AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Psycholog Lékařů bez hranic na Ukrajině: A jednoho dne někdo přišel a řekl: „Jděte pryč a všechno to tu nechte.“

Camilo Garcia pracoval na humanitárních misích po zemětřesení v Mexiku, v uprchlickém táboře v Sýrii – a nyní se potkáváme v ukrajinském Mariupolu, kde vede skupinu psychologů, kteří pomáhají lidem postiženým válkou. „V Mexiku jsem pracoval s pacienty se schizofrenií, ale vždycky mě lákala humanitární práce, odborné i profesní výzvy, které humanitární kontext přináší. A pak nastal ten správný moment…“

Rozhovor vedeme na základně Lékařů bez hranic: důkladná organizace práce desítek lidí v kancelářích kontrastuje s chaotickým ruchem půlmilionového postsovětského města. Při každém slově z Camila vyzařuje nadšení pro péči, kterou Lékaři bez hranic pacientům poskytují.

Co lidé na východní Ukrajině potřebují? Když jsem se včera v Mariupolu rozkoukával, překvapilo mě, jaký je tu klid: děti si hrají v parcích, pláž je plná lidí, továrny foukají oblaka kouře jako kdykoli jindy a kromě pár ozbrojených vozidel před úřadem válku nepřipomíná vůbec nic…
Odehrává se tu ozbrojený konflikt – od kontaktní linie nejsme příliš daleko. Působíme v osmadvaceti místech poblíž fronty, kam každý den jezdíme. Ne nutně já jako manažer, ale tým ano.

Vesnice, kde konflikt započal, měly spoustu potřeb souvisejících s duševním zdravím a samotným konfliktem, protože na počátku nikdo nevěděl, kdo je kdo, kdo bojuje za jakou stranu – a lidé v těch vesnicích byli pod palbou z obou stran. Někteří zemřeli, někteří byli zraněni, některá města byla bombardována… A nevinní civilisté byli přímo uprostřed.

Tehdy začaly na obou stranách působit mezinárodní organizace. Zejména kvůli tomu, že ustanovili samozvanou Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku a někteří lidé zůstali uvnitř, zatímco jiní venku. S obyvateli tak začalo pracovat mnoho neziskových organizací, nicméně v současné době jsou Lékaři bez hranic (MSF) jednou z mála zdravotnických organizací, která tu nabízí primární zdravotní péči, jedná se už o pátý rok od vypuknutí konfliktu.

Máme dvě základny, tady v Mariupolu a v Kurachove, neustále posuzujeme a vyhodnocujeme bezpečnostní situaci v lokalitách, které jsou dodnes neustále ostřelované. Mnoho lidí z těch vesnic odešlo, hlavně mladí lidé. Někteří odešli do Mariupolu a dalších velkých měst poblíž, jiní do Kyjeva, Běloruska, Německa, Polska, Česka…

Přečtěte si také: Kalyna Kardash: Děti, které zažily válku, mají obrovské emocionální problémy. Řeší je psi.

Pracujete i s vnitřně vysídlenými lidmi? („Vnitřně vysídlené osoby“ jsou lidé, kteří se na rozdíl od „uprchlíků“ stěhují uvnitř státu.)
Ano, máme dva druhy projektů. V hlavních centrech, jako je Mariupol a Kurachove, pracujeme i s vnitřně vysídlenými lidmi, kteří byli vysídleni z domovů. Jsou to hlavně mladí lidé, kdo může odejít. Je pro ně jednodušší se přestěhovat, snadněji najdou práci, bydlení – zatímco starší lidé, jejich rodiče a prarodiče, obvykle z mnoha důvodů zůstávají. Právě oni jsou přitom tou nejzranitelnější částí populace, takže se na ně soustředíme.

Na počátku každého konfliktu dochází k nárůstu psychologických problémů. Nejčastější je vysoká úzkostnost, případně i trauma, pokud jsou lidé situaci sami vystaveni.

