AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Panická ataka: Mám příšerné závratě a pocit, že padám

Lidí, kteří trpí úzkostnými poruchami, přibývá. Zhruba čtyřicet procent populace si alespoň jednou v životě prožilo záchvat paniky. Nejedná se o žádné banální onemocnění, právě naopak. Své o tom ví i osmadvacetiletý Patrik, který trpí panickou poruchou a nebojí se o ní promluvit.

Kdy jsi zažil svoji první panickou ataku?
Stalo se to na stáži v USA v polovině pobytu. Do jejího konce mi zbývaly ještě čtyři týdny. Od té doby jsem měl kontinuální ataku, která mě doprovázela téměř celý zbytek stáže. Na pár dní jsem měl občas klid, ale poté se zase vrátila. Bohužel vždy v silnější formě.

Víš, co ji spustilo?
První ataka se mi spustila po nešťastné lásce. Bylo to v roce 2015 v mých šestadvaceti letech.

Tehdy jsi tušil, že se jedná právě o panickou ataku?
Ne. Zjistil jsem to až po stáži, když jsem navštívil Psychoterapeutické centrum Lávka v Dejvicích. Po návratu z USA jsem si totiž myslel, že jsem se zbláznil. V té době jsem měl kolem sebe spoustu přátel, kteří měli s divnými stavy už zkušenosti nebo procházeli terapeutickým výcvikem. Požádal jsem je o pomoc. Většina z nich mi tvrdila, že mi nic není. Zhruba dva týdny jsem měl klid, ale pak se to zase vrátilo. Jeden kamarád mi však poradil, abych vyhledal nějaké poradenské centrum, což jsem udělal.

Když přišla tenkrát první ataka, měl jsi jasno v tom, že se jedná o problém psychického rázu?  
Ano. Došlo mi, že jde o nějakou duševní obtíž či poruchu. Krátce po lékařsky stanovené diagnóze, která zněla panická porucha, se mi docela ulevilo. Bál jsem se, že mám třeba schizofrenii nebo něco ještě horšího. Několik členů mé rodiny má totiž různé duševní potíže. Sestra babičky zhruba od čtyřiceti let tvrdí, že ji uneslo UFO. Ukazovala nám nějaké obrázky, kde má údajně v mozku čip, který ji ovládá. Pak moje prababička byla dlouho v psychiatrické léčebně. Pouštěli do ní elektrické šoky, po kterých tvrdila, že jí pomáhají, a byla za ně moc ráda.

Podle tvých slov to vypadá, že psychické problémy mají co do činění s dědičností. Co si o tom myslíš?
Myslím si, že určité psychické dispozice mohou být dědičné a za určitých konstelací se projeví. Nemusí se to samozřejmě projevit u každého člověka, jehož předci měli obtíže psychického rázu, ale je tam vyšší riziko.

Mohl bys popsat, jak u tebe ataka probíhá?
Cítím se při ní trochu jako pod vlivem marihuany, ale v negativním slova smyslu. Mám příšerné závratě a pocit, že padám. Dále se mě zmocňují pocity odumírání končetin, svrbění čelisti a výjimečně silné bušení srdce. Na počátku těchto stavů jsem měl strach, že udeřila má poslední minuta. Myslel jsem, že se zblázním a uvidím růžové slony nebo něco takového.

Bál jsem se, že se ocitnu ve svém těle, které nebudu moci ovládat, a že přestanu vidět nebo ztratím paměť. Měl jsem také pocit, že létám nebo se někam propadám.

Co je pro tebe na té atace ze všeho nejhorší?
Pocit, že nejsem sám ve svém těle doma. Jednoduše že to nejsem já a nic kolem mě už neexistuje. Jedná se o případ depersonalizace, který je jedním z častých prožitků u ataky. Další děsivý pocit pro mě je ten, že nemám kam před sebou utéct. Všechno se to odehrává v mém těle, a i kdybych objel celý svět, nezbavím se toho.

Dokážeš si vybavit svoji nejhorší ataku?
Ano. Ta se stala, když jsem se vrátil ze stáže z USA na Vánoce k rodině. Bál jsem se, že příbuzní zjistí, že mám psychické potíže. Naše rodina je strašně úzkostlivá. Mám pocit, že kdyby to věděli, hodí si mašli. Vzpomínám si na to, že jsem ležel na posteli, celý jsem se třásl a nic nevnímal. Bylo to, jako by mým mozkem projížděla elektřina. Přitom se mi objevovaly barevné mžitky před očima. Měl jsem pocit, že jsem na světě úplně sám a vesmír zanikl. Myslel jsem si, že už jsem mrtvý.

