S Martinem Ksandrem, který už za svůj život vylezl na osmitisícovky Manáslu (8 156 m n. m.) a Gašerbrum II (8 035 m n. m.) nebo třeba sedmitisícovku Noshaq (7 492 m n. m.), jsme si tentokrát povídali hlavně o přípravě amatérů, které na svých výpravách vodí do hor, o tom, jaké možnosti mají lidé, kteří postrádají zkušenosti, zato jim však nechybí velká touha, a proč nás vlastně hory tak přitahují.
Projevovalo se u vás nadšení pro dobrodružství, už když jste byl dítě?
Určitě, ale zda to nadšení bylo větší, nebo menší než u ostatních dětí, to je těžko říci. Pro děti je vše nové, vše chtějí zkoumat a objevovat. Já jsem měl zároveň nadání pro atletické disciplíny, takže to mi možná dalo dobrý základ pro pohyb v horách. Rovněž jsem měl dobré zázemí od rodiny, protože jsme každý rok jezdili na týden do Tater.
Kdy jste poprvé vyrazil na expedici, na kterou jste se musel více připravovat, a jak proběhla?
Poprvé na expedici v pravém slova smyslu jsem vyrazil, když mi bylo 21 let. S kamarádem Honzou Haráčem a Jirkou Školotíkem jsme se vydali úplně sami do Tádžikistánu, zdolat vrchol Pik Korženěvské (7 105 m n. m.). Jelikož jsme byli ještě študáci, neměli jsme moc peněz, a proto jsme do base campu chtěli dojít pěšky. Pěšky tam samozřejmě nikdo nechodí, všichni létají helikoptérou. Trek do base campu vede přes 4 500 metrů vysoká sedla mimo jakoukoliv oficiální trasu a jde se tam týden. Samotný trek byl pro nás velkou výzvou a možná by to dalo i na samostatnou expedici.
Tomu věřím. Jak to dopadlo?
Když jsme došli znavení do základního tábora, tak na nás, 21leté klučiny, koukali jak na zjevení. „Jak se sem dostali? To šli pěšky? To snad není možné, posledních X let sem nikdo pěšky nedošel!“ Vedoucí tábora si nás hned oblíbil a po celou dobu pobytu nám tajně zadarmo podsouval jídlo. Na cestu zpět nás už prakticky zadarmo posadil do vrtulníku. Vrcholu jsme i kvůli nedostatku času nakonec nedosáhli, vylezli jsme jenom do 6 660 metrů, ale o to více nás to namotivovalo odjet na další horu. Tou byl afghánský vrchol Noshaq (7 492 m n. m.) v roce 2013. Na ten jsme už vylezli. Zároveň jsme nabrali cenné zkušenosti a samozřejmě jsme na sebe byli pyšní (usmívá se).
První expedice a hned sedmitisícovka, to je odvážné. Jak jste se na to připravovali?
V té době jsme byli samozřejmě hodně mladí a naivní. Všechno jsme si plánovali sami, s nikým jsme se neradili. Vybavení jsme měli nedostatečné, jídlo jsme si nabalili na 27 dní a na každý den stejné. Což je pro psychiku sebevražda, už třetí den se to totiž nedá jíst. Z dnešního hlediska tedy vlastně považuji tuto expedici za extrémně úspěšnou. Chybělo málo a skoro jsme vylezli na vrchol (smích). Tady jsme si taky poprvé připadali jako skuteční horolezci, které jsme znali z knih. Dokonce jsme sehnali i pár sponzorů a měli pár přednášek.
A skutečně to tedy byla vaše první výprava? To zní skoro neuvěřitelně…
Ještě o něco dříve, v 19 letech, jsme jeli s Honzou Haráčem vlakem tři dny na Kavkaz ujít desetidenní trek natěžko a celé to zakončit výstupem na Elbrus, který měří 5 642 m n. m. Trek jsme sice museli po pár dnech ukončit, protože nám nedali povolení do pohraničí, ale na Elbrus jsme vylezli a poprvé jsme se tak dostali nad hranici 5 000 m n. m. Téhož roku jsme byli sami na Mont Blancu (4 810 m n. m.), Jebel Toubkal v Africe (4 162 m n. m.) a ještě o rok dříve, hned jak jsme byli plnoletí, jsme se vydali stopem do Dolomit.