Na začátku zatím nemůžeme mluvit o posttraumatické stresové poruše (PTSD), protože se zatím jedná o bezprostřední reakci na trvající stres. Často se setkáváme s truchlením, protože mnozí lidé ztratili své rodiny a příbuzné. Potom se situace pozvolna mění a narůstá úzkost, která je v současné době na našich klinikách nejčastějším problémem.

Jak častá je v oblastech okolo fronty?
Výskyt se mezi jednotlivými lokalitami liší, ale obecně se přes 50 % našich konzultací týká úzkosti nebo úzkostných poruch. Nejčastějšími faktory, které její výskyt zvyšují, jsou prožitky související s ostřelováním a bombardováním, vysídlením, odloučením, věci bezprostředně související se samotným konfliktem. Nemáme k dispozici žádný národní průzkum, takže nemáme s čím výskyt porovnat.

V některých vesnicích před naším příchodem vůbec neznali služby související s duševním zdravím, nevěděli, jak psychologie pracuje, přetrvával sovětský pohled na psychologa jako člověka, který umí číst myšlenky a manipulovat lidmi.

Takové stigma zůstává – ale pokud lidé trpí přílišným stresem a přijdou k lékaři, ten je odkáže na psychologa. Tak se obvykle dostanou k našim službám. Protože byli ve stresu, neuměli zastavit pláč, bezmoc nebo vykazovali jiné podobné symptomy – a díky tomuto systému doporučení je pro ně snadnější se k nám dostat. Když potom vidí užitek, jaký ze sezení mají, zůstanou. Primární a nejčastější diagnózou bývá každopádně úzkost.

Takže pro většinu lidí je tu bránou k psychologovi všeobecný lékař? Zrovna jsem četl vyjádření jednoho ukrajinského psychologa, který se traumaty zabývá u vojáků, a ukrajinský pohled na duševní zdraví komentoval slovy: „Pokud nás bolí zub, jdeme k zubaři – ale v případě psychiatrických problémů si koupíme láhev vodky.“ V kontextu traumatu jsou přitom právě závislosti časté i mimo bývalý Sovětský svaz…
Žádná data o tom nemáme. Nejčastější a nejsnadnější cestou, jak se vyrovnávat s takovou situací, by skutečně obecně bylo užívání návykových látek. Ale ve většině vesnic zůstávají hlavně senioři. A pro takovou babičku není obvyklé, aby začala užívat alkohol.

Spíš to začne pobolíváním, bolestmi: psychosomatické potíže jsou druhou nejčastější diagnózou – kterou definujeme jako medicínsky nerozeznatelné somatické symptomy.

Takže přijdou k lékaři, že je bolí záda, nemohou spát, trpí bolestmi žaludku a mají vysoký tlak. Lékař je vyšetří, a pokud zjistí, že je všechno v pořádku a víceméně v limitech, řekne: „Dobrá, vyšetřil jsem vás – a z mého pohledu je všechno v pořádku. Ale pokud lidé prožijí návaly stresu v souvislosti s ozbrojeným konfliktem, je docela normální, že kvůli všem těm věcem, které se dějí, mají somatické problémy. Možná byste si chtěla popovídat s psycholožkou, která by vám to vysvětlila lépe…“

Co se týče těch ostatních, ti už většinou zareagovali – a s konfliktem se vyrovnali odchodem, útěkem.

Jinak bychom mohli čekat také například nárůst domácího násilí. Takoví lidé na kliniku ale tak snadno nejdou, se situací se vyrovnávají tímto způsobem. V jiném kontextu, kdyby lidé nebyli vysídleni ze svých vesnic a domovů, bychom nejspíš byli svědky větší variability symptomů a strategií vyrovnávání se se situací. Tady ale reagují hlavně tímto způsobem.

