AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Julia Gottwald: Číst myšlenky vědci neumí. Zatím

Pomocí magnetické rezonance pronikají vědci stále hlouběji do zákoutí lidského mozku. Máme se těchto technologií děsit, nebo naopak? Jak nám mohou pomoci a proč se k nim slepě neupínat? A jaká je nejlepší prevence onemocnění mozku? S vědkyní z Oxfordu nejen o obsedantně-kompulzivní poruše.

V rámci doktorského studia jste se zabývala obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD). Mohla byste stručně popsat, čím se projevuje?
Lidé o sobě často říkají, že jsou „trochu OCD“, nebo s nadsázkou tvrdí, že mají „obsese“. Skutečná obsedantně-kompulzivní porucha je ale závažné onemocnění. Léčíme lidi, kteří si zaslouží žít šťastně a zdravě – a jejich porucha tomu brání.

Může jít o obsese, což jsou nechtěné, vtíravé a nepříjemné myšlenky, které člověk není schopný zaplašit: třeba chce, aby bylo všechno pěkně seřazené. Druhou formou jsou kompulze, to znamená nějaké jednání, které člověk neumí potlačit a narušuje jeho život.

Obvykle se vyskytují společně. Obsese vyvolají kompulze: pokud máte například obsesi, že se cítíte být špinaví nebo něčím znečištění, snažíte se takového pocitu zbavit tím, že se myjete. A pokud se obsesivní myšlenky objevují opakovaně, budete se pořád znovu a znovu sprchovat nebo leštit celý dům.

Obsese a následné kompulze často zabírají dlouhé hodiny pacientova života. Když začnou vyžadovat víc času, lidé nejsou schopní chodit do školy nebo do práce. Zásadní je, že se jedná o nechtěné chování.

Jakkoli v danou chvíli může čištění přinášet úlevu, není to nic, čemu byste se chtěli věnovat.

Co takovou poruchu způsobuje?
Přesnou odpověď neznáme. Víme, že OCD postihuje rodiny, takže i rodiče nebo prarodiče pacientů často mívají nějakou formu klinické OCD nebo jejích náznaků nebo jsou úzkostní.

Představme si, že se dítě šťastných, zdravých a sebejistých rodičů začne přehnaně mýt nebo pořád dokola urovnávat všechno okolo sebe, protože je mu to příjemné. Myslím, že běžný rodič, který nemá s OCD žádnou zkušenost a nezná ono nutkání, povede dítě k tomu, aby toho nechalo, bude jej směrovat k něčemu jinému.

Přečtěte si také: Pacientka o obsedantně kompulzivní poruše: Jsem vězněm svých vlastních myšlenek

Pokud ale někdo sám trpí OCD, může mít sklon takové chování dítěte podporovat, protože sám ví, jak znepokojující může být situace, kdy všechno není úplně v pořádku, třeba dokonale urovnané. Takže dítěti řekne, že chápe, že je zapotřebí něco dělat pořád znova. Snaží se projevit porozumění, ale z dlouhodobého hlediska tak může zvyšovat sklony k takovému chování, protože jej opakovaně podporuje. Pokud dítě rádo něco umývá, třeba mu nakoupí hadříky.

Jedna z teorií tak šíření OCD v rodinách vysvětluje tím, že rodiče takové chování u dětí nepotlačují, čímž obsese a kompulze nepřímo podporují: říkáme tomu akomodace v rodině. Zároveň se ale může projevit nějaká traumatizující událost. Třeba i odstěhování se z města, které dítě po léta zná, nějaký znepokojující zážitek, který vyvolá nejistotu, a tím OCD spustí.

Hranice mezi duševním onemocněním a normalitou není ostrá. Každý se občas vrátí ke dveřím, aby zkontroloval, jestli je zamknul. Podle čeho člověk pozná, jestli se jedná o něco závažného, co by měl léčit?
Vrátit se ke dveřím, protože si člověk není jistý, jestli jsou zamčené, a pak odejít za každodenními záležitostmi, je úplně normální. Pokud trpíte klinickou podobou OCD, budete se vracet pořád znovu a zamykání dveří se stane středobodem vašeho dne.

Rozhodnout o hranici je obtížné hlavně u dětí. Vyžadují pravidelnost, třeba čtení stejné pohádky pořád dokola, protože jim taková opakování dodávají pocit bezpečí – což je v pořádku.

