AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Jak může virtuální realita pomoci mentálnímu zdraví důchodců?

Laboratoř psychologického či psychiatrického výzkumu si mnozí představí asi jako sterilní nezajímavé prostředí. Koho napadne, že takový výzkumný prostor dnes zahrnuje i takzvané „headsety“ pro virtuální realitu, testované mimo jiné na seniorech. Čeho se v Národním ústavu duševního zdraví snaží docílit, nám vysvětlila neurovědkyně Iveta Fajnerová.

Jaký má podle vás používání dnešní imerzivní virtuální reality dopad na jejího uživatele?
S vyloženě negativními dopady jsem se nesetkala. Stává se, že je velký nesoulad mezi reálným pohybem člověka, který se ve virtuálním prostředí pohybuje, a tím, co se děje ve virtuální realitě. Pak může docházet k mírné nevolnosti, naopak u úloh, které jsou zobrazované pouze na ploše počítače, nebývá velká. Imerze, jakožto možnost ponoření se do virtuální reality, zde totiž není tak silná. To, co v laboratoři využíváme teď, jsou brýle pro virtuální realitu, které poskytují mnohem větší imerzi než monitory počítačů. O to důležitější je, aby se úlohy tvořily přímo pro tento nový prostředek a podle toho se uzpůsoboval i pohyb člověka, aby v tom prostředí působil co nejpřirozeněji. Jako třeba pohyb prostřednictvím tzv. „teleportací“, které nevyvolávají tak silný pocit nevolnosti.
Ovládání pohybu probíhá přes myš, gamepad, joystick, HTC Vive to zase řeší přes ovladače pohybu. Jedna z funkcí je přesun z místa na místo, kam ukážeme – tedy teleportace, rychlý přesun. Zároveň se člověk sám otáčí. Pohybem hlavy ovlivňuje to, kam se kouká ve virtuálním prostoru, a tím se negativní účinek nesouladu mezi reálným a virtuálním pohybem snižuje.

Přečtěte si také: RetroBrain: Jak mohou gamesky bojovat s demencí?

Vy se s touto technologií specializujete na výzkum týkající se prevence chorob u osob důhodového věku. O jaký projekt se jedná?
Máme zatím projekt Virtuální město – herní systém pro kognitivní trénink ve virtuálním prostředí, určený zdravým osobám, i když existuje také paralelní projekt PharmaBrain pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Přinášíme vlastně prevenci kognitivního deficitu, spíš bychom to mohli nazvat kognitivním tréninkem pro zdravé stárnutí. Jsme ještě na začátku, ale máme určité úlohy, které se snažíme přetvářet tak, aby ovládání bylo co nejjednodušší, aby bylo zřetelně vyjádřeno, co mají udělat, aby viděli na instrukce. Je to něco úplně jiného než tvořit pro mladší participanty.

Jeden z našich tří projektů, nazvaný PoC ILA II, pracovně TreKog, se věnuje vývoji hry pro seniory, která by se měla používat online, lidé ji pak můžou trénovat z domova. Hra je věnována primárně paměti.

Když jde člověk do důchodu, mozek není tak pravidelně stimulován a přestává pracovat naplno, nezatěžujeme ho už jako v minulosti.

Jestli hra dokáže být třeba užitečná při prevenci Alzheimerovy choroby, zatím nedokážeme posoudit, ale i zahraniční literatura ukazuje, že preventivní trénink může oddálit, nebo alespoň zmírnit příznaky rozvíjejícího se onemocnění. Samozřejmě ho nelze úplně zastavit. Zrovna v případě Alzheimerovy choroby je klíčová také farmakologická léčba.

Projekt připravujeme ve spolupráci s Oddělením kognitivních poruch NÚDZ a s firmou ILA, která se věnuje inovacím a novým technologiím. Pomáhají nám jako komerční partner, dělají projektu reklamu a vyhledávají pro nás spolupráci s jinými centry, která by projekt mohl zajímat a případně ho chtěla v budoucnosti sama využívat.