Co takovým lidem nabízíte? Když si představím třeba starší paní, která nemůže spát…
Pracujeme v mobilních klinikách, takže každý den jedeme do jiného města nebo vesnice: tým složený z lékaře, dvou sester, psychologa a odnedávna i zdravotního promotéra – proto taky může lékař psychologa snadno doporučit.

Obvykle pracujeme s kognitivně-behaviorální terapií, která je v MSF východiskem, zároveň postupujeme i podle svých interních manuálů. V tomto kontextu poskytujeme hlavně psychologickou první pomoc, terapii zaměřenou na zvládání problémů, zvládání stresu, dechová a relaxační cvičení, minimálně v průběhu prvních sezení. Obvykle nabízíme šest sezení, protože se to ukazuje jako standardní doba, během které můžeme nabídnout metody, jež jsem zmiňoval. Pokud ale mezitím při vyšetření zjistíme, že pacient potřebuje víc času nebo trpí komplexnějšími příznaky nebo nebezpečnějšími problémy, můžeme nabídnout i dlouhodobější léčbu.

Kvůli stigmatu většinou lidé zpočátku říkají, ať si neděláme starosti, že se s tím zvládnou poprat sami: poděkují, že jsme je vyslechli, ale péči odmítnou s tím, že nejsou blázni.

Obyčejně je tak důležité je zvát a propagovat samotné služby, které nabízíme. Když pak člověk vidí, jak naše metody působí na jeho zdraví, chce pokračovat. Zároveň nabízíme i skupinovou terapii, kde užíváme ty samé metody jako individuálně, ale zároveň můžeme zaměřit pozornost i na psychosociální zvládání, životní styl, volný čas a podobně. Můžeme podporovat vztahy, které mají mezi sebou, uvnitř konkrétních vesnic, a trochu ovlivnit i společenský kontext.

Přečtěte si také: Žádný člověk není jenom schizofrenik. Jsou to lidé, ne diagnózy

Po válkách zůstávají traumata a pomníky.

Jak si mám vaše pacienty představit? V Česku víme, že se konflikt nejzásadněji projevil v letech 2014 a 2015 – a že stále trvá. Co se přesně ve vesnicích dělo a jak to lidi ovlivňuje doteď?
Popíšu to na konkrétních lidech. Jedna žena mluvila velmi konkrétně. Pokaždé zmiňovala, že pro ni všechno začalo 11. března 2015: to byl den, kdy se všechno začalo měnit. Tehdy zjistili, že se nějaký střet odehrává poblíž – a že se boje přesunou i do vesnice. V určitou chvíli se začalo ozývat ostřelování, takže se většina obyvatel schovala do sklepa. Očekávali katastrofu, mysleli, že celou vesnici srovnají se zemí.

Nemluvím přitom o rodinách, ale hlavně o lidech nad šedesát let. Utekli do sklepů, kde zůstali asi týden. Protože pro ně bylo nebezpečné se vrátit, museli týden přežít s tím, co měli ve sklepech. Když se dostali ven, vojáci jim řekli, že musí město opustit, protože je pod palbou a přesunula se tam linie fronty mezi vojsky. Nemohli tomu uvěřit, ale rozhodli se utéct do bezpečí. Vzali si pár věcí a utekli – myslíce si, že se snad situace za pár dnů, případně týdnů uklidní a oni se v pořádku vrátí domů.

V té samé vesnici žil i muž, který v jednu chvíli vyšel ze sklepa – a vojáci jej začali vyslýchat, jestli nepatří k povstalcům. V tu chvíli se spustilo ostřelování, které ho zranilo na hlavě. Když se probudil – pokaždé připomínal, že ho probudil sousedův pes –, chtěl si vzít z domu na cestu nějaké věci. Řekli mu ale, aby odešel hned. Bránil se, že má v domě všechny věci, celý svůj život, dokumenty – ale voják mu odpověděl, že to chápe, ale že musí odejít okamžitě, jinak nepřežije.

Takže si nemohl vzít ani nejzákladnější osobní věci, ani doklady. Prostě se zvedl a odešel.

Tito dva lidé přitom reprezentují většinu obyvatel vesnice. Odešli s tím, že se vrátí – uběhly ale víc než tři roky a oni se zpátky nikdy nedostali. Čekali, až konflikt skončí, což se ale nestalo. Doufali, že jim někdo umožní jít domů, že tam mají všechny své věci, ale vojáci jim řekli, že je vesnice celá podminovaná a není to možné.

Jak jsou na tom dneska?
Díky různým organizacím – i díky své vlastní činnosti – mohli zůstat v Mariopolu, což mnozí z nich udělali. Vybojovali si, že znovu dostávají penzi. Mnoha důchodcům se stalo, že jim vláda přestala posílat důchody do samozvané Doněcké lidové republiky, takže si pro penzi musí jezdit přes frontu, přes všechna vojenská stanoviště.

Z důchodu, který nakonec dostávají, platí bydlení, od nějakých charit dostali oblečení, od jiných jídlo, někteří mají příbuzné, kteří jim posílají peníze nebo je občas navštíví – ale situace zůstává prekérní.

Někteří z nich žijí v místnosti po osmi. Osm starých žen v jednom pokoji.

Jiní žijí v soukromých domech nebo bytech, liší se to člověk od člověka. Někdo mladší by si asi našel práci a začal znovu – mluvíme ale o šedesáti-, sedmdesáti- i osmdesátiletých lidech, kteří prožili celý svůj život ve svém domě, žili celou dobu pro své věci, své peníze, zahrady, cokoli měli… A jednoho dne někdo přišel a řekl: „Jděte pryč a všechno to tu nechte.“

Začínat znovu je pro ně nesmírně obtížné, zůstávají uvěznění uprostřed konfliktu. Někdo přijde a řekne, že jejich svět už neplatí – a oni zůstávají někde mezi tím, co bylo, a tím, co bude. Patří k jinému stylu myšlení, jiné organizaci společnosti.

#VojtechPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Mohlo by vás také zajímat: Hero´s Companion: Jak psi na Ukrajině pomáhají obětem války?

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.

Uděluji souhlas společnostem finanční skupiny AXA v České republice, tj. AXA životní pojišťovna a.s., AXA pojišťovna a.s., AXA penzijní společnost a.s., AXA investiční společnost a.s., AXA Management Services s.r.o., aby zpracovávaly moje osobní údaje v rozsahu: jméno a příjmení, e-mail, telefonní číslo, a to za účelem:
- nabízení produktů těchto společností,
- zasílání obchodních sdělení (elektronická forma nabízení produktů a služeb),
- automatizovaným zpracováním osobních údajů s cílem přizpůsobit obchodní nabídku Vašim individuálním potřebám,
- předávání osobních údajů ve stejném rozsahu obchodnímu partnerovi AXA ASSISTANCE CZ, s.r.o.,
- výzkumů trhu a průzkumů spokojenosti s využívanými produkty a službami,
přičemž takovýto souhlas uděluji na dobu trvání smluvního vztahu s kteroukoliv ze jmenovaných společností a následně i po dobu 5 let po skončení takového smluvního vztahu. Pokud se nestanu klientem žádné ze společností AXA, uděluji souhlas na dobu 5 let od tohoto udělení.
Dále bychom Vás chtěli informovat, že udělený souhlas je dobrovolný a můžete jej kdykoliv odvolat, buď telefonicky na AXA lince +420 292 292 292 nebo písemně e-mailem na info@axa.cz, nebo korespondenčně na adrese AXA, Úzká 488/8, 602 00 Brno.
Zároveň potvrzujete, že jste se seznámili s textem Infomačního memoranda. Jeho textaci najdete na webových stránkách na www.axa.cz/osobni-udaje/. (skrýt text)