Vy se živíte i jako horský průvodce, jste jedním z pilířů brněnského Expedition Clubu. Stává se vám, že vaši klienti přecení své síly a přihlásí se na výpravy, na které ještě nejsou dostatečně připravení?
Ano, stává se to, ale myslím si, že lidé v sobě mají spíše pud sebezáchovy. Dlouhodobě se podceňují a bojí se neznámého. To je samozřejmě dobře, že jsou opatrní, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že zvládnou o hodně více, než si myslí. My se snažíme v Expedition Clubu s lidmi jejich zkušenosti a schopnosti konzultovat, poradit jim, jaká akce je pro ně vhodná, případně je trochu namotivovat. Jsme tady pro ně, jsme jim oporou a s námi to spíše zvládnou než sami. Samozřejmě se někdy stane, že se na akci přihlásí nebo dokonce i dostane účastník, který by tam se svými zkušenostmi být neměl, ale to se nedá na 100 % eliminovat. Důležité je, aby to nebylo pravidlem.
Jak tedy má takový člověk otestovat svou sílu, aby věděl, jak na tom psychicky a fyzicky je?
První rovina je fyzická zdatnost. Pokud nemá člověk již nějakou zkušenost za sebou, tak se to dá relativně lehce otestovat. Pokud chce jít někdo na vícedenní trek do hor, není nic jednoduššího než si vzít batoh s obdobnou zátěží a zkusit si nasimulovat jeden den treku. Tzn. ujít třeba 15 km s 15–20kg batohem a podobným převýšením. Pokud to účastník zvládne, tak potom ujít tu stejnou trasu za jeden až dva týdny znova a po nějaké době znova a znova. Maximálně si časem přidat nějakou zátěž nebo pár kilometrů navíc. A to stačí. Jasně, nedokážete nasimulovat několikadenní zátěž v kuse, ale maratonec taky netrénuje tím, že běhá maratony v plném tempu, to si schovává až na závod.
A ta druhá rovina?
Psychická odolnost, ta se hůře trénuje. Houževnatost, zarputilost, snášení nekomfortu, bolesti, to má člověk tak trochu v sobě… Dá se to naučit, ale trénuje se na to hůře. Na druhou stranu to jde ruku v ruce s fyzickým tréninkem. Samozřejmě nejlepším testem jsou reálné zkušenosti z terénu. Čím více jich člověk má, tím více zná sám sebe, ví, co si může dovolit, a už ho jen tak něco nepřekvapí.
Naplánovat první trasu může amatérovi připadat jako ten nejtěžší krok, který ho možná i od realizace výpravy odradí. Jak si trasu co nejlépe naplánovat a na co při tom nezapomenout?
Vždy je nejlepší jít s někým zkušeným a učit se od něj. Na internetu sice všechno je v teoretické rovině, ale nic nenahradí praxi. Člověk se může vše naučit sám, malými krůčky, ale podpora někoho zkušeného všechno urychlí a bude to bezpečnější. Moje rada je chodit ven. Nejdříve si vyjít nějaký blízký kopec za městem, pak přidat pár kilometrů nebo výškových metrů. Zjistit, kolik dokážu ujít za den. Pak třeba zkusit přespat venku pod širákem atd. No a pak zkoušet jít dále, výše, náročnějším terénem, případně i přidat technickou obtížnost. Hlavně to neuspěchat. Pokud nemám kolem sebe zkušené lidi, kteří mě mentorují, musím jít postupně a pomalu. Pokud má člověk oporu v někom zkušeném, může si dovolit malou zkratku.
Vy jste na to šel postupně?
