AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Patálie Simony Ó.: Díl desátý: O rovnosti, plastových krabičkách a škole života

Mám jednu krásnou vzpomínku z dětství. Je mi tak jedenáct, sme na prázdninách u babičky. Sem skovaná pod peřinou a bulim. Na posteli vedle skáče můj bratr a vytrvale a radostně pořád dokola zpívá upravenou Svěrákovu píseň: „Simona má rovnátka, rovnátka od Hnátka, Simona má rovnátka, vyndavacííí!“

Vyndávací už sem ale měla dávno za sebou, teď mi moje doktorka slibovala, že mi kování na zuby přilepí lepidlem napevno.

Moje trable se zubama začly někdy na základce. Nevim přesně proč, ale vzali nás jako celou třídu k zubaři. Asi aby si děti mohly najít další důvod k šikaně. Trochu se to minulo účinkem, kluci totiž spíš machrovali, kdo má víc kazů, a vzájemně se podporovali v požírání čokolády. Nicméně mý osmiletý já se tam dozvědělo, že má hnusný zuby a čeká ho dlouhá cesta s nejistým výsledkem.

Díky týdle tragický diagnóze se ale dneska vůbec nebojim zubaře. Teda už se bojim jen toho, co to bude stát. Ale co se týče zákroků, užila sem si už snad úplně vše. Nejdřív mi jich teda několik vyrvaly, aby se tam udělalo místo.

I nově vyrostlý zuby bohužel odmítaly respektovat základy estetiky a rostly si, jak chtěly.

Takže si mě vzala do parády nová paní doktorka z ortodoncie. Spolu jsme pak nějakejch osm let vedly boj za reprezentativní úsměv. Největší fór je, jak sou čekárny v oddělení ortodoncie vytapetovaný reklamama na všecky možný druhy rovnátek. Všichni jejich nucení uživatelé se na fotkách tváří, že právě zažívaj nejkrásnější okamžiky svejch životů. Po půlhodině v takovýdle čekárně nabudete dojmu, že kdo nemá rovnátka, je nudnej buran bez šance získat nějakou společenskou prestiž.

Nevim, jak je to dneska, ale na mojí základce měli vyndávací rovnátka skoro všichni. Dokonce sme si je pyšně nosili v nechutnejch plastovejch krabičkách na krku. Já měla zelenýho slona. Dodneška si přesně pamatuju, jak sme všichni šišlali. Já dvakrát víc, páč já měla rovnátka na horní i spodní patro zároveň. V zásadě s tim nešlo mluvit vůbec, jen vydávat huhlavý zvuky.

Smradlavej vyndávací aparát ale nezabral a čekalo mě vylepšení.

Hlavní důvod, proč sem pak kvůli tomu pořád brečela, byl strach, že nafasuju ten typ rovnátek, kdy vám očividně provrtaj celou hlavu a ste předem předurčenej k životu v osamění.

Nakonec sem překvapivě dostala ty klasický zámečky. I zubaři samozřejmě chápali, že rovnátka nejsou pro děti a dospívající právě nejoblíbenější záležitostí, a snažili se celou tu věc nějak obveselit. Nějakej koumák teda přišel s geniálním nápadem dát na ty zámečky takový barevný gumičky a vy si můžete vybrat, jakou barvu tam chcete. Protože to je přece strašná legrace. No a já, jelikož se mnou vždycky byla velká legrace, sem neměla lepší nápad než nechat si dát na každej zub jinou barvu. Jakože sem strašně funky. K tomu sem nosila dva culíky a pruhovaný nadkolenky s minisukní.

To už mojí třídní tak funky nepřišlo a na třídních schůzkách prosila mojí mámu, ať krotí můj styl oblíkání.

„Za plotem“ sem pak byla necelý dva roky, a když mi je zubařka ve čtrnácti sundávala, nad výsledkem tý mnohaletý práce brečela dojetím.

Rovnátka jsou skvělá škola života. Doporučila bych to každýmu, kdo má mindrák z nějaký části svýho těla. Já sem se na rovnátkách totiž naučila to, že přesně to, co na sobě nejvíc řešíte, je všem ostatním u prdele. Ale chápu, že na někom ten silikonovej průmysl vydělávat musí. Když mě konečně odzbrojili, přišla sem do školy, úsměv přes půl hlavy a čekala sem, až začne můj novej život. Vůbec nikdo si toho nevšiml.

A život šel dál, jen byl tak ňák rovnější.

Tak vysmátý a šťastný rovný rok!

#Simona Ó.

Mohlo by vás také zajímat: Patálie Simony Ó.: Díl devátý: O lenosti, konání dobra a nesnědených svačinách