AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f
hledat

Kult uctívačů bosobot

Měla sexy název, přitažlivý obsah a způsobila revoluci. Dobrá, když ne revoluci, tak aspoň pořádný humbuk. V roce 2009 vydal Christopher McDougall knihu Born to Run (česky vyšla o dva roky později pod názvem Zrozeni k běhu) a začalo šílenství. McDougall ve své běžecké bibli popsal kouzlo běhání naboso a o zbytek se postaral trh – na základech […]

Měla sexy název, přitažlivý obsah a způsobila revoluci. Dobrá, když ne revoluci, tak aspoň pořádný humbuk. V roce 2009 vydal Christopher McDougall knihu Born to Run (česky vyšla o dva roky později pod názvem Zrozeni k běhu) a začalo šílenství. McDougall ve své běžecké bibli popsal kouzlo běhání naboso a o zbytek se postaral trh – na základech „Knihy“ vyrostl nový kult. Běžecký minimalismus.

Lidé odhazovali klasické běžecké boty, na které dřív nedali dopustit. Najednou jim množství tlumícího materiálu pod patou, všechny ty tuny gumy pod nohama, díky nimž si troufali na odvážnou týdenní kilometráž, přišly přežité. Začali vzývat nové náboženství – bosoběh. A spolu s ním tzv. bosoboty, jakkoli ulítle to nejspíš zní.

Simulátor bosé chůze

Bosoboty jsou v podstatě simulátor bosé chůze nebo běhu. Myšlenka, která za nimi stála, byla jednoduchá – naboso nemůžete vyrazit vždycky, ale zato můžete na sobě pokaždé mít boty, v nichž se pohybu naboso co nejvíc přiblížíte. Princip bosobot je tedy prostý: nebránit chodidlu správně fungovat a zároveň mu poskytnout ochranu před případným pořezáním či jiným poraněním.

Takové boty jsou velmi lehké a poddajné – jednoduše je třeba skroutíte do vývrtky nebo stočíte do ruličky. Také jsou širší po celé délce chodidla a obzvlášť pak okolo prstů, aby vás nikde nic netlačilo. Nemají žádný sklon od paty ke špičce a žádné výztuhy pod nožní klenbou (zkrátka jsou placaté jako krajina okolo Kolína), umožňují tak přirozené našlapování.

Mimochodem, chodidlo je důmyslně sestrojený mechanismus zahrnující 28 kostí, 33 svalů, 19 šlach a 200 000 nervových zakončení. Příroda (nebo Pánbůh, to už je na vás) si vzala vývoj chodidla do parády mnohem víc než kdejaký výrobce běžecké obuvi. Je pak úsměvné, když takový mistrovský kousek nazujeme do boty s tlustou, neforemnou podrážkou a spoustou tlumící hmoty…

Učte se od dětí

Kdepak, chodidlo funguje i bez toho. Koneckonců – to byla také základní myšlenka z Born to Run. Myšlenka, která způsobila tsunami. Nešlo tomu čelit, pohltilo to skoro každého, ať chtěl, nebo ne. Najednou se o „Knize“ bavili i lidé, které jste nikdy neviděli popoběhnout ani k tramvaji. Běh byl úžasně atraktivní. A bosoběh zvlášťě. Lidé se do něj pouštěli ve velkém. Možná právě proto brzy přišlo i určité rozčarování.

Nezáleží totiž na tom, jaké máte boty na nohou – před „Knihou“ i po ní hrál roli vždy správný běžecký styl. Bosoboty to jen dokonale odhalily. Ostatně sledovali jste někdy běhající děti? Je to jako vysoká škola běhu – přirozeně dopadají na přední část chodidla, automaticky se naklánějí před sebe, zvedají vysoko paty i kolena, používají ruce… Běží ladně a naprosto plynule.

Když se pak podíváte na o poznání starší běžce na ledajaké stezce v Česku, to srovnání až zabolí. Dopad na patu, těžiště posunuté dozadu, zakloněná hlava, ztuhlé ruce. Když něco takového zkusíte v minimalistických botách, neuspějete. Hned vás vytrestají. Stačí jenom doskočit na „neodpruženou“ patu a ten pohlavek ucítíte nejen v ní, ale i v kotnících, koleně nebo kyčlích. Je to jako začínající zemětřesení.

Vivobarefoot je kult

Sám jsem to poznal, když jsem se při svém běhání dopracoval k bosobotám. Začínal jsem jako většina zelenáčů – v klasických botách s tlustou mezipodešví, vyztuženou klenbou a sklonem mezi patou a špičkou (tzv. dropem), který připomínal černou sjezdovku ve Špindlu. Když se začaly trhat, zkusil jsem Merrell Road Glove, což byly minimalistické boty se čtyřmilimetrovou podrážkou, nulovým dropem a lehounkou výztuhou klenby. S těmi jsem se rok a půl snažil brousit svůj běžecký styl.