Mým snem bylo vylézt osmitisícovku a ano, šel jsem na to postupně. V 18 letech první třítisícovka. V 19 letech první čtyř- a pětitisícovka. Ve 21 letech první sedmitisícovka. Ve 23 letech druhá sedmitisícovka a pak až ve 25 letech osmitisícovka. V mých začátcích bylo pro mě strašně důležité zjistit, čeho jsem schopný. Začínali jsme pokus–omyl. Zvládnu přespat venku? A co když je minus 15 stupňů? A co když si nevezmu stan? Teď už vím, že přespat v zimě zvládnu, i za jakých podmínek, ale rozhodně by nebylo rozumné jít přespat ven v minus 15 hned. Hlavní je to neuspěchat. Pointa je doufám jasná. A na co nezapomenout? Asi plán B, vždy je dobré mít plán B.
A jak vybrat tu pravou trasu? Kde hledat inspiraci? Může se jednat třeba jen o výšlap na horách.
V dnešní době je samozřejmě spoustu zdrojů na internetu. Tisíce tras už je předem vymyšlených a popsaných. Není nic jednoduššího než se nějakou inspirovat. Inspirace je všude. Pokud nemám vnitřní motivaci jít do hor, tak mi ani ta inspirace nepomůže.
Když se amatér stane členem vašeho Expedition Clubu, na jaké výlety se může dostat hned ze začátku? A na jaké po delší době?
My primárně nikoho zprvu neodmítáme. Dáme mu možnost, ať se obhájí, proč si myslí, že zrovna on je na tuto akci vhodný. Pomůžeme mu zkonzultovat jeho schopnosti, a pokud se nám zdají dostatečné, tak ho vezmeme. Naše obrovská výhoda je, že již máme velkou členskou základnu a více než 50 procent lidí s námi jezdí opakovaně, a proto o nich máme již nějaké informace a nebereme je naslepo. To tvoří dobrý základ a u nových členů se snažíme právě o tu konzultaci a v případě, že vyhodnotíme, že má na to to zkusit, tak jsme mu na výpravách oporou. Pokud má málo zkušeností, doporučíme mu jednodušší akci. No a některé naše akce jsou pouze pro aktivní členy a na takové si musí své místo zasloužit.
Psychika hraje při náročnějších výstupech obrovskou roli. Jak pracujete vy s tou svou? Jak se uklidníte, když hlava přestane spolupracovat? A děláte něco pro psychickou odolnost i mezi expedicemi?
Nevím, zda to má tak každý, ale u mě funguje vzorec, že čím větší je problém, tím více jsem v klidu, protože si uvědomuji, že to musím vyřešit s chladnou hlavou. Pokud je nějaká situace opravdu nebezpečná a je tam pouze málo možností, jak se s ní vypořádat, tak se snažím úplně emočně od situace odpojit. Pouze exekuuji jako stroj nejoptimálnější kroky tak, abych situaci zvládl. Musím si vyhodnotit, co je pro mě teď nejlepší udělat, moc nad tím nepřemýšlet a jen konat. Člověk nesmí nikdy zajít moc do detailu, protože pokud by si to nebezpečí připustil, tak se psychicky může složit. S psychikou mimo expedice ale nijak nepracuji, myslím si, že ji mám danou.
A co byste tedy poradil v tomto směru druhým?
Často se člověku může stát, že takzvaně vyměkne. V mých očích je důležité si všechny náročné otázky klást již někde dole. V klidu a s chladnou hlavou. Co tady dělám? Proč tady jsem? Čeho jsem tu přišel dosáhnout? Jaká je pro mě přijatelná míra rizika? Promyslím si své kroky už předem a ve chvíli, kdy se blíží ten okamžik, už ho nezpochybňuju. Již jsem se jednou rozhodl a veškeré pochyby by mě už jen oslabovaly. Samozřejmě, když se naskytne nějaká nenadálá situace, tak je dobré rozhodnutí přehodnotit, ale pokud jde vše podle plánu, já už jsem dávno rozhodnutý, co budu dělat.
Co je nejnáročnější na roli mentora? Je to ta odpovědnost, která vám leží na ramenou, řešení krizových situací, nebo třeba motivace lidí, kteří o sobě začnou pochybovat?