Co ti pomůže, když se dostaneš do takových stavů?
Lehnu si na záda a hodím si něco na hlavu. Pustím si hudbu. Někomu zavolám nebo si dám pivo. Občas si při těchto stavech také sedám do parku na lavičku. Mnohdy se mi nepodaří se úzkosti úplně zbavit, ale dokážu ji alespoň zmírnit. Podivné pocity z ataky bohužel přetrvávají až několik dní.

Jaké podivné pocity?
Jedná se o přetrvávající úzkost. Při ní trpím neustálými závratěmi, pocity stísněnosti a sevřenosti. Někdy si připadám i velmi zmatený. Když jsem mluvil v tomto stavu se svojí kolegyní z práce, měl jsem problém si zapamatovat, co mi vlastně říká. Ptal jsem se jí v metru, kam má namířeno. Odpovídala mi, že do Dejvic, ale já se jí neustále ptal, co bude dělat na zastávce Národní třída. Dokázal jsem reagovat jen zpomaleně. Zároveň jsem však věděl, že míří do Dejvic, ale nedokázal jsem si to v tu chvíli propojit.

Kde pracuješ?
Pracuji jako vědecký pracovník Univerzity Karlovy a zároveň tam dokončuji doktorské studium. Vyučuji dějiny antické civilizace a historii. Dělám to vždy jen v zimním semestru. Momentálně mám čas na bádání. Zkoumám historické prameny Česka. Pracuji na tom s některými svými kolegy. Poté se ještě živím psaním vědeckých článků.  

Učíš rád?
Strašně miluju přednášení a myslím, že jsem i docela oblíbeným učitelem. Učím speciální kurzy, takže v posluchárně mám maximálně třicet studentů. Mám rád osobní kontakt a diskuse se studenty.

Při učení jsi ataku nikdy neprožil?
Cítil jsem na ni náběh, ale vždy jsem ji dokázal odehnat s pomocí odvedení pozornosti. Pokud jsem v místnosti, kde je více lidí, a komunikuji s nimi, je velmi malá šance, aby se mi to stalo.

Nebojíš se ani toho, že by se ti to při takové práci stát mohlo?
Pokud bych měl někdy při učení silnou ataku, nemám důvod se toho bát. Někdo by mi zavolal sanitku nebo by mě nějak určitě vzkřísil. Mimo jiné si myslím, že mezi studenty doktorátu v Praze je teď mnoho psychóz. Dva moji přátele už skončili v blázinci. Jednoho z nich jsem dokonce i pomáhal odvážet sanitkou. V dnešní době mi to nepřijde neobvyklé.

Mám pocit, že lidí s psychickými obtížemi rapidně přibývá nebo ti, co je mají, se o nich přestávají bát mluvit.

Spousta panikářů se za svoji panickou poruchu spíše stydí. Ty vypadáš, že to máš jinak…
Ano. Já se za to moc nestydím, jen nechci, aby se to dozvěděla má rodina. Blízkým přátelům jsem to řekl. Zajímalo je to, rádi si mě vyslechli a podpořili.

Zažíváš od některých lidí i nepochopení?
Ano. S tím jsem si ale nikdy nedělal moc velkou hlavu. Někdo mi řekl, že si to vymýšlím. Snažil jsem se to pochopit. Člověk, který to nikdy neprožil, si to vůbec nedokáže představit. Z toho důvodu mě taková slova neurážejí. Kdybych panické ataky sám nezažil, nejspíš bych také neuměl pochopit lidi, kteří to prožívají.  

Při jakých situacích máš úzkosti nejsilnější?
Ve chvíli, kdy se ocitám úplně sám a také když dlouho nespím a cítím velké vypětí z čehokoliv.

Znamená to, že máš strach ze samoty?
Nejspíš ano. Naštěstí nebydlím sám. Žiju ve sdíleném podnájmu s přáteli. Jednou jsem však prošel zkouškou odvahy, kdy jsem byl sám sedm dní v temné komoře.

Co si mám představit pod temnou komorou?
To je pobyt ve tmě. Na týden člověka zavřou do místnosti a jednou denně mu nosí jídlo. V malé místnosti se nachází postel, sprcha a záchod. Zavřená osoba je úplně izolovaná od světa, musí odevzdat i mobil. Jednou denně s ní promluví terapeut o tom, jak se jí daří. Jinak ale člověk vůbec nemá pojem o čase a žije jen ve tmě. Mně se tam v rámci možností líbilo. Mohl jsem přemýšlet o životě. Bylo tam i nouzové tlačítko, kdyby to člověk už nevydržel. Sám jsem měl občas namále, ale chtěl jsem svoji výzvu dokončit, když jsem za ni zaplatil tisícovku za den.

Pomohl ti ten pobyt nějakým způsobem na úzkost?
Ano, ale bohužel jen na týden. Pak jsem ataku zase dostal. Rozhodně mi ten pobyt přidal velkou dávku odvahy. Po týdnu jsem vyšel z té tmavé komory na světlo a začal jsem si vážit každého okamžiku a slunečního světla.