Problematickým se to stane ve chvíli, kdy své chování neumí potlačit a začnou být obsesivní…

Jak by se v takovém případě měli zachovat rodiče?
Je dobré, aby problému porozuměla celá rodina. Rodiče musí zůstat silní a projevům onemocnění zamezit. Je zapotřebí přestat takové chování podporovat, jakkoli slýchám od rodičů, jak moc je to obtížné, nevyhovět, když před vámi uprostřed noci stojí plačící dítě sužované obsesivními myšlenkami…

Pokud u svého dítěte pozorujete něco neobvyklého, je důležité si toho všímat, neignorovat to. A vést jej k tomu, aby toho nechalo. Pokud se obsese prohlubuje, je zapotřebí vyhledat terapii. Rodiče často čekají příliš dlouho, doufají, že chování zmizí samo od sebe, nebo po léta něco zkouší sami – a na terapii se dostanou až po dlouhém průběhu onemocnění. Což je chyba.

V češtině právě vychází vaše knížka Mohou neurovědci číst naše myšlenky?, která ukazuje, co všechno je možné o člověku odhalit pomocí funkční magnetické rezonance. Co vás vedlo k jejímu napsání?
Jen velmi málo lidí postoupilo snímání vyšetření funkční magnetickou rezonancí (fMRI) a má tak se skenováním mozku osobní zkušenost. Zatím jsme svědky teprve prvních pokusů pomocí fMRI pochopit, jak lidé přemýšlí, jak se cítí a proč se chovají právě tak, jak se chovají.

Vezměme si čtení mysli – momentálně není možné nahlédnout do vašeho mozku a zjistit, co si myslíte. Respektive to díky technologickému pokroku možné je, ale velmi, velmi omezeným způsobem a v extrémně omezeném kontextu. A my se snažíme ukázat, jak důležité je pochopit tyto technologie a jejich potenciál. Nejen na akademické úrovni, ale i v komerčních souvislostech, aby je mohly užívat společnosti, které potřebují chápat, jak lidé přemýšlí.

V novinách často zahlédneme nějaké titulky – a řekneme si, jak hrozivé takové technologie jsou, že nás někdo umístí do skeneru a uvidí, nad čím přemýšlíme.

Toho jsme ale zatím nedosáhli. V knize se tak snažíme ukázat, že k obavám zatím není žádný důvod. Poznat podle dějů v mozku, co si myslíte, je nesmírně složitý úkol – a my máme k dispozici jen snímky.

V knížce popisujete výzkumy, které směřují k detekci lži nebo čtení myšlenek pomocí neurozobrazovacích technologií – nicméně minimálně zatím to neumíme. Proč by se tedy měl člověk o takové technologie zajímat?
Technologie se mílovými kroky zlepšuje. Zvyšují se možnosti samotného snímání. A také máme extrémně složité algoritmy zpracování dat, strojové učení, které nám umožňuje lépe chápat, co se v mozku děje, a užívat jeho snímky novými způsoby.

Co se týče například detekce lži nebo neuromarketingu, pokoušíme se vysvětlit, že je důležité pochopit principy těchto technologií – a následně vést diskusi o tom, kam až by měly zajít. Takže bychom měli společně – a teď – diskutovat o tom, jaké možnosti snímání mozků jsou dobré a co by už byl zásah do našeho soukromí. Měli bychom stanovit hranice, co je ještě přípustné a co už dovolit nechceme.

Když si otevřeme noviny, většinou se nám dostane jen dílčích informací vytržených v kontextu.

Otázka použití těchto technologií je ale zásadní – a my se snažíme ukázat skutečnou vědu, která se za nimi skrývá. Nepokoušíme se zodpovědět všechny otázky, ale poskytnout informace, aby si každý mohl vytvořit svůj informovaný názor. Popisované technologie, jejich potenciály a hrozby, které přinášejí, jsou natolik zásadní, že by rozhodnutí o nich nemělo zůstávat na vědcích nebo politicích. Měli bychom se na něm podílet všichni.

Jak si máme takové hrozby představit?
Vezměte si třeba detekci lži. Mnohé společnosti se snaží fMRI propagovat jako absolutní detektor, který může u soudu prokázat vinu nebo osvobodit – ale tak daleko se technologie ještě nedostaly. Je kolem toho obrovský humbuk – přitom skeny mozků zatím nejsou k takovému účelu dost spolehlivé. A pokud jednou budou, stejně nám nemohou sdělit všechno. Pokud si někdo třeba myslí, že spáchal zločin, detektor lži to potvrdí. Přitom ho nemusel nutně spáchat skutečně on, může se jednat o falešnou vzpomínku.

Myslíte si, že jste něco udělali, přitom to není pravda. Vaše přesvědčení vzniklo někde ve vašem mozku, možná v důsledku traumatické události nebo při výslechu. Pokud jste přesvědčení, že jste něco spáchali, snímky mozku to potvrdí. Nepřinášejí absolutní pravdu, jen reflektují, co se odehrává v mozku. Pro některé lidi je možnost, že někdo skončí ve vězení neprávem, zatímco u většiny ostatních takové důkazy budou fungovat, dostatečná, zatímco pro někoho jiného neakceptovatelná.

