Mají rodiče mluvit s dětmi o válce?
Velmi záleží na věku dítěte. Dle toho se odvíjí i to, zda mají tohle téma rodiče otevřít, nebo počkat až na vlastní zájem dítěte. Od 3 do 6 let je období tzv. předškoláka, ve kterém je pro dítě realita silně propletená s fantazií. Všechno, co dítě slyší z naší objektivní reality, dopadá na jeho subjektivní představy.
Proto u takto starých dětí naprosto stačí běžné pohádky, které je konfrontují s hodnotovým systémem – co je dobré, co je špatné. V dětské fantazii by válka mohla vyvolat opravdu silný strach, že se něco takového stane přímo u nich. Děti pak mohou mít potíže se spánkem nebo mívají noční můry. Proto bych v tomto věku o válce nedoporučovala hovořit.
Jak je to u dětí starších 6 let?
Od 6 let nastává jiné vývojové období, tzv. období mladšího školáka, které trvá přibližně do 10–12 let podle vyspělosti dítěte. V tomto věku už děti vědí, jak zpracovávat realitu a oddělit ji od fantazie. Vymizí dětské strachy ze tmy, podivných zvuků a bubáků. Děti dokážou rozlišit, co je a co není opravdové. V tomto věku už můžeme s dítětem o válce mluvit, ale je třeba vědět, jak na to.
Mají rodiče tento hovor iniciovat, nebo jen reagovat, když se dítě zeptá?
To je důležitá otázka, hodně záleží na individuálním vývoji dítěte. Přibližně od 8–10 let by mělo být dítě schopné reflektovat realitu. Doporučuji téma války otevírat u vyspělých dětí přibližně od 8 let věku.
S tématem války se ale mohou setkat například i ve škole a začít o tom mluvit doma s rodiči. V tomto bodě je nutné dítěti vše opatrně vysvětlit. Zejména co je útočná a obranná válka a kdo je na které straně. Proč je špatné útočit, ale nikoliv se bránit.
Co máme dětem v tomto věku o válce říct?
U dětí ve věku 8–10 let je důležité začít tím nejjednodušším a nejstručnějším vysvětlením. V tomto věku už si dítě dokáže samo říct, jestli chce vědět víc. V jistém bodě mu vaše vysvětlení mohou stačit a není třeba ho přehltit dalším množstvím informací.
Doporučuji začít například otázkou typu, jestli už o tom, co se děje, někdy dítě slyšelo nebo jestli se o tématu hovoří ve škole. Tím se dá zjistit, co už dítě ví, a případně to uvést na pravou míru. Důležité je vždy počkat, jak bude dítě na vaše vysvětlení reagovat, a pracovat s tím.
Pokud je dítě rozhozené nebo má obavy, rozhodně doporučuji uklidnit ho dotykem, například pohlazením nebo objetím. Tato neverbální komunikace často velmi pomáhá a má na nás utišující dopad již od raného dětství.
Jak k tomu přistupovat u starších dětí od 12 let?
U dětí od 12 let se vyvíjí abstraktní myšlení, proto je dobré jasně ukázat různé scénáře situace. Ptát se jich, co se může stát a jak to může dopadnout. Starší děti se běžně pohybují ve světě, kde se nyní o válce mluví. Děti si v tomto věku vytvářejí možné scénáře aktuální situace samy, a právě proto je důležité s nimi mluvit a dodávat jim pravděpodobnostní rovinu.
Jak s dětmi mluvit o tom, že se konflikt může dotknout i nás?
Vždy se dá určit reálná šance konkrétního ohrožení a doplnit ji také o geopolitický kontext. Se staršími dětmi doporučuji tyto možnosti na rovinu probrat. Například jak velká je pravděpodobnost, že se konflikt dotkne i nás. Děti v tomto věku nemůžete obelhat a říct jim, že nás se to netýká, pokud to není pravda. Naopak můžete ukázat, že riziko není tak velké. Reálný scénář je třeba přiznat a ukázat jistoty pomoci a spojenců. Například že jsme součástí aliance NATO a EU, chrání nás spojenectví celé řady států, které by nám přišly na pomoc.
Je třeba dětem nějak omezit zprávy v TV, online médiích nebo na sociálních sítích?
Děti ve věku od 12 let se postupně odtrhávají od svojí rodiny a komunikují i s okolím, proto se tématu stěží vyhnou. Puberta je věk, kdy si dítě začíná částečně žít svůj vlastní život. S tématem války by ale nikdy nemělo být samo. Rodič by měl mít kontrolu nad informacemi, které dítě přijímá. Podporovat ho v zjišťování informací, ale zároveň vést dialog o tom, co se dozvědělo, a případně některé informace uvést na pravou míru. Dospívající děti by měly mít pocit, že je jejich názor důležitý a že si ho mohou utvořit podle sebe. U mladších dětí doporučuji média omezit.
Je klíčové také zdůraznit, že se na pomoc semkli lidé různých národností. A také že se nejedná o agresi celého národa, ale několika jedinců.
Doporučujete děti zapojit do pomoci lidem postiženým válkou?
Ano, je to výborný způsob, jak mohou situaci lépe pochopit a vyrovnat se s ní. Především starší děti si mohou například protřídit svoje věci, knížky, oblečení atd. Navíc u nich budujeme jistotu, že jim bude také poskytnuta pomoc, kdyby byly ve stejné situaci.
U mladších tento přístup nedoporučujete?
U mladších dětí ve věku 6–10 roků je také dobré rozvíjet empatii. Tam doporučuji začít například jen jednou hračkou nebo knížkou, ze které už dítě vyrostlo. Protože i to je pro ně velká věc – když darují svoji oblíbenou hračku jinému kamarádovi, kterému udělá radost. Důležité je mluvit s dítětem dál, jaký to v něm vyvolává pocit a co by cítilo, kdyby mu někdo takovou hračku daroval.
Jak tohle všechno skloubit s běžným životem dítěte?
Je důležité přemýšlet nad tím, jaký podíl budeme věnovat naší komunikaci k tématu války a nakolik žít normální život. Z války se doma nesmí stát jediné téma. Na jednu stranu bychom neměli mít růžové brýle a ignorovat situaci. Na druhou stranu ale musíme pracovat i na pozitivních zážitcích a ukázat dítěti, že život jde dál. Dovolit si mít radost a nezapomenout na běžné denní fungování.
Mgr. Simona Belovičová, PhD.
Psychologii vystudovala na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře, kde získala doktorát z pedagogické, školní a poradenské psychologie. V současnosti působí na Slovenské poľnohospodárské univerzitě v Nitře jako lektorka v Univerzitním poradenském a podpůrném centru. Pracuje také v Ambulanci klinické psychologie PhDr. Miriam Pergerové a je součástí projektu HEADmap, který se zaměřuje na komplexní psychologické služby. Uvádí vlastní podcast Potulky psychológiou, ve kterém ukazuje psychologii posluchačům tak, aby pro ně byla užitečná.