A pak jsem konečně přešel na vytoužené botky Vivobarefoot. To je dnes už kultovní britská značka, která se zrodila před 12 lety, ještě pár let před celou tou módní vlnou, o které byla řeč. Vytvořila nový trh, na nějž se pak snažili nacpat všichni ti, kteří do té doby propagovali co nejvíc utlumené boty – včetně značek jako Nike, Adidas a dalších. I proto mám pro Vivobarefoot slabost. Byli to zkrátka průkopníci, kteří měli koule na to dělat věci jinak.

Nové „viváče“ (model One) pro mě byly opravdovým zjevením. Od země mě najednou dělila jen třímilimetrová podrážka a věřte, že to je zatraceně znát. Když nechtě došlápnete na ostrou hranu kamene nebo kořen při běhu lesem, je to vážně, jako byste běželi – bosí. Zabolí to, takže si příště dáte sakramentský pozor. Jen vám taková nehoda naštěstí neprosekne nebo nepropíchne kůži na chodidle.

Bosoboty na všechno

Ve Vivobarefootech jsem od první chvíle přesně vnímal, po čem běžím. Také je cítit každý chybný krok a mám za to, že při špatné technice vás bosoboty okamžitě srovnají. Navíc díky široké špičce a hlubokému vykrojení pod kotníkem jsem si užíval pocitu naprosté volnosti. Boty jsou velmi prodyšné, což je zejména při letních výbězích dokonalé. Cítit proudící vzduch na nártu je při ranních výbězích zkrátka nenahraditelné.

Ale má to samozřejmě i háčky – prodyšné materiály rychle promoknou. Sem tam proběhnout kaluží nevadí, ale když zaprší, budete mít za chvíli nohy jako ve vlhké fusekli. A navíc je kvůli tenké podrážce také zima na nohy. To je ovšem holt úděl běžců v bosobotách. Na druhou stranu pak boty alespoň rychle schnou.

Běžecké bosoboty mě nadchly. A vlastně také přivedly k bosému chození. Jak tomu opravdovému, tak tomu simulovanému v bosobotách. Dnes už totiž můžete mít bosé boty prakticky na všechno – na chození po městě, po horách, v zimě, v létě, v tělocvičně i na golfu. Variant je mraky, ale jedno mají společné – ráno je obujete, večer zujete a mezitím o nich nevíte.

Většinu revolucí doprovází i kontrarevoluce. Nevyhnulo se to ani běžeckému minimalismu. A tak vedle bosobot a běžných kecek po pár letech vyrostla zbrusu nová kategorie – tzv. maximalistická obuv. Ta je utlumená jako cela v psychiatrické léčebně – guma je zkrátka všude a na každou botu nejspíš padlo několik kaučukovníkových plantáží… Symbolem „maximusek“ je značka Hoka.

Nohy se to musí naučit

Dospět k takovému zenovému pocitu ale není vždycky jednoduché. Možná vás to překvapí, ale člověk se musí učit nejen běhat, ale také chodit. Začít s nimi musíte opatrně a poslouchat své tělo. Zpočátku běhejte/choďte jen kratší vzdálenosti, aby se nohy stačily adaptovat. Pokud vám třímilimetrová podrážka připadá málo, můžete v botě ponechat třímilimetrovou vložku (těch celkem šest milimetrů pak už je znát jak na pohodlí, tak na tepelném komfortu – zvlášť v zimě).

Ze začátku neběhejte/nechoďte v bosobotách více než dva dny po sobě. Svaly a šlachy musí zregenerovat. Procvičujte chodidla, posilujte je, při pozvolném probouzení potřebují každou vaši pomoc. Také doma choďte co nejvíce bosí a zahoďte obzvláště pantofle s tlustou a neohebnou podrážkou. Jakmile si nohy zvyknou, vyjměte vnitřní vložku, pocítíte ještě lepší kontakt se zemí.

Na velikosti záleží

Pokud jste si mysleli, že umíte nakupovat boty, při koupi bosobot vás vyvedou z omylu. Správná velikost totiž bývá i o dvě čísla větší, než jste dosud nosili. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že po prvotní nejistotě, kdy vám bude připadat, že máte na nohách potápěčské ploutve, si rychle zvyknete. Prsty zkrátka potřebují pro svůj pohyb dostatek místa, navíc nezapomínejte, že správně pracující chodidlo funguje jako pružina, roztahuje se a smršťuje. A nesmí mu při tom nic překážet.

A s tím je spojený další háček. Jakmile může chodidlo naplno pracovat, začne se také měnit – prsty se roztáhnou do širšího vějíře a celkově se vám může zvětšit noha. Takže pak vyházíte prakticky celý svůj botník. Do starých, klasických bot už nevlezete nejen kvůli nepohodlí, ale také proto, že se do nich jednoduše nevejdete. Přitom pořídit si pár nových párů bosobot je drahá legrace, která vás bude stát celou výplatu. Nebo dvě.