Druhý projekt je věnován vyloženě imerzivní virtuální realitě a vyvíjen společně s komerční firmou 3dsense. Snažíme se vytvořit virtuální město, které by bylo komplexním tréninkem a kromě paměti trénovalo i schopnosti rozhodování, plánování, pozornost a podobně. Má se jednat o sadu úloh, z nichž se každá věnuje jiné funkci. Úlohy tvoříme tak, aby odpovídaly něčemu, čemu říkáme ekologická/environmentální validita. Znamená to, že se mají co nejvíce podobat reálným životním situacím.

Například pošleme člověka ve virtuálním městě nakoupit do supermarketu, což odpovídá běžnému životu.

Nebo ho necháme najít věc, kterou si odložil, třeba si bude muset také zapamatovat, co udělal nebo neudělal, kde byl nebo nebyl. Člověka to nutí dělat úkony pravidelně a zároveň má zpětnou vazbu o tom, jak je prováděl. V reálném prostředí o tom nemáme takový přehled, někdo nám nutně nedává zpětnou vazbu, jestli se zlepšujeme, nebo zhoršujeme, dokud v reálném prostředí nenarazíme na nějaký konflikt nebo jiný problém.

Kde je nebo pak bude možnost si to zahrát?
Samozřejmě se snažíme tvořit hry i pro počítač, pokud má někdo zájem trénovat bez brýlí. Záměr projektu je ale představit hlavně prostředek VR headsetu. Spolupracujeme s různými centry pro volnočasovou aktivitu seniorů, která se věnují dennímu programu, tak doufáme, že se nám podaří přenést tyto prostředky i tam. Dnes cena brýlí dost klesá, koupí si je za pár tisíc, v minulosti se jednalo o úplně jiné sumy. Doufáme, že s dalším vývojem technologie půjdou ceny ještě níž a bude to atraktivnější právě pro seniory. Spíš ale počítáme s tím, že si systém pořídí centra pro seniory, než že by si ji kupovali sami senioři domů.

Iveta Fajnerová

K tomu mě napadá: jaký máte názor na ostatní prostředky virtuální reality, jako jsou např. hry, které hraje člověk v domácím prostředí a není u toho nijak kontrolován? Měli by to např. právě důchodci zkoušet sami?
Spíš si myslím, že ne. U virtuální reality, kterou testujeme zde, se vždycky snažíme nějak limitovat, jak dlouho má člověk na hlavě brýle, jak dlouho hraje. Zatím se o těch omezeních moc neví, žádné dostupné studie se jim ještě nevěnují. Po nějaké době vás samozřejmě může začít bolet hlava. Máte problém s přeostřováním, protože vzdálenost, na kterou se v brýlích díváte, je pořád jedna a ta samá, ale mozek si vzdálenosti domýšlí z vizualizace, což není úplně šťastné, akomodace oka pak nepracuje tak, jak by měla. Je tedy jisté riziko, že kdyby se hraní provádělo v tomto rozsahu dlouhodobě nebo déle v průběhu jednoho dne, mohlo by dojít k poškození zraku. Trénink je obecně potřeba limitovat na omezenou dobu, třeba to i střídat s jinou metodou.

Doporučovat VR na domácí hraní je problematické, tento systém na to není určený. Online hra je naopak k domácímu tréninku vhodnější. Často se setkávám s tím, že si senioři sami něco hledají, snaží se trénovat. Rozhodně neuškodí, když si člověk najde něco, co ho baví, co mu pomáhá. Riziko zase tolik nevidím. Myslím, že senioři jsou natolik rozumní, aby dokázali uznat, že je něco rozčiluje, že se jim nechce nebo nejde něco dělat a samo je to odradí. My se snažíme, aby u nás samotný herní systém určil a podsouval, co má kdo hrát, na základě toho, co mu nejde. Hry mu mají pomoct, ale taky je tam zabudovaná kontrola frekvence hraní.

