Vypráví své historky, i když o ně ostatní nepožádají.
Jde o to, že ty příběhy nemusí být nijak zvlášť zajímavé. Jako introvert jsem to dlouho nechápal. Moje povaha se mě snaží přesvědčit, že nikoho přece nebude zajímat to, co si myslím. Přesto jsem se to pokusil změnit. Když jsem se překonal a začal nevyžádaně něco vyprávět, byl jsem šokován, jak skvěle to funguje. Je to jako kouzlo, které prolomí bariéru samoty.
Modelový příklad. Řekněme, že mám v práci nového kolegu. Obyčejně konverzace probíhá nějak takhle:
Já: Ahoj, ty seš tu novej?
Nový kolega: No jo, jsem tu první týden.
Já: Super!
A teď ukázka mojí socializační techniky. Po tom, co řeknu “Super!”, přidám ještě nějaký příběh:
Já: Super! Já tu dělám už půl roku. Lidi se tu strašně rychle mění, takže skoro nikdo neví, kdo je kdo, tak nezoufej, když budeš ztracený. A neboj se zastavit, jsem z Content Teamu támhle u okna, vždycky má někdo z nás depresi. Nebudeš se cítit sám.
Nový kolega: Díky, to je dobrý vědět. Hele a kam tady chodíte na oběd?
Já: Není špatný italský bistro Camille hned vedle na Andělu. Je to spíš na to vzít si to s sebou, ale je to dobrý.
Nový kolega: To zní dobře, italský jídla mám rád a nemám čas na vysedávání. Mohl bych pak jít s tebou, jestli by ti to nevadilo?
Atd. atd…
Jako introvert jsem se vždycky děsil toho, že lidi nebudou moje řeči zajímat. Ale pomocí tohoto postupu už jsem vedl spoustu “extrovertních” rozhovorů na nejrůznější témata a lidé reagovali nadšeně.
