AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Důchod na hlavu – laciný únik před prací?

„Mladá, zdravá – a nepracuje,“ komentují sousedé tisíce lidí s invalidním důchodem, jehož příčina není zjevná. Diagnózy týkající se duševního zdraví přitom patří mezi nejčastější choroby vyspělého světa, trpí jimi téměř čtvrtina lidí. Přitom nejsou vidět. Dává invalidní důchod pro duševní onemocnění smysl, nebo se jedná o laciný únik před prací?

Deprese samy o sobě představují ve vyspělém světě nejčastější příčinu pracovní neschopnosti – ale zdaleka se nejedná jen o ně. Asi 10 % populace trpí poruchami osobnosti. Psychiatrický žargon tak označuje pacienty, kteří se dlouhodobě chovají a cítí jinak než většina ostatních – a trpí tím.

Úspěšní nemocní
Navenek se přitom často jedná o inteligentní a ze všech stran „normální“, „zdravé“, „spokojené“ a „úspěšné“ lidi. Trpí nicméně problémy, jichž se neumějí zbavit, a mohou mít třeba pocit, že je všichni okolo nenávidí – a tak je pro ně těžké s kýmkoli vycházet, ať už s partnerem, kamarády nebo kolegy. Nebo neustále prožívají extrémní emoce: z každé maličkosti se stává buď obrovská výhra, nebo katastrofa, takže nemohou strávit pár hodin v klidu.

Nejedná se o žádné fiktivní potíže, u většiny z nich umíme popsat i neurologické odlišnosti. Pacienti s poruchami osobnosti typicky trpí úzkostmi a depresemi, špatně navazují a udržují mezilidské vztahy a připadají si osamělí a zbyteční. Na podobné pocity se pak navíc nabaluje řada dalších problémů: pocit beznaděje často vede k závislosti na alkoholu, drogách nebo lécích, k sebepoškozování a sebevražedným tendencím, k bezohlednému či nebezpečnému chování.

Člověk se neustále cítí být v zoufalé situaci – a podle toho se také chová. Může takový člověk pracovat?

Představme si člověka, který se dlouhodobě potýká s depresí. Práce mu často nebude přinášet žádné uspokojení, bude unavený, nejspíš nebude úplně výkonný. Někdy bude možná páchnout, protože mu nezbudou síly se umýt. Občas se může cítit tak špatně, že si prostě ráno vezme tabletku na spaní, vypne telefon a do práce nepřijde. Možná v nejhorší fázi onemocnění strávil pár týdnů v nemocnici – ale v dlouhodobém horizontu je schopný práce.

S několika podobnými lidmi jsem spolupracoval. Většina z nich byla v zaměstnání skvělá, mnohdy lepší než většina ostatních kolegů. Jednalo se ale vesměs o lidi na vyšších pozicích: o profesory, lékaře, psychology, manažery. O lidi, kteří si o své práci rozhodují sami, kteří si své práce váží – a kterým klienti nebo zaměstnavatelé mnohé odpustí. O lidi, kterým práce přináší uspokojení, nebo aspoň sociální úspěch.

Práce jako terapie
„Pracuju, protože jsem věděla, že pokud nezačnu teď, nezačala bych už nikdy. Musela jsem se přemoci, i když to bylo těžké. A jsem za to strašně ráda. Občas je prostě třeba bojovat – protože člověk ví, že bojuje sám za sebe. Ne pro rodinu, ne pro ostatní, ale pro sebe. A občas se takový boj opravdu vyplatí,“ říká o své práci recepční Markéta, která trpí jednou z poruch osobnosti.

Ve dvaadvaceti letech vystřídala řadu různých zaměstnání; „její“ porucha se vyznačuje mimo jiné velkou nestálostí.

Člověk začne mít zničehonic pocit, že je jeho život zoufalý a neudržitelný a že je nutné všechno změnit a začít úplně od začátku.

Markéta v hotelu pracuje deset měsíců: tak dlouho nikde jinde nevydržela. Nadřízená ji nedávno navrhla jako kandidátku na povýšení – což pro ni znamená i dílčí vítězství v boji nad její nemocí. „Asi před třemi měsíci jsem opět chtěla odejít a najít si něco jiného. Bez přemýšlení jsem prostě chtěla jít někam jinam a tam si hledat práci. Jsem ale ráda, že jsem použila mozek a zůstala. Takže pokud mě porucha osobnosti nějak omezovala v práci, postupně se to vytrácí.“

Markéta není jediná, komu práce pomáhá psychické problémy překonávat.

‚Celých 90 % klientů psychiatrických zařízení bez zaměstnání by chtělo pracovat,‘ píše skupina britských vědců v monografii Duševní zdraví a práce.

„Díky práci mají lidé sociální identitu a status, kontakty a podporu lidí; práce jim umožňuje strukturovat a využít čas, nabízí smysluplnou činnost, prostor pro vlastní angažmá a pocit úspěchu. Nezaměstnaní lidé nevyužívají čas navíc, který mají, k odpočinku a společenským aktivitám. Jejich mezilidské vztahy a sociální fungování se zhoršuje, stejně jako motivace a zájem – což vede k apatii. Práce snižuje míru sociálního vyloučení, které lidé pociťují v důsledku psychických potíží,“ shrnují Britové výsledky výzkumů.

Pokud byste špatně spali – chtěli byste invalidní důchod?
Představte si, že trpíte docela banální poruchou: nespavostí. Někdy neusnete několik nocí po sobě. Přirozeně jste potom unavení a podáváte v práci jen zlomek výkonu, který od vás očekává zaměstnavatel i vy sami. Co hůř, po několika takových nocích občas k ránu usnete tak tvrdě, že vás nic nevzbudí – a práci jednoduše zaspíte. Nepřijdete o dvacet minut později, ale po obědě.

Co řeknete kolegům, kteří na vás čekali? Jak se obhájíte před nadřízenými? Pokud by se to stalo jednou, bylo by možné se vymluvit na nějakou nevolnost nebo omyl a brát situaci s humorem. Pokud se vám to stává opakovaně, nejspíš se budete cítit hloupě a neschopně. Nezvládnete tak jednoduchou věc jako vstát z postele?

Postupem času se začnete bát, jestli druhý den zvládnete být v práci včas. S každou posměšnou poznámkou od kolegů – kteří ji vůbec nemysleli zle – budete nervóznější. Zaspíte dvakrát během měsíce.

Většinu nocí pak strávíte úzkostlivým kontrolováním hodin: je půl čtvrté a ještě nespím. Nezaspím zase?! O to hůř budete usínat – a o to častěji budete do práce chodit pozdě.

Přestanete mluvit s kolegy, abyste zvládli aspoň to nejnutnější – a z večírků budete odcházet po druhém drinku. O měsíc později po několika probdělých nocích prospíte celou neděli a vynecháte odpolední tenis. Když se kamarádka z legrace zeptá, jestli jste náhodou nezaspali, budete mít pocit, že vás a váš spánek sledují všichni okolo – a začnete se vyhýbat lidem. Chtěli byste v takové situaci invalidní důchod? Určitě ne: jste přece zdraví lidé – a chcete banální problém se spánkem překonat a žít úplně normální život. V daném momentu potřebujete nějaký čas na zotavenou – a dlouhodobě práci, kterou budete zvládat.

Pokud za sebou máte pár let nadějné kariéry, dost možná si zvládnete vymezit nějaký čas na rekonvalescenci a najít práci, která bude dostatečně flexibilní, abyste se u ní vyspali podle svých potřeb. Pokud jste ale kvůli absencím nedodělali střední školu nebo jste úspěšně prospali pár zkoušek na vysoké, nemusíte mít vůbec na výběr.

Pracuju, protože musím
Několikrát jsem se pracovně setkal s Karlem, který dva roky střídá pobyty v léčebně s řízením IT projektů v několika zemích. Tři dny v Paříži, dva v Praze, týden v Londýně – a potom se zhroutí a na týden se vrátí do nemocnice. Karla práce ničí. Jinou možnost ale nemá, nezaplatil by hypotéku a neuživil rodinu.

Podobnou zkušenost má i Honza s hraniční poruchou osobnosti: „Snažím se pracovat, musím živit rodinu, takže jinou možnost nemám. Většinou to má podobný průběh: nastoupím do nového zaměstnání, učím se nové věci, jsem plný elánu a do práce se těším. Po pár měsících své úkoly zvládám, často lépe než lidé s mnoha lety praxe.

Potom se mi z toho začne stávat stereotyp – a po pár měsících se psychicky zhroutím, skončím na neschopence a začnu si hledat jinou práci.

Když vše půjde dobře, podaří se mi snížit mandatorní výdaje na třetinu a už nebudu nucený makat na plný úvazek. Neznamená to, že nebudu pracovat vůbec, mám dost možností nárazových brigád, kde si můžu vydělat a zároveň si plánovat čas. Zbytek času budu moct trávit se synem a prací na domku a zahradě – takže se stejně nebudu jen tak flákat doma. Invalidní důchod každopádně nechci – a pokud možno ani jiné podpory. Optimální stav je ten, kdy se o sebe dokážu postarat sám.“

Vůbec totiž nejde o vyhýbání se práci. Podle výzkumů je podstatnou součástí všeho nepříjemného neschopnost kontrolovat situaci. Pokud člověk mívá třeba záchvaty úzkosti nebo se cítí tak špatně, že není schopný vyjít na ulici, je pro něj důležité mít kontrolu nad vlastním životem. Nemuset se každý večer bát, jestli zítra zvládne všechno, co musí; vědět, že když bude nejhůř, může zůstat doma.

Čtyři tisíce invalidního důchodu
Jakkoli je práce užitečná, bylo by dobré, aby pro nemocného člověka aspoň dočasně existovala možnost se jí zbavit. Invalidní důchod ale příliš nadějnou cestou není, tvoří jej pár tisíc, takže člověk zůstane odkázaný na běžné sociální dávky.

Na vině je i nevhodný systém výpočtu: zatímco u lidí, kteří nikdy nepracovali, se stanovuje paušálem, u těch, kteří v práci nebyli schopní pokračovat, se počítá z odpracovaných let.

Výsledkem je dilema: buď po škole začít s nejistou pracovní budoucností a nemít cesty zpět, pokud práci nezvládne, nebo se bez pokusu uspět rovnou vydat cestou trvalé neschopnosti.

„Mám částečný invalidní důchod – čtyři tisíce. A to jsem pracovala na třech místech – ale potom přišla mateřská, dvě děti… Je to na houby, protože kdybych bývala nikdy nepracovala, měla bych víc. Nemám na to, abych se někam odstěhovala a byla samoživitelka,“ říká Andrea. S manželem vychází špatně. „Děsím se, že doma bude peklo, že nebudu mít kam utéct. Nemůžu ani k našim, snad jenom pod stan. Nevím, co budu dělat.“

Pracovat je zkrátka nutné. Pokud to nezvládnete, skončíte na ulici. Pacienti s poruchami osobnosti tak často zůstávají finančně závislí na svých partnerech, existuje tu vysoké riziko patologií a domácího násilí. Zaprvé mnohem častěji než kdo jiný pocházejí z rodin, které nefungovaly – a sami se pak chovají podle doma naučených nezdravých vzorců. Zadruhé jejich finanční závislost podněcuje nezdravý vývoj vztahu. Druhý z partnerů se cítí být nadřazený, protože oba živí. Nebo ví, že před ním oběť nemá kam utéct, a začne si víc dovolovat v dávno nefungujícím vztahu.

Světlo na konci tunelu
Ve světě duševního zdraví je zásadní veličinou stres. Stres rozpoutává v těle hormonální peklo, které se zrcadlí i v psychické rovině. Zatímco někteří lidé se z něj otřepou, u jiných spustí řadu problémů: třeba další probdělou noc u výše zmiňované banální nespavosti. Lidé s psychickými problémy potřebují práci, kterou zvládnou.

Nejde o to, že by psychicky nemocní lidé nemohli nebo nechtěli vykonávat něco smysluplného – ale že jim dělá potíže řada věcí, které se s prací v moderní společnosti pojí.

Nemocní lidé často nezvládnou dostudovat a vybudovat kariéru. V továrnách a call centrech ale nikomu nenabízejí práci z domova, částečné úvazky, flexibilní pracovní dobu nebo volno na zotavenou. Pro nemocného člověka tak práce často znamená každodenních osm hodin stresu, nesplnitelných norem, strachu o místo a žabomyších válek s kolegy. Osm hodin situací, které nezvládá.

Ideálním řešením by samozřejmě byla ideální práce. Té ale přibývá jen pomalu. Stát nabízí daňové úlevy a dotace zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají lidi oficiálně uznané jako postižené. Takových pozic je ale žalostně málo, navíc jsou většinou určené pro úplně jiné cílové skupiny než fyzicky i intelektuálně zdravé jedince.

Zuzana se právě vrátila ze stáže v Německu. Živí ji přítel, se kterým jim ale život neklape – a bojí se, že skončí na ulici. „Měla jsem pracovat v galerii, ale nezvládla jsem to. Psychiatr mi řekl, že mám úzkostné stavy – že je budu mít do konce života, ale dá se s tím nějak žít. Invalidní důchod jsem nedostala. Celý život jsem bez peněz; rodiče mi už nepomáhají, protože si myslí, že si problémy vymýšlím. Nejraději bych jela pracovat k moři jako recepční.“ S psychiatrickou historií a podlomenou sebedůvěrou má Zuzana potíže najít jakoukoli práci, která by jí dávala smysl. A nejedná se o specificky český problém: na mezery v zaměstnávání lidí s psychickými potížemi upozorňují lékaři, psychologové i ekonomové napříč civilizovaným světem.

Řešení problému má dvě části. Zaprvé adekvátní podporu státu při léčení – která musí člověku zajistit důstojný a bezproblémový život. Zadruhé pak flexibilitu ze strany zaměstnavatelů: částečné úvazky a vstřícné pracovní prostředí.

Jména všech zmíněných osob byla změněna. Pokud vás otázka práce u lidí trpících duševním onemocněním zajímá a chtěli byste o ní polemizovat, můžete se autorovi ozvat na adresu pisl@mail.muni.cz.

#VojtechPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Bude vás také zajímat: Trpíte pravidelnými výkyvy nálad? Možná za to může bipolární afektivní porucha

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.

Poskytuji dobrovolně souhlas se zpracováním mých shora uvedených osobních údajů (jméno, příjmení, telefonní číslo) ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb. (dále jen „Zákona“) pro účely marketingových a reklamních aktivit společností Creative Dock s.r.o. a AXA pojišťovna a.s., AXA penzijní fond a.s., AXA životní pojišťovna a.s., AXA investiční společnost a.s., AXA Česká republika s.r.o., AXA ASSISTANCE, s.r.o. a Inter Partner Assistance, organizační složka (dále společně jen „Společnost“), ať už přímo nebo prostřednictvím finančních zprostředkovatelů a smluvních partnerů Společnosti. Souhlas uděluji na dobu následujících 5 let a zároveň potvrzuji, že jsem byl seznámen se svými právy podle §§ 11 a 21 Zákona. (skrýt text)