AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Dokud stačíš s dechem, běž dál

Žádná městská adrenalinová zábava není tak fascinující, jako parkour. Sebebláznivější triky na skateboardu, bruslích nebo BMX nejdou moc srovnávat s parkouristou, který se řítí městem, přeskakuje zdi, proplétá se nejužšími skulinami a létá nad střechami domů jako Batman, co si zrovna nevzal mundúr. Po úspěchu akčního trháku Luca Bessona 13. okrsek se ze zábavy pro […]

Žádná městská adrenalinová zábava není tak fascinující, jako parkour. Sebebláznivější triky na skateboardu, bruslích nebo BMX nejdou moc srovnávat s parkouristou, který se řítí městem, přeskakuje zdi, proplétá se nejužšími skulinami a létá nad střechami domů jako Batman, co si zrovna nevzal mundúr. Po úspěchu akčního trháku Luca Bessona 13. okrsek se ze zábavy pro pár nadšenců stal celosvětový hit.

Youtube přetéká bezpočtem videoklipů, parkouristé se objevují ve vysokorozpočtových reklamách a aby nezůstal pozadu, musel si jejich umění osvojit dokonce i James Bond. Díky popularitě se sice trochu vytrácí původní, trochu tajemná filozofie parkouristy – městského samuraje. Ale jak říkají pánové Hanzi a Tony z naší nejaktivnější parkourové party Urban Sense, která má dnes už dokonce mezinárodní složení, ještě pořád nehrozí, že by se z parkouru stala zábava znuděných teenagerů. Nedá se totiž dělat polovičatě.

Přeskočit zeď jen z poloviny dost dobře nejde a udělat jen půlku salta znamená, že vás dopad bude pravděpodobně dost bolet.

Proč vlastně parkour vzniknul?

Hanzi: Asi ze stejného důvodu, ze kterého vznikla zábava a sport obecně. Podstata parkouru, tedy způsob, jak se dostat co nejrychleji z místa na místo, tady byla odjakživa. Nepovažoval se ale za zábavu nebo životní styl, prostě efektivní způsob, jak utéct do bezpečí. Člověk, který se dobře orientoval v prostoru, ve kterém žil, a dokázal ho při útěku využít, měl lepší šanci na přežití. Dnešní parkouristé využívají ty samé předpoklady. Jen už naštěstí nemusí před ničím utíkat.

Tony: Já si vlastně nejsem jistý, jestli parkour někdy vzniknul. Spíš ho Francouz David Belle koncem devadesátých let definoval a pojmenoval.

Video z roku 2011, které vystřelilo skupinu Urban Sense na špičku českého parkouru srovnatelnou s mezinárodní konkurencí.

Je to městská záležitost, nebo je možné parkour provozovat třeba i v lese?

Hanzi: Městský prostor je spojený právě s definicí, kterou parkouru dal David Belle. Úplné kořeny, na kterých stavěl, pochází od jeho otce Raymonda, který cvičil na překážkových dráhách francouzské armády. Ještě před ním prosazoval podobné cvičení Georges Herbert, který v Africe sledoval domorodce, jak se pohybují po pralese. Dnešní parkour ale vznikl podle videí, která David Belle natáčel ve městě. Tím pádem se parkour považuje za městský sport.

Tony: O parkouru se navíc začalo mluvit až poté, co se objevil ve filmu Luca Bessona 13. okrsek. Je zajímavé, že v něm vystupuje parkourová skupina Yamakasi, kterou Belle spoluzakládal, ale on sám se natáčení odmítnul zúčastnit. Odporovalo to jeho filozofii, nechtěl, aby se z parkouru stala komerční záležitost.

Hanzi v saltu nad Prahou. Nejefektnější složka parkouru. Za ladnými skoky je dlouhodobá extrémní dřina při tréninku.

Je podle vás parkour víc než sport?

Hanzi: Ze začátku byla tendence prohlašovat, že parkour je něco jako evropská obdoba cesty samuraje. V parkourové komunitě, hlavně u lidí, co se v ní pohybují od začátku, to pořád trochu přetrvává. Pořád se cituje heslo „Buď silný, abys byl užitečný.“ Parkouristi se třeba snaží pečovat o město, ve kterém se pohybují. Dnes už to ale rychle upadá a z parkouru je prostě jen zábava. A ani lidé, kteří to dříve prohlašovali, se už dnes nebrání komerčnímu využití.

Jak moc je parkour různorodý? Existují nějaké základní prvky, které skáčou všichni, nebo si každý tvoří svůj vlastní styl?

Tony: Někdo se soustředí na „pure“ tedy „čistý“ parkour, jehož cílem je co nejrychlejší pohyb ve městě, ne náročnost a provedení triků. Pak jsou lidé, kteří upřednostňují akrobacii, skoky a kreativitu. Když se pak ale sejdou, velký rozdíl mezi nimi neuvidíš. Záleží spíš na tom, co každému parkouristovi vyhovuje, než že by existovaly nějaké oddělené styly.

Díky pozadí v péči o prostředí, ve kterém se parkourista pohybuje, existují nějaké národní styly? Poznáte, odkud kdo je?

Tony: Možná trochu ano, protože styl každého je opravdu hodně ovlivněný prostředím, ve kterém trénuje. Třeba v Japonsku do parkouru pronikají prvky breakdance a hodně se skáče na velké vzdálenosti. V Rusku se zase tlačí hodně extrémní styl a náročné triky. Nedělá jim problém dělat dvojitá salta na nejvyšších budovách. Oni se vždycky jen zasmějí: „Nas mnogo, davaj dabl.“

Backflip byl Tonyho sen. Než se ale parkourista dostane na tuhle úroveň, stojí to hodně zatínání zubů.

Jak se porovnáváte s ostatními? Pořádáte soutěže? Srazy? Workshopy?

Hanzi: Soutěže existují, ale připadá mi, že ti nejšikovnější na ně nejezdí, protože nemají potřebu se s někým porovnávat. Komunita kolem parkouru se hodně mění. Když jsem se mu začal věnovat, tak jsem trénoval sám a občas jsem na internetu narazil na kluky, co to samé dělali v jiných městech a jiných zemích. Jezdili jsme se navštěvovat, dělaly se srazy, na které dorazily třeba dvě stovky lidí.

Dnes se parkouru věnuje kdekdo a cílem je mít co největší sledovanost na facebooku a youtube. Lidé, kteří jsou nanejvýš průměrní, ale mají kolem sebe hodně fanoušků, už nemají zájem jezdit na srazy. Radši uspořádají workshop, kam se sjedou děcka, chvíli něco trénují, pak si koupí tričko a náramek a jedou domů.

Když běžíte městem, přemýšlíte, co uděláte za trik, nebo jedete na autopilota?

Tony: Každý parkourista využívá zásobu triků, co má natrénované a zažité. Jednodušší překážky padají samy, před složitějšími je potřeba se soustředit nebo si je párkrát vyzkoušet.

Hanzi: Já to mám jak kdy. Jsou chvíle, kdy se trápím a nic mi nejde. Jindy běžím a jde to samo. Na místě, úplně spontánně udělám kombinace, které by mě jindy ani nenapadly. Je to čistá radost z pohybu a dokud stačíš s dechem, tak můžeš běžet pořád dál.

Nejnovější video parkouristů skupiny Urban Sense. Za těch pár let KLUCI POSUNULI LAŤKU JEŠTĚ POŘÁDNĚ NAHORU!


JAN HANKO (*1993)

Jeden ze zakladatelů skupiny Urban Sense, mladý atlet původem z Jihlavy. „Neoddělitelnou součástí mého života je pohyb. Baví mě žít, poznávat nové lidi, učit se ze života a poznávat sám sebe.“

ANTONÍN MUSIL (*1992)

V dětství se věnoval gymnastice a judu, lezl po skalách. Základ v pohyblivosti a skocích mu dala capoeira (brazilské bojové umění vizuálně připomínající tanec). Jeho rada těm, kteří začínají: „Nepřeceňujte se, začněte na malých překážkách, myslete na zdraví.“

URBAN SENSE je mezinárodní tým pohybových umění využívajících potenciálu lidského těla: parkour, freerun, tricking, silový workout, bojové sporty a akrobacie všeho druhu. jeho členové působí jako kaskadéři, herci, trenéři a organizátoři sportovních akcí. Skupinu Urban Sense založili v roce 2010 kamarádi Jan Hanko a Jan Jašek. Záměrem bylo sjednotit nejlepší české sportovce v odvětví parkouru a freerunu. Tři roky podporovali Adidas Originals, jejich novým partnerem je XS Power Drink.

A protože nás parkour chytil, těšte se na unikátní videa. Kluci nám předvedou, jak se tahle adrenalinová zábava hodí při řešení každodenních patálií. Když nám tady dole napíšete e-mail, dáme vám vědět, až je začneme spouštět. Bude to pecka!

[contact-form-7 404 "Not Found"]