AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Rozhovor s existenciálním lékařem

Spisovatel I. Pfanner. Chrlí podivně expresivní a existenciální dramata, miluje beatníky a v civilním životě je lékařem Co byla první věc, kterou jste napsal? Troufám si říct, že asi nejlepší povídku jsem napsal asi v šestnácti letech. Na šestnáctiletýho kluka to bylo hodně zvláštní. Je to o tom, že se chlapovi pozdního středního věku zdálo […]

Spisovatel I. Pfanner. Chrlí podivně expresivní a existenciální dramata, miluje beatníky a v civilním životě je lékařem

Co byla první věc, kterou jste napsal?
Troufám si říct, že asi nejlepší povídku jsem napsal asi v šestnácti letech. Na šestnáctiletýho kluka to bylo hodně zvláštní. Je to o tom, že se chlapovi pozdního středního věku zdálo o jeho lásce z dětství. Intenzivní sen. Je dobře etablovanej ve společnosti. Už za totáče jezdí Audinou. A je to natolik silný zážitek, že se tu dívčinu rozhodne vyhledat. Manželku a děti doma vnímá jinak. Proti tomu je pro něj ta dívka ze snu najednou něco správného a čistého. Rozhodne se ji tedy i v reálu vyhledat. A tu paní skutečně najde. Jenže zestárli, takže žádná paráda…

A jak to dopadne?
Tím nejhorším možným způsobem. On se se svým snem opije. Ona mu normálně dá. Takže z toho čistýho snu zbydou zmuchlaný zašpiněný kalhotky, flaška a opilá ženská v posteli. A on jede domů a votočí to do protisměru.

Jo takhle. Tohle jste napsal v šestnácti?! Jaké se na vás podepsaly vzory?
Určitě beatníci. Absolutní špička je pro mě Céline (Louis-Ferdinand). Ale záleží to na rozpoložení. Když jedu na dovolenou, vezmu si Dicka Francise nebo něco lehkýho. Asi bych si tam netahal ty svoje (smích). Ale někdy má člověk chuť na Prousta.

Na kopci, kterej neměl prakticky žádný stromy.
Zežloutlá, řídká letní tráva, na odchodu do podzimu už, ještě v teplým větříku se ohýbala.
A slunce svítilo.
Hliněnej spíš než nějakej jinej kopec.
Kdesi na Balkáně.
Zápasili na tom kopci dva muži na život a na smrt. Jak už to tak bejvá, smyslu to vlastně nemělo. Jen ten, že jeden druhýho se bál pekelně, a zabít proto musel.
Nešlo jinak.
–Prasata Psům– I. Pfanner

Jsou dnes nějací buřiči? Ypsilonová generace je v tomhle zrovna konzervativní, ne?
Já doufám, že to zase přijde. Moc se nima nestýkám. Jen přes svoje dítě, ale to už taky není teanager. A teď mluvím z pozice svého stáří, protože o nás to řikali taky: Mně tam chybí ten drajv. Protože spousta věcí v naší společnosti by je měla nahnat do ulic. Ale oni jsou vůči tomu imunní. Je to nezajímá. A mě to trošku irituje. Protože já už jsem starej šedivej pes na to, abych držel hladovku.

Mladí se nebouří?
Určitě něco dělají. Třeba na sociálních sítích. Ale přijde mi to jako olizování života. Když vidím partu našlapanejch mladejch lidí sedět tady na nábřeží a všichni mají v ruce iPad nebo iPhone a nebaví se spolu, ale posílají si to po síti, říkám si: Tady sakra něco není v pořádku! Ne, že bych byl komouš, to v žádným případě, ale mám pocit, že tenhle systém vás schramstne jako mladý. Hypotéka, auto… A má to nalajnovaný. Vezme si hypotéku a už musí fungovat v systému. To už na rebelství není čas. Určitě jsou nějaký ostrakizovaný malý skupinky, který sedí někde ve stromech, ale já je nikde nevidim.

Napsal jste první povídku z pozice staršího. Dovedete si představit, že napíšete něco z pozice mladšího?
Některý lidi mi říkají, že jsou v mých knihách ty úvahy pubertální. Říkají to zvlášť ženy. Na to odpovídám, že se chlap i do sedmdesáti cítí jako kluk.

Cítí se, ale není.
Navenek se prezentuje samozřejmě jinak. Mluví jinak, než jak se cítí. On ví, že je starší a musí se chovat, jak je po něm vyžadováno, ale myslí stále jako kluk a za kluka se taky považuje.

psychiatr1A ženy?
Nevím, jestli se ženy cítí jako holky. Chlapi mají spíš tendenci nevyzrát. To k tomu klukovství patří. Ženy jsou zralejší a stojí oběma nohama na zemi. To mateřství…

To mateřství je stabilizuje?
Je to hodně citlivý genderový téma. Ale my chlapi můžeme ženám závidět. Ženy mají obrovskou výhodu, pokud se jim podaří zplodit děti. Co může být víc? Ale ony to berou tak, že je to málo.

A co by chtěly víc?
Kariéru, peníze, bejt hezká.

Tak to je samý, co chtějí chlapi.
Jenže u chlapa je to něco jinýho. Chlap je lovec.

Byl milionář – multi. A taky multi – sám.

Ale to sou svým způsobem všichni, co se zamyslí, ovšem a mimo soulož, ovšem. Mimo soulož na lásce nebo lásky na souloži. Podle pohlaví ten úhel pohledu bejvá stavěnej. A taky se můžeš dívat na svý děti a nebo do zrcadla. Jo, a pak nejsi sám.
–Loupež v P. kruh kruhu– I. PfannerCo dnes znamená být lovec?
Furt se někam drát. A třeba nesmyslně. Chlap vydává spoustu sil, ale někam se pořád dere.

A u ženský je kariéra něco jinýho?
Opakuju, že je to hodně citlivý téma. Jsem pro rovnoprávnost, ale dnes mi to připadá už trochu otočený. Ženská chce dnes být najednou milenka, manažerka, matka…  To prostě nejde.

Takže žena je víc ve stresu, protože je víc mimo ty tradiční role?
Ony zase víc vydrží. Jsou tu o deset let dýl. A matka příroda je tak vybavila, protože ony jsou ty ochranitelky rodu.

Projevují se ve vašich knížkách sociální sítě?
Sociální sítě jsou úplnej fejk. Třeba Facebook, kam jsem vstoupil, abych si udělal reklamu… Díky tomu jsem zjistil, že jsou tam jen dvě skupiny lidí: ti, co tam tlačí svoje ego, exhibicionisti. A nebo voyaeři, kteří čumí na to, co kdo dělá.
Potřeba vyfotit se s manželkou u jezera, dát to na síť, aby na to koukalo dva tisíce lidí, a tam si to lajkovat? To je závislost a pseudoživot.

Nemá to i něco pozitivního?
Moje iluzorní představa byla, že se tam vedou diskuze. Ale žádný diskuze tam nejsou. Lidi se tam jen hejtujou. Jen si utvrzují svůj názor. To je jako s komunistou. Toho nikdy nepřesvědčíte. Protože žije v bludu. Žádná diskuze tam neprobíhá. Myslím, že pro zdraví člověka je dobrý se od tohohle odstřihnout.

A když to udělám, nebudu zase moc asociál? Nepřestanu pro ostatní existovat?
Znám spoustu lidí, kteří se od toho odstřihli.

A žijou? (smích)
Žijou úplně normálně. Třeba řeknete strom a oni ho vidí taky.

Zatímco tihle týpci sehlí nad špinavým sklem se žlutým alkoholem a povadlou pěnou na svejch zflikovanejch kánoích ztékali svoje peřeje.
Byli to válečníci každodenního boje. Tedy zocelení.
A snad.
Jim to dávalo sílu.
Přežít.
–Don Trip– I. Pfanner

Ve vašich knížkách nejsou moc mladý lidi.
Prostitutky jo. Mají tam docela špatnou pozici.

Hrdina jste vy?
Já kokain neberu (smích). Vždycky to ale v mých knížkách bylo o vztahu jedince a jeho prožívání k okolí.

Něco jako Camus?
To je jiná doba a jinak psaný. Já píšu nohama. Ale z mojí strany je to přirozená forma projevu. Já to nečešu.

Vaše vidění světa je stejně depresivní, jako jsou vaše hlavní postavy?
Neřekl bych, že je to depresivní. Každý normální člověk, který disponuje nějakým intelektem, se musí ptát: „Proč?“, „Jak se tady etablovat?“ a „Jaký to má smysl?“ Neříkám, že je ten smysl negativní. Je to vždy o tom, že se s tím musíme nějak porvat. Není to depresivní. Ten člověk má vždycky možnost volby. To, že třeba v těch knížkách hrdinové volí blbě a dopadne to špatně, to je jejich problém. Mohli to udělat jinak.

Jaké jsou možnosti způsobu života?
Je to vždycky polemika, jestli žít ten normální život. A nemyslim to pejorativně.

Co je to normální život?
Manželka, zahrádka, chodim do práce, režim mě vysává, platim daně, jsem začleněnej.

Versus?
Versus to, že si uvědomuji, že tohle „normální“ taky není ideál. Nějakým způsobem ty lidi chci přesahovat. Mít větší ambice. Pak tam ale začne konflikt s morálkou. Za to, že chci dokázat něco víc, něco mimo pravidla. Tahle volba je tam podle mě vždycky. Budu konformní, nebo budu vyčuhovat? Ale budu za to muset platit.

Je šťastnější ten, kdo plave v normě, nebo ten, kdo vyčuhuje?
To záleží na tom, jak to má každý nastavený. Já tam tu společnost konzumentů pejorativně nazývám igelitkáři. Tím asociuju slevy, Lidl… Ale já se jim nesměju. Prostě poukazuju na to, že většina v tom prostě jede a akceptuje v podstatě cokoliv. Jestli bude na Václaváku haknkrajc nebo srp a kladivo. Jim je to jedno. Jsou plastický.
Ale myslím, že z těch knížek je taky patrný, že ten, kterej takhle neuvažuje a není igelitkář, není vítěz. Je rozervanej, skončí kdovíjak a happy taky není. Takže mí rozervaní hrdinové těm igelitkářům, kteří si žijou svý klidný životy, v podstatě můžou závidět. Ale oni toho nejsou schopný, protože to mají tak nastavený.

 

Kdo je lepší, ženská nebo chlap?
Ženská je v mých knihách vždy jakýsi snový ideál. Ale muži ten ideál díky svému životnímu stylu míjí. Jsou to hrdinové, kteří se o normální ženský nezajímají.

Píšete o chlapech, kteří potřebují divný ženský?
Jsou natolik saturovaní svou rozervaností, že jim nepomůže, aby si jen tak sedli doma s rodinou.

Rozervanej chlap potřebuje rozervanou ženskou?
Žena může toho muže usadit. Jenže tihle muži to odmítají. Žena je pěkná, milá, příjemná a on si toho neváží. Utíká do naprostý nejistoty. Třeba ke šlápotě.

A není to i naopak? Jestli když je hodně klidná, nepotřebuje holka magora proti nudě?
Jsou takový. Ale jestli to má nějakou šanci… Řeknu něco kacířskýho (ztiší hlas), ale já třeba ženský nečtu.

Nečtete ženskou literaturu?
Jak tam vidim ová, tak to dávám pryč. Jim se líbí něco jinýho. A zaplať pánbůh. To bychom mohli chodit my chlapi spolu a vodit se za ruce. Prostě mají svoje knížky, nevím, jestli jsou citovější… Obecně si myslím, že jsou ženský silnější. A určitě čtou jinej typ literatury.

