AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

“Lidé nemají depresi, lidé jsou smutní,” říká terapeut.

Existují duševní nemoci? Utrpení lidí je jistě skutečné – ale samotná nemoc vůbec existovat nemusí, nemoc ve smyslu třeba angíny, nebo abychom zmínili něco, co se týče mozku, tak třeba Alzheimerovy demence, říká brněnský psychoterapeut PhDr. Juraj Barbarič.

Desítky let pracuješ jako psychoterapeut. Co vlastně děláš?
Existuje velké množství různých psychoterapeutických škol, které se domnívají, že právě jejich přístup je ten správný. Já vycházím z přístupu pána, který se jmenuje Milton Erickson. Jeho základním tvrzením bylo, že je každému klientovi zapotřebí ušít psychoterapii na míru: „To, co fungovalo u člověka A, nebude fungovat u člověka B.“

Snažím se proto seznámit se s příběhem člověka, který za mnou přichází, seznámit se s jeho nebo jejím pojetím a vnímáním reality, ve kterých ti lidé mají potíže. Základní princip spočívá v tom, aby ať už je to jednotlivec, nebo třeba rodina, tak aby se naučili a zjistili, že existují jiné možné pohledy na život, na to, čemu říkáme realita. Než jaké měli, než se dostavily nějaké potíže.

Hodně se opírám o něco, čemu se říká narativní přístupy: ty jsou o příbězích a jejich převypravování. A o hypnózu, která je o otevírání vnitřních potenciálů člověka, změně úhlu pohledu, aby mohli ze slepé uličky vyjít a vyrazit trochu jinou cestou.

Mohl bys vysvětlit, jak to souvisí třeba s depresí?
Lidé netrpí depresí, lidé jsou smutní. Třeba také smutní a unavení, bez sil něco dělat. A lidé nejsou smutní proto, že mají v hlavě málo serotoninu, ale kvůli okolnostem, ve kterých žijí. Což není duševní nemoc – ale nemoc mezilidských vztahů. Toho, jak lidé spolu žijí, co se děje v jejich životech, jak se odvíjí jejich příběhy. Samozřejmě se kvůli mnoha okolnostem můžeme stát velmi smutnými. V terapii je pak podle mého názoru nejlepší pracovat s tou sítí vztahů, ve které se člověk nachází – a proměnit je.

A velmi obtížné duševní starosti zřídka souvisí jenom s tím, co se u nějakého jednotlivce děje v jedné generaci. Obvykle je záležitostí dvou tří generací zpátky.

Duševní poruchy jsou ale klíčovým tématem psychiatrie a psychologie. Co myslíš tím, že deprese nebo duševní nemoc vlastně neexistuje?
Moje formulace, že neexistuje deprese a neexistuje duševní nemoc, je zkratkovitá a provokativní. Záměrně. Směřuje k tomu, že když někdo duševně strádá, není to záležitostí toho individuálního člověka a porouchaného chemismu v jeho mozku. Je to věcí porouchaných mezilidských vztahů. Z toho pak vyplývá úplně jiný přístup.

Že jsou klíčovým tématem psychiatrie, je důsledkem velkého až nekonečného omylu, že duševní starosti jsou primárním důsledkem nějakých chemických změn v mozku. Mám knížku, která se jmenuje „Jak se duše stala tělem“. Pro detaily zde není místo, nicméně je to jeden z největších omylů medicíny v historii. A je to omyl, který poškodil asi nevyčíslitelný počet lidi a rodin. Že jsou klíčovým tématem psychologie, souvisí s tím, že psychologie ve svém vývoji měla – a myslím, že pořád má – velký komplex méněcennosti. Byla a nejspíš je kritizována z pozice přírodních věd jako neexaktní, a tedy nevědecká. A tak se přiklonila k medicíně a řekněme k nějakým metodám výzkumu, které nejsou pro psychologii ve skutečnosti vůbec použitelné.

Třeba psychologické testy nemají žádnou výpovědní hodnotu a to musí připustit kdokoli, kdo umí metodologicky a kriticky myslet.

Co se týče nemedicínských modelů, dneska se ve světě hodně mluví o přístupu – a také se pracuje způsobem, který se nazývá „otevřený dialog“ (jako velmi specifická psychoterapeutická metoda, která pracuje s nesmírně dobrými výsledky u těch nejobtížnějších duševních potíží). Jeho autor Jaakko Seikkula pracuje s lidmi s velmi obtížnými psychickými potížemi ryze psychoterapeuticky. Léky jeho tým používá jen po velmi krátkou dobu u lidí, kteří jsou ve stavu akutní psychické krize třeba velmi agresivní. Co nejdřív je ale vysadí a pracují se sociálním okolím toho člověka, který se dostal do psychické krize.