Vybíráte si seniory podle nějakého klíče?
Zatím vybíráme pro pilotní testování kognitivně zdravé seniory nad 60 let, a to na základě doporučení Centra kognitivních poruch v NUDZ. Důležitější než výběr je pak spíše vyšetření kognitivních schopností daného seniora, aby bylo možné se zaměřit na ty funkce, které jsou oslabené. Zde se musí vždy udělat vstupní a výstupní testy po tréninku, abychom zjistili, jaký je jeho skutečný efekt. Používají se jak metody počítačové, tak metody „tužka a papír“.
Snažíme se zavést zároveň i virtuální metody. Chtěli bychom, aby fungovaly do jisté míry automaticky. Na základě počátečního obrazu, jak to danému seniorovi jde/nejde ve vstupních hrách, mu udělá program doporučení, co by měl trénovat.

Nakolik bude výsledný systém samostatný a nakolik bude muset zasahovat terapeut, to je zatím otázka. V této chvíli ještě nevíme.

Existují už dnes takové systémy, které jsou schopné vyhodnotit a zdravě omezovat hraní?
Není to vysloveně novinka, existují i systémy, které se samy učí a doporučují hry. Stejně je ale potřeba „váhy“ systému nastavit v rámci výzkumu a vývoje. Ani náš systém ještě není úplně hotový, takže zatím nemůžu dělat reklamu, že si sem můžou chodit senioři zahrát. Zatím zveme seniory, aby nám dávali zpětnou vazbu na jednotlivé hry – jestli jsou srozumitelné, kde by co vylepšili a podobně. Setkali jsme se třeba s připomínkou, že v supermarketu máme výrobky, které nepoznávají, protože vypadají jinak než ty, co znají. Je proto velmi důležité s nimi komunikovat už během fáze vývoje.

Jaké máte tedy teď s projektem plány do budoucna? Kdy ho nabídnete veřejnosti?
Vývoj projektu plánujeme na tři roky a oficiálně jsme začali před měsícem. Ve skutečnosti na vývoji her pracujeme už delší dobu. Mnohé z nich jsme používali spíš v testové formě a pomocí nich testovali seniory nebo osoby s psychiatrickým onemocněním. Ve formě tréninkové jsme je zatím zkoušeli jen u mladých lidí s deficitem.
Bylo by ideální, kdyby systém sám doporučoval nebo i rozhodoval o tom, co má člověk hrát, a naopak mu zakazoval nevhodné hry, ale žádný systém nikdy není ideální. Předpokládáme, že bude tím pádem využíván spíš terapeuty v centrech, kde na to budou školení, budou ho umět přenastavit a průběžně kontrolovat. Zároveň by měl systém sám upozorňovat uživatele, že nehraje dostatečně často, a tím pádem výsledek nebude efektivní.

Systém může mít kontrolu jen do jisté míry, ale nemůžeme čekat, že udělá všechno za nás.

My můžeme dát člověku pouze doporučení, nastavit nějaká upozornění, třeba že už by měl končit. Potom by se mu hra i sama vypnula, aby se zabránilo poškození zraku a podobně. Předpokládáme, že pilotní verze systému bude hotová někdy v druhé půlce příštího roku.

Jaké jsou nejčastější dotazy seniorů k vašemu experimentu?
Ptají se zejména ohledně samotné technologie, která jim toho zprvu moc neříká. Nasadíme jim nějaké brýle, nevědí, co čekat, jestli to budou umět ovládat. Někdy je ale VR ovládání překvapivě intuitivnější než ovládání na počítači. Záleží hodně na jejich předchozích zkušenostech. Pokud je nemají, obávají se, ale interakci staví víc na intuici. Naopak ti šikovní na počítač si můžou vytvořit bariéru – je to úplně jiné, jinak to vypadá, jinak se to ovládá. Zatím si na to ale vždycky zvykli a po jednom testovacím sezení jsme neměli problémy.
Intenzita vnímání souvisí taky s tím, že se snažíme zobrazit něco, co se má reálnému světu co nejvíc podobat. Záleží zde na míře realismu, jestli je to chytí. Většinou to starší uživatele baví. Přijde jim zábavný i samotný pohyb uvnitř toho prostředí, i když je jim jasné, že se fyzicky reálně nacházejí v nějaké místnosti. Kolegové z Ameriky nám ukazovali video starší paní, která si zkoušela virtuální jízdu na horské dráze, kde člověk prochází výškami a jejich proměnami.