Uvědomil jsem si, že když jsem se nezbláznil v té tmě, tak už se to asi při žádné následující atace nestane.

Víš o nějakém konkrétním spouštěči, který ti ataky běžně vyvolává?
Ano. Většinou se mi ataka spouští, když jsem sám doma, byť je mi tam dobře. Dále se to děje, když mám spory s rodinou a hlavně s mámou.

Myslíš si, že úzkosti mohou prohlubovat špatné vztahy s rodinou?
Myslím, že ano. Máma nás se sestrou vychovávala sama. To je důvod, proč jsem z ní měl vždycky pocit, že jsem jí strašně moc dlužný. Dávala mi často najevo, že se pro nás musela obětovat. Musel jsem jí být strašně vděčný za to, že se o nás zvládá starat sama. Když mi bylo dvanáct, koupila mi kolo. Tvrdila mi, že když ostatní kluci dostanou kolo a rozbijí ho, nic se neděje, protože se projeví škoda jen na tom kole. Kdyby se to stalo mně, nejenže vznikne škoda na kole, ale i na té dřině, kterou moje máma musela absolvovat, než mi to kolo mohla pořídit.

Každý rodič přece musí vynaložit určité úsilí, aby svému dítěti mohl koupit kolo.
To je pravda, ale tenkrát mi to nedošlo. Když mi bylo dvacet a začal jsem studovat na vysoké škole, máma mi dávala dost razantně najevo, že si toho musím vážit více než ostatní studenti. Z tohoto důvodu jsem musel být strašně dobrý a dostávat stipendia, abych se jí tím odvděčil.

Cítil jsem, že mám obrovskou zodpovědnost za svůj život. Ten pocit jsem měl už od dětství a později mi to začalo způsobovat i úzkosti.

Kdy jsi měl naposled ataku?
Stalo se mi to naposledy při práci, připadal jsem si přetížený. Myslím, že to bylo zhruba před dvěma týdny. Psal jsem odborný text a musel jsem v hlavě udržet spoustu informací. Měl jsem pocit, že se mi přehřívá mysl.  

Jak zvládáš fungovat s panickou poruchou v běžném životě?
Čím dál lépe. Zpočátku jsem pořádně nemohl nic dělat. V práci jsem jen předstíral, že něco dělám. Tehdy jsem si naplánoval třeba výlet, ale kolikrát jsem na něj nemohl jet. Zůstával jsem kvůli atace raději doma. Teď už je to ale lepší.

Víš, čím to je, že teď vše lépe zvládáš?
Pravděpodobně ano. Nyní mám svůj život více uspořádaný, jsem méně ve stresu a celkově se mi daří dobře. Panika je velmi zjednodušeně řečeno způsobena vztahovými a pracovními problémy či nejistotou v životě.

Pokud si lidé s panikou nějakým způsobem dokážou vyřešit problémy, jejich úzkostné stavy se alespoň trochu zmírní.

Ovlivnily ti časté ataky nějakým způsobem tvé fyzické zdraví?
Býval jsem hodně unavený, nesoustředěný a neschopný cokoliv dělat, i v tu chvíli, kdy jsem ataku neprožíval. Pociťoval jsem i podivné bolesti svalů a kloubů poměrně dlouhou dobu. Fyzicky jsem byl jinak zdravý, ale podle jednoho psychologického testu mi vyšlo, že jsem na pokraji vyhoření.

Pocítil jsi nějakou změnu  ve svém sexuálním životě s příchodem panické poruchy?
Z dlouhodobého hlediska spíše ne. Stávalo se mi, že jsem chtěl sex méně než před problémy s atakami. Libido se mi nesnížilo, ale často jsem byl tak unavený, že jsem na něj už neměl sílu.

Léčíš se ještě nějak, kromě toho, že navštěvuješ psychoterapeutické centrum?
Docházím k psychiatrovi. Vždycky si vyslechne mé potíže a podněcuje mě k tomu, abych se neléčil antidepresivy. Mám je předepsané, ale ještě jsem si je nevzal. Když přijde úzkost, vždy se na ně jen dívám. Momentálně navštěvuji ještě kognitivně behaviorální terapii, kde se se skupinou lidí, kteří trpí obdobnými potížemi, učíme mít panické ataky pod kontrolou.

#Eva Vogelová

Psychickou rovnováhu považujeme všichni za samozřejmost. Dokud jí máme. Bohužel některá zákoutí mysli si občas dělají, co chtějí, bez ohledu na naše přání nebo představy. Lidské psychice a duševnímu zdraví jsme se zevrubně věnovali na naší speciální microsite. Prozkoumejte její interaktivní části a vyzkoušejte si simulátory různých psychických poruch. 

Mohlo by vás také zajímat: Detox pro mysl: jak nadměrné pití ovlivňuje naši psychiku

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.