Důležité je, abych měl dostatek zkušeností, byl si jistý sám sebou, tím, co dělám, a měl nad situací převahu, až potom se mohu dostat do role mentora a říkat lidem, co mají dělat. Pro mě je důležité, abych byl pevně nohama na zemi a cítil, že jim mám co předat. Neméně důležité ale pro mě je, abych byl obklopen lidmi, se kterými jsem dlouhodobě pracoval, které znám, se kterými mám aspoň základní vzájemnou důvěru. Oni vědí, co od akce očekávat, jaké je může čekat nebezpečí, a já vím, že jsem udělal to nejlepší pro to, abych jim to nezkresleně předal. Pokud o sobě lidé začnou pochybovat, tak to společně nějak zvládneme.
Hory bohužel nejsou jenom o krásných výhledech a přírodě. Jaká nebezpečí v horách očekávat? Na co se připravit?
To je velmi komplexní otázka, na kterou by se hodila celá kniha. Nebezpečí v horách se objevuje ve více podobách. To subjektivní nebezpečí člověk dokáže eliminovat zkušenostmi a tréninkem, to objektivní už je trochu složitější. Zde nastupuje míra rizika a intuice, ale co jiného je intuice než doposud získané zkušenosti? Cesta do hor je vícekriteriální záležitost. Jde tu o kvalitní výbavu, fyzickou kondici, aktuální podmínky, parťáky, počasí, ale i štěstí. Je to do jisté míry i emoční záležitost a ten strach a nebezpečí k tomu neodlučitelně patří a nejde na 100 % nikdy eliminovat. Základ je ale pořád to stejné, jak jsem již říkal. Znát sebe, své tělo, své možnosti a postupně nabírat zkušenosti ideálně za doprovodu někoho zkušeného.
A naopak, co je na horách tak přitažlivého? Co vás tam táhne, že se tam neustále vracíte? Najde tam člověk něco, co nikde jinde není?
Hory mají specifický ráz, a proto tam člověk najde to, co nikde jinde není. Je to dáno hlavně tou dramatickou, majestátní kulisou. Člověk stejně hledá většinou to samé, pohodu, vnitřní klid, svoji vnitřní cestu, objevování či překonávání. Někdo to najde na horách, někdo na surfu, na poušti, na chatě a někdo doma s rodinou. Pravdou je, že mě hory zprvu učarovaly tím, že jsem si tam posouval limity, vybíjel jsem tam své sportovní sny a ony mě naučily pracovat se strachem, jednou z nejsilnějších emocí. Ale již během toho jsem zjistil, že tam se můžu těšit z různých nehmotných prožitků. Stále více si cením toho, že se tam dokážu úplně vypnout od reality pracovního režimu a vyčistit si hlavu. A pokud jsem u toho obklopen dobrou partou kamarádů, vážím si toho o to více.
Osmitisícovky už se vám podařilo zdolat, ať už Manáslu v roce 2015, nebo Gašerbrum II minulý rok. Jak takový výstup na osmitisícovku vypadá?
Led, sníh, kámen, žádná zeleň (usmívá se). Vypadá to opravdu tak, jak ve všech filmech. Ne, opravdu, pro lepší představu doporučuju loňský článek od parťáka Víti Dubce.
Máte ještě nějakou další vysněnou osmitisícovku?
Ano, Kančendžengu (8 586 m n. m., třetí nejvyšší hora světa – pozn. red.).
Martin Ksandr
Licencovaný horský průvodce MŠMT a instruktor skalního lezení. Je zakladatelem brněnského Expedition Clubu, spolku, který spojuje všechny nadšence do cestování, sportu a dobrodružství. V roce 2015 společně s dalšími horolezci zdolal osmou nejvyšší horu světa, Manáslu (8 163 m n. m.). Za tento výstup dostali ocenění ČHS „Talent roku – výstupy nad 6 000 m n. m.“ O dva roky později zkoušel prvovýstup na pákistánský vrchol Sugulu Peak. V roce 2019 vedl první klubový výstup na sedmitisícovku – Muztagh Atta (7 546 m n. m.) a v roce 2021 první klubový výstup na osmitisícovku Gašerbrum II (8 035 m n. m.). Oba byly úspěšné.
Foto: Dan Born