Vizuální zážitek je natolik silný, že lidi i křičí. Osobně jsem se s tím setkala na filmovém festivalu NÚDZ pojmenovaném Na hlavu, který probíhal letos na konci dubna. S firmou Virtoox, dceřinou firmou XLABu jsme předváděli známou zážitkovou formu strachu z výšky, kde vás vyvezou na vrchol mrakodrapu. Mnoho lidí se bálo přistoupit ke kraji mrakodrapu, i když jim bylo jasné, že nemůžou spadnout. My jim dáváme laťku k přechodu, na jejímž konci sedí kočička, kterou musí zachránit. Tak je motivujeme. Bez ohledu na věk je to extrémně silný zážitek, pár lidí tam doslova lezlo po čtyřech. Skutečně se obávali, ale měli motivaci to zkusit.

Pokud vím, podobný zážitek se využíval i jako propagační kampaň filmu Muž na laně, kde si lidé mohli vyzkoušet, čím prošel skutečný slavný provazochodec Phillippe Petit. Co si myslíte o takovém propagačním využití šokující virtuální reality?
Už jsem se setkala i s různými formami vizualizace symptomů duševních onemocnění, které jsou často zavádějící a působí tak spíš stigmatizačně. Virtuální realitu dnes můžete použít skoro na cokoliv, co si vymyslíte. Virtuální horory jsou úplně dokonalé, ponoří vás do sebe, proti klasickému filmu to má ještě úplně jinou dimenzi. Je to ale samozřejmě nebezpečné, protože zážitek může být tak silný, že vyvolá negativní pocit, kterého může být problematické se zbavit.

Všechno se dá zneužít a použít v nevhodné formě, která vám víc uškodí, než pomůže.

Třeba i některé terapeutické pomůcky na fobii z hadů a pavouků bývají dost extrémní. Buď nejsou dostatečně realistické, a na člověka tím pádem nepůsobí, nebo jsou naopak absolutně realistické a je možné, že mnoho lidí je nebude chtít používat. Jakou budou mít motivaci zbavit se fobie touto formou, vystavovat se podnětu, kterému se snaží vyhnout? To je otázka. Dle odborné literatury se tyto formy terapie využívají, ale nakolik se to zavedlo do běžné praxe, nedokážu posoudit.

Můj názor je, že u fobií i úzkostí je větší snaha se zbavit něčeho, co nás otravuje v běžném životě. Třeba s hady se zas tak běžně nesetkáváme. U pavouků je to sporné, protože u nás nežijí druhy pavouků, které by byly opravdu nebezpečné. Naopak sociální fobie, strach z davů nebo otevřeného prostoru, nás postihují i v běžném životě, a je tak i větší pravděpodobnost, že dojde k vyhledání pomoci. Virtuální realita vám zprostředkuje to, co byste potřebovali provést v běžné terapii, ale v reálném světě to není úplně možné, například přivést člověka do letadla, aby mohl třeba už po minutě odejít, pokud se na to necítí. Tohle zprostředkování tak probíhá v bezpečí ordinace nebo domova. Věřím tomu, že právě tady má virtuální realita vysoký potenciál.


Dnes se virtuální realita používá i v zážitkových formách, můžete se například projít v Americe, kam se třeba důchodce běžně nedostane. Tohle mu umožní i pobyt v přírodě. Nenahradí sice čerstvý vzduch a chůzi, ale když se aplikace spojí s chodícím zařízením, můžete stimulovat člověka i k fyzickému pohybu, což není samozřejmě na škodu. Zážitkové formy virtuální reality můžou být také dost pozitivní. My se například snažíme, aby v našem virtuálním městě byly i zážitkové hry, sportovní hry i něco vyloženě pro zábavu a relaxaci, aby si lidé mohli oddychnout a nebylo to jen o tréninku mozku.

K vašemu virtuálnímu městu – má člověk možnost svobodně prozkoumat prostředí i mimo hry, třeba se jen projít?
Město bude velikostně omezené a bude se postupně rozšiřovat, aby se člověk mohl postupně seznamovat se svým okolím. Kdybychom mu ho odhalili rovnou celé, asi by se v něm ztrácel. Senior bude mít možnost i prozkoumat okolí města, pokud bude mít zájem, jeho pohyb ve hře není nucený, může se jít podívat, kam chce. Město bychom ale chtěli stále zvětšovat, takže hranice možná nebude možné najít.

Neměla by to být násilná forma tréninku, která člověka nutí hrát to nebo ono a tak, jak mu přikážeme. Důchodce se rozhodne, že chce nějakou hrou začít, tak si ji i sám spustí. My se navíc snažíme město vytvářet tak, aby obsahovalo i navigační hry, což znamená trénink v prostorové orientaci, a k tomu samozřejmě budeme využívat celý komplex města.

Je nějaká možnost se k vyzkoušení zážitku předpřihlásit?
Ano, možnost přihlásit se už je, i když na tréninku stále pracujeme. Zavedli jsme předběžný dotazník spolu s Centrem pro kognitivní poruchy. Senioři ho můžou vyplnit a upřesnit, o co by měli zájem. Zde také specifikují, jestli chtějí přijít už během vývoje a zkoušení her, nebo až na hotový produkt.

Máme ale i další samostatné projekty, které se věnují konkrétním hrám a kognitivním poruchám zejména u duševních onemocnění. Tam pak sami kontaktujeme konkrétní lidi (a nejen seniory), aby si přišli hry vyzkoušet a zapojili se do experimentů, co za tímto účelem děláme. V případě, že má někdo z čtenářů zájem se některé experimentální studie s virtuální realitou osobně účastnit, může vyplnit online dotazník.

#AliceKrajčírová

Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. I když se na ně předem nejde úplně připravit, něco málo se udělat dá… Dali jsme pro vás do kupy speciální microsite s názvem Kolik stojí zdraví. Přečtěte si, jak dlouho trvá průměrná pracovní neschopnost, na jakou podporu od státu máte nárok, když dlouhodobě onemocníte a ve které nemocnici najdete nejlepší specialisty na různé neduhy.

Přečtěte si také: Jan Šmahaj: Jaké jsou dopady virtuální reality na lidskou psychiku?

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.

Uděluji souhlas společnostem finanční skupiny AXA v České republice, tj. AXA životní pojišťovna a.s., AXA pojišťovna a.s., AXA penzijní společnost a.s., AXA investiční společnost a.s., AXA Management Services s.r.o., aby zpracovávaly moje osobní údaje v rozsahu: jméno a příjmení, e-mail, telefonní číslo, a to za účelem:
- nabízení produktů těchto společností,
- zasílání obchodních sdělení (elektronická forma nabízení produktů a služeb),
- automatizovaným zpracováním osobních údajů s cílem přizpůsobit obchodní nabídku Vašim individuálním potřebám,
- předávání osobních údajů ve stejném rozsahu obchodnímu partnerovi AXA ASSISTANCE CZ, s.r.o.,
- výzkumů trhu a průzkumů spokojenosti s využívanými produkty a službami,
přičemž takovýto souhlas uděluji na dobu trvání smluvního vztahu s kteroukoliv ze jmenovaných společností a následně i po dobu 5 let po skončení takového smluvního vztahu. Pokud se nestanu klientem žádné ze společností AXA, uděluji souhlas na dobu 5 let od tohoto udělení.
Dále bychom Vás chtěli informovat, že udělený souhlas je dobrovolný a můžete jej kdykoliv odvolat, buď telefonicky na AXA lince +420 292 292 292 nebo písemně e-mailem na info@axa.cz, nebo korespondenčně na adrese AXA, Úzká 488/8, 602 00 Brno.
Zároveň potvrzujete, že jste se seznámili s textem Infomačního memoranda. Jeho textaci najdete na webových stránkách na www.axa.cz/osobni-udaje/. (skrýt text)