Pokud takovou technologii připustíme k soudu, můžeme se dostat k situaci, kdy by skenování podstupovali podezřelí povinně. Tím ale narážíme na další otázku. Pokud nám to technologie jednoho dne umožní, třeba bude možné odhalit i myšlenky, které s daným případem vůbec nesouvisejí, vaše soukromé myšlenky – a soud vám bude moci něco takového nařídit.

Neexistuje žádné správné a špatné řešení: rozhodnutí, jaká rizika jsou ještě akceptovatelná, je plně na nás.


Pokud se od etických rozhodnutí budoucnosti vrátíme ke zdraví: co byste jako výzkumnice v oblasti neurověd doporučila, aby se člověk vyhnul onemocnění mozku?

Lidé si často myslí, že je zapotřebí platit obrovské peníze za speciální prevenci. Často přitom opomíjejí několik velmi jednoduchých věcí. Základní zásady pro zachování šťastného a zdravého života – nebo aspoň jeho udržení, jak je to možné vzhledem ke genetickým a environmentálním vlivům – jsou přitom docela banální: dobře jíst, protože potřebujeme vyváženou stravu, a pravidelně cvičit. Pohyb je jednou z nejlevnějších a nejúčinnějších metod, jak si uchovat zdravý mozek, protože cvičením zvyšujete prokrvení, takže se do mozku dostává víc kyslíku. Což podle některých důkazů pomáhá vytvářet nové neurony. Pohyb a prokrvení podporují lidské štěstí.

Dalším bodem je dostatek spánku. A sociální zázemí. Nemyslím tím, že byste měli mít hodně přátel a neustále vídat množství lidí – ale potřebujete několik blízkých vztahů, o které pečujete. Myslete na vztah mezi osamělostí a duševním zdravím a snažte se mít pár blízkých lidí – a být s nimi v kontaktu.

Všechno ostatní je spíš bonus. Můžete brát nějaké drahé nové látky nebo užívat moderní intervence jako elektrickou stimulaci mozku. Většině z nás ale bude stačit to nejlevnější a úplně stejně účinné: strava, spánek, pohyb a mezilidské vztahy.

Julia Gottwald vystudovala neurovědy v Oxfordu, doktorát z psychiatrie získala na univerzitě v Cambridgi, kde zkoumala obsesivně-kompulzivní poruchu, zejména její kognitivní projevy u adolescentů. V Cambridge také společně s profesorkou Barbarou Sahakkian napsala úspěšnou populární knížku Mohou neurovědci číst naše myšlenky?, která letos vychází i v češtině. Pracuje v Havas Lynx – firmě, která se zabývá šířením informací v oblasti péče o zdraví.

 

 

#VojtechPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Mohlo by vás také zajímat: Antropolog: Člověk nemá šílenství, šílenství má jeho

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.

Uděluji souhlas společnostem finanční skupiny AXA v České republice, tj. AXA životní pojišťovna a.s., AXA pojišťovna a.s., AXA penzijní společnost a.s., AXA investiční společnost a.s., AXA Management Services s.r.o., aby zpracovávaly moje osobní údaje v rozsahu: jméno a příjmení, e-mail, telefonní číslo, a to za účelem:
- nabízení produktů těchto společností,
- zasílání obchodních sdělení (elektronická forma nabízení produktů a služeb),
- automatizovaným zpracováním osobních údajů s cílem přizpůsobit obchodní nabídku Vašim individuálním potřebám,
- předávání osobních údajů ve stejném rozsahu obchodnímu partnerovi AXA ASSISTANCE CZ, s.r.o.,
- výzkumů trhu a průzkumů spokojenosti s využívanými produkty a službami,
přičemž takovýto souhlas uděluji na dobu trvání smluvního vztahu s kteroukoliv ze jmenovaných společností a následně i po dobu 5 let po skončení takového smluvního vztahu. Pokud se nestanu klientem žádné ze společností AXA, uděluji souhlas na dobu 5 let od tohoto udělení.
Dále bychom Vás chtěli informovat, že udělený souhlas je dobrovolný a můžete jej kdykoliv odvolat, buď telefonicky na AXA lince +420 292 292 292 nebo písemně e-mailem na info@axa.cz, nebo korespondenčně na adrese AXA, Úzká 488/8, 602 00 Brno.
Zároveň potvrzujete, že jste se seznámili s textem Infomačního memoranda. Jeho textaci najdete na webových stránkách na www.axa.cz/osobni-udaje/. (skrýt text)