A vaše knížky jsou pro koho?
Čtenáři musí být především trpěliví. Protože ty knížky se fakt nečtou lehce. Věty mají zvláštní strukturu. Interpunkce je schválně jinak. Chtěl jsem, aby to mělo rytmus. Vždycky jsem tíhnul k muzice, tak jsem chtěl, aby to byl rock and roll. Chvílema.
Někdo dokonce říká, že je to poezie v próze. Já bych to takhle nikdy nenazval. Je to prostě plynutí myšlenky. Někdo zase řekne, vždyť se to pořád opakuje? Ale vždyť takhle lidé fungují! A chvíli to s nimi žiju.

Kdo jsou vaši hrdinové?
Rozhodně jsou to lidi, kteří tápou. Jedna slovenská kolegyně spisovatelka mi tvrdila: „Veď to je o tých útěkároch.“ O lidech, kteří někam utíkají. Ale oni nikam neutíkají. Snaží se jen situaci řešit v rámci svých možností. Nemohou použít zaběhlé stereotypy. Prostě jim není dáno.

Vaše životní filosofie?
Byl bych rád takovej ten indickej v ašrámu. Ale to bych nikdy nedokázal. Nikdy bych nedokázal přijít do čajovny a pít tam čaj.

psychiatr4Místo ašrámu máte co?
Ten boj. Že jsem schopnej vydělat peníze. Ne, že bych je potřeboval. Ale ten pocit „umím to“. Ale je to samozřejmě úplně špatně. Jestli jsem ale někdy v životě vydělal prachy, nebylo to medicínou. To v týhle zemi ani férově nejde, ty jejich tabulky o výdělcích… Prasečí tabulky… Nebo možná jen špatnej flek (smích).
Pak třeba muzika. Kdysi jsem bubnoval. A pak, je to fakt klišé, ale pohoda. Vyjet za Prahu, kde bydlím, bejt na zahradě, házet kočkám… A pak jsou i jiný relaxace. Ale já jsem šťastně ženatej (smích).

Co nejaké New Age techniky? Už vzhledem k vaší profesi.
Není to nic pro mě. Ale já jsem liberál. Pokud nikdo nikoho neomezuje, ať si dělá, co chce. Mezi nebem a zemí je spousta věcí, o kterých my víme prd.

Kterou ze svých knížek máte nejradši?
Já je nikdy nečet.

A nejoblíbenejší dítě je?
Tahle (ukazuje na „To se může stát„), ta je taková dobrá, je to snová Praha. Z tý jsme chtěli natočit film. Máme i napsanej scénář. Nechal jsem to rozepsat nějakým lidem, ale pak jsem to pustil. Je to o penězích. Ale třeba na to někdo narazí, ta story není špatná. Je surrealistická a snová. Modrá Praha, modrá ženská, modrý rty… Otevírá se tam kopule nad rabínem, vagína… Nad židovským městem vlajou nacistický vlajky a nikomu to nevadí. Židům nejmíň. Trošku jsme si do nich musel… Já mám mámu židovku, já si to můžu dovolit (smích).

Pracujete jako lékař. Pomáhá to?
Ano. A v tomhle ohledu mám obrovskou kliku. Někomu pomoct, to vám dá pocit, kterej je prostě nenahraditelnej. Bez tohoto povolání a satisfakce z něj bych si možná ani netroufl psát. Možná, že kdybych nebyl doktor, psal bych jinak. A nebo stejně… A upil se k smrti (smích).

#Jan Strmiska

Naše psychika je úžasný stroj. Ale je průšvih, když se zadrhne. Pro jistotu si dnes už můžete hlavu i pojistit. Většina lidí má životní pojištění sjednáno na úrazy, ačkoli nějakých 85 % událostí s invaliditou se týká nemocí. A 30 % z nich dokonce nemocí psychických. Sjednejte si schůzku s profíkem, který vám řekne, jestli máte pojistku nastavenou správně.