Můžeš mi tedy prosím přiblížit, jak přesně mám chápat, že neexistuje deprese, ale smutní lidé?
Medicínský model učí, že z nějakého důvodu člověk má porouchaný mozek. V tom smyslu, že mu správně nefungují takzvané neurotransmitery, což jsou chemické látky, které v rámci mozku předávají informace. Dodneška ale nikdo nepotvrdil, že ten nedostatek serotoninu způsobuje to, čemu říkáme deprese. Psychiatrie potom člověka nadopuje léky, aniž by brala ohled na duševní a sociální kontext.

Duševní vztahy a duševní potíže nejsou analogické tomu, když člověk dostane angínu, protože má v těle nějakého streptokoka. Mozek je příliš složitý orgán. Připadá mi naprosto absurdní, aby psychiatrie tvrdila, že jeden jediný neurotransmiter – kterých je přitom v mozku asi sto – je odpovědný za to, že je člověk v depresi neboli smutný. K tomu patří skutečnost, že léky, kterým se říká antidepresiva, pomohou málokomu. Naopak mnoha lidem se pod antidepresivy přitíží. Je docela hodně ironické, že na příbalových letácích antidepresiv je třeba napsáno, že zvyšují riziko sebevraždy. To je přece absurdní. Také byla dlouhá řeč o tom, že antidepresiva nevyvolávají závislost. Nu, vyvolávají.

Mnoho lidí, kteří se po čas pokoušejí antidepresiva vysadit, s tím mají velké potíže a také se to často nepovede.

Kudy potom vede hranice mezi tou depresí a angínou? Pokud špatně usínám, může se jednat jak o objektivní nález, třeba nádoru na mozku, tak o ryze psychickou záležitost.
Bavíme-li se o oblasti nějakého duševního strádání bez nádoru, bez nějaké prokazatelné, hmatatelné změny, kterou můžeme vzít do ruky – což u psychických potíží nejde –, je to podle toho, co jsem četl a zažil ve své praxi, záležitostí poruchy mezilidských vztahů. Nikdy to není věcí poruchy toho jednotlivce. Nelze mluvit o tom, že Pepa Nováků je duševně nemocný. To se nedá říct! Pepa Nováků žije v nějakém kontextu, v nějaké síti vztahů, které naneštěstí – a to se často předává po několik generací – vedou k tomu, že Pepa Nováků najednou neví, co se svým životem.

Říkal jsi, že u svých klientů často pracuješ s hypnózou. Co to hypnóza je?
Hypnóza je specifický, transový stav, ve kterém mohou do fungování organismu začít zasahovat sebeúzdravné procesy. Nejlepším příkladem sebeúzdravného procesu je efekt placeba, který je současnou medicínou považován za něco nelegitimního. Všechny léky jsou potom testované vůči placebo efektu: měří se, jestli při léčbě zafungovala účinná látka, nebo něco jiného. Což je velká škoda, protože placebo je asi nejsilnější, co v medicíně máme k dispozici.

Co přesně se přitom v těle děje, nikdo neví. Žádný lékař by neměl popřít, že organismus má v sobě cizím slovem řečeno autosanační mechanismy. Tělo má schopnost se uzdravit. A hypnóza umí ty autosanační mechanismy spustit: v těle začnou probíhat děje, které jej léčí. Stejně jako u efektu placeba. Kdysi jsem měl klientku, která měla celý život bradavice na chodidlech – a kožaři jí je třeba deset let vypalovali a řezali. Shodou okolností jsem měl v té době seminář o tom, že právě bradavice jsou jedním z nejjednodušších úkolů pro hypnoterapii, díky kterému mne oslovila. Přišla do prvního sezení – ve kterém jsem ani nedělal nic cíleně souvisejícího s těmi bradavicemi, spíš zkoušel, jak reaguje na hypnózu. Když přišla podruhé, bradavice byly pryč – a vím, že už se nikdy neobjevily, protože jsem s ní dodneška v kontaktu.

Juraj Barbarič

Jaké schopnosti tedy ke své práci psychoterapeuta potřebuješ?
Je to velmi dobrá otázka – na kterou se ale těžko odpovídá. Jednak na to mají různé psychoterapeutické školy různý názor. Podle mého názoru je první, zásadní kompetencí – a bez té nefunguje vůbec nic –, že klient tomu terapeutovi musí začít důvěřovat. Důvěra je obvykle postavená na akceptaci.

Je potřeba, aby měl klient prožitek, že je akceptován se vším všudy, že není hodnocen.

Takové přijetí vůbec není jednoduché – ale nejedná se o dovednost, spíš o emočně-postojovou kvalitu terapeuta. Co následuje, jsou nějaké dovednosti, techniky, které ten terapeut vlastní, umí je. A vybírá z širokého spektra nějakých možností něco, co vyhovuje právě tomuto konkrétnímu klientovi.

A to vybírá jak?
Na základě poznání reality toho klienta: jak klient popisuje sám sebe, jak popisuje své vztahy, jaký používá jazyk. Moderní psychoterapie je podle mého názoru velmi zásadně postavená na jazyce – ten totiž utváří naši realitu. Jeden z aktuálních pohledů na to, jak věci našich životů fungují, jsou postavené na tom, jaký máme jazyk, jak co pojmenováváme, jaké máme významy za jednotlivými slovy. Cílem potom je ten jazyk změnit.

Jak bych jako klient mohl poznat, který terapeut bude něco takového umět?
První věc je důvěra, o které jsem mluvil. Nemusí vzniknout v prvním sezení, může to chvíli trvat. Klient si ale musí připadat akceptovaný: proto k tomu terapeutovi chodí. V průběhu terapie se potom klient krok za krokem cítí líp. Když se nic neděje, je to špatně. Klient má podle mého názoru mít prožitek, že se děje něco dobrého, pozitivního, že se v něčem cítí líp, od jednoho sezení k druhému. Může se jednat i o drobnosti, které se pak staví na sebe krok za krokem: změna nahlížení na svět, na sebe, na vztahy.

A jak by měl člověk vůbec zjistit, že terapeuta potřebuje?
Pokud člověk – nebo jeho okolí – strádá, něčím trpí a chce se toho zbavit. Potom hledá někoho, kdo mu s tím pomůže.

Řekněme, že špatně spím. Což mě přirozeně obtěžuje – ale místo psychoterapie můžu jít třeba do knihkupectví, jistě by mi nabídli aspoň deset různých knížek s návody a radami.
Pokud ti to pomůže…

Takové knížky mi nepomohou?
S největší pravděpodobností ne; někdy možná jistým způsobem. Oblast „psychična“ je nesmírně komplexní a individuální. Může se proto stát, že si člověk, který má nějaké psychické potíže, přečte knížku, kterou já považuji za naprostý nesmysl – a ona mu opravdu pomůže. Díky bohu za to! Nejsem toho zastáncem, ale stává se to – tak proč ne.

Problém je v tom, že v oblastech psychických a psychosomatických starostí o člověku nelze zobecňovat. O lidech nic neplatí obecně. Absolutně nic!

Bavíme-li se o rovině psychiky, vztahů… Pokud prohlásím, že každý člověk má své otisky prstů, samozřejmě se jedná o zobecnění, které platí. V oblasti toho, co se nám děje na duši, co nás bolí, co nás trápí, s čím si nevíme rady, jestli spíme, nebo nespíme nebo jsme depresivní, neexistují zobecnění.

Existuje i v psychologické oblasti aspoň jedna obecná rada, kterou by bylo možné dát každému?
Není to rada, ale životní filozofie: Žij svůj život tak, jak jej chceš žít ty – a nežij život jiných lidí. Žijeme v kultuře, která je do obrovské míry postavená na tom, abychom splňovali očekávání okolí. Od chvíle, kdy sajeme mateřské mléko, je nám vštěpováno: „Musíš se chovat tak a tak, aby tě okolí přijímalo, abys byl úspěšný. Musíš chodit včas, nesmíš nosit dlouhé vlasy, nesmíš mít kérky.“ Jsou nám vštěpované sociální konvence, které ale vůbec nemusí rezonovat s tím, jak bychom chtěli žít.

#VojtechPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Přečtěte si také: Cítíte se jako křeček rotující v kolotoči? Tak z něj vystupte!

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.

Poskytuji dobrovolně souhlas se zpracováním mých shora uvedených osobních údajů (jméno, příjmení, telefonní číslo) ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb. (dále jen „Zákona“) pro účely marketingových a reklamních aktivit společností Creative Dock s.r.o. a AXA pojišťovna a.s., AXA penzijní fond a.s., AXA životní pojišťovna a.s., AXA investiční společnost a.s., AXA Česká republika s.r.o., AXA ASSISTANCE, s.r.o. a Inter Partner Assistance, organizační složka (dále společně jen „Společnost“), ať už přímo nebo prostřednictvím finančních zprostředkovatelů a smluvních partnerů Společnosti. Souhlas uděluji na dobu následujících 5 let a zároveň potvrzuji, že jsem byl seznámen se svými právy podle §§ 11 a 21 Zákona. (skrýt text)