mají dost podobné problémy a radosti jako oni. Tou kampaní chceme říct hlavně: „Každého z nás něco trápí, nebojme se o tom mluvit.“
Teď se o projekt staráte vy a pár studentů, co ale až ze školy odejdou?
Od příštího roku bychom měli mít ve škole možnost absolvování mezinárodní maturity v angličtině, kde jednou z podmínek je i dobrovolnictví. Takže by se do projektu zapojovali absolventi, a tím by ta kampaň žila stále dál.
Jak můžu Židli podpořit já?
Můžete přispět finančně, máme transparentní účet, ze kterého pak platíme ty projekty. Ale úplně nejsnazší je se vyfotit se židlí a označit nás tam. Každý si to může vzít na sebe a napsat si k tomu, co chce, my k tomu potřebujeme jen ten náš hashtag (#davamzidlidokruhu). Čím víc fotek bude a čím víc se o tom bude mluvit, tím lépe se nám shánějí další sponzoři.
A od letošního roku bych to chtěl jet celé v angličtině a tu grantovou podporu nabízet napříč Evropou. Chtěl bych ukázat, že i v České republice může vzniknout něco přenositelného dál.
Jak vnímají problém stigmatizace duševně nemocných samotní studenti, probíhají u vás třeba nějaké semináře na tohle téma?
Část studentů se toho tématu víc dotkla právě díky práci na muzikálu. Navíc jsme se nedávno pro NUDZ stali takovou pilotní školou pro jejich výzkum postojů středoškoláků k duševním onemocněním. Proběhla zatím dvě setkání s jejich výzkumnou pracovnicí Annou Kagstrom, která se tímhle tématem zabývá. Je to totiž zatím dost nezmapovaná oblast. Zároveň jsme jim nabídli, že můžeme oslovit další školy, aby na každé z nich vznikly další výzkumné týmy, které by se tomu věnovaly.
Vymysleli jste se studenty něco, jak z tohohle tématu odstranit ten strach a nejistotu, které duševní nemoci často vzbuzují?
Napadlo nás třeba, že když už řešíme to duševní zdraví, mohla by se vytvořit nějaká příručka první pomoci duševního zdraví. Protože všichni tak nějak tuší, co dělat v případě fyzického zranění, ale u té duše lidi tak trochu tápou, jak se k tomu správně stavět. Teď doufáme, že nás v tom někdo podpoří, už jsem oslovil Linku bezpečí plus jsme v kontaktu s ministerstvem zdravotnictví, jestli by to pro nás neudělali.
Dočetli jste až sem? A sedíte na židli? Tak se s ní vyfoťte! Inspiraci najdete na Instragramu nebo Facebooku.
Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…
