AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Bývalá pacientka o zhoubném nádoru na mozku: Říkala jsem si, že buď umřu, nebo tady zůstanu a budu mít spoustu příležitostí, jak naložit se svým životem.

Rakovina je nemoc, na kterou každý den umře velké množství pacientů. Všechny děsí, protože na ni neexistuje lék, který by z ní všechny vyléčil i v pokročilých stadiích. O svojí rakovině, ze které se statečně vyléčila, s námi promluvila Eliška Kurcová.

Kolik ti bylo let, když ses dozvěděla, že máš rakovinu?
Dozvěděla jsem se to ve svých 14 letech v roce 2013. Nyní je mi čerstvých 19.

Jak na tu nemoc doktoři přišli, měla jsi nějaké příznaky?
Zhruba půl roku předtím, než se zjistilo, že mám rakovinu, mě občas bolela hlava a také jsem zvracela. Jednou o víkendu mi bylo hrozně špatně. Máma měla službu v nemocnici a já byla doma s tátou. Něco jsem snědla a hned jsem to vyzvracela. Motala se mi hlava a celkově mi bylo zle. Moje mamka kvůli tomu přijela z práce domů a jeli jsme do nemocnice Motol. Šli jsme tam s tím, že vůbec netušíme, co se se mnou děje. Dlouhou dobu na to ani lékaři nemohli přijít. Mámu napadlo, že bych možná mohla mít rakovinu, protože můj bratr na ni zemřel. Doktoři její podezření vzali v potaz a zjistili, že mám velký nádor v hlavě. Tvrdili, že je to akutní. Rozhodli se mě za čtyři dny operovat.

Jaká byla pro tebe ta chvíle, kdy ti doktoři řekli, že máš nádor v hlavě?
Bylo mi strašně špatně, takže jsem to moc nevnímala. Často jsem spala nebo upadala do bezvědomí. Nemyslela jsem na budoucnost, říkala jsem si, že buď tady umřu, nebo ne.

Hlavní pro mě v tu chvíli bylo, že ještě dýchám.

Navíc během té doby ještě nikdo nevěděl, jestli ten nádor je zhoubný, nebo ne. Nepřipouštěla jsem si, že by mohl být.

Jak dopadla operace?
Lékařům se podařilo nádor vyoperovat úplně celý, což prý ani nečekali, že se podaří. Pak ho poslali na rozbor. Doktoři se hodně báli, že mi tou operací něco v mozku poškodí. Třeba zrak, což se vlastně i stalo. Když mi kontrolovali oči, zjistili, že nemám tak široký úhel pohledu jako ostatní lidé. Dokážu vidět periferně, ale jen pod určitým úhlem. Na začátku mi trvalo, než jsem si na to zvykla. Jednou jsem šla po cestě a narazila do lampy, která byla přímo přede mnou. Oči si na to ale postupně zvykly a teď už nevidím rozdíl mezi dobou před operací a po ní.

Jak dopadl rozbor toho nádoru?
Zhruba měsíc po operaci jsem se dozvěděla, že byl zhoubný a rostl velmi rychle. I přes povedený zákrok doktoři chtěli, abych docházela na chemoterapie a ozařování. Nebyli si jistí, zda se neobjeví znovu. Docela mě to překvapilo, protože mi řekli, že nádor je pryč. Doufala jsem, že to mám za sebou.

Co jsi dělala nebo cítila po téhle nemilé zprávě?
Šla jsem do bratrova pokoje, sedla jsem si na jeho postel a schoulila se do klubíčka. Tekly mi slzy. Myslela jsem si, že když umřel můj bratr, máme u nás v rodině rakovinu odbytou.

Ptala jsem se sama sebe, proč se to mým rodičům muselo stát dvakrát. Nechápala jsem, proč to musí mít tak těžké. Připadalo mi to vůči nim nespravedlivé.

Tvůj bratr měl také nádor v hlavě?
Ne. Měl úplně jiný druh rakoviny než já. Postihl ho zhoubný nádor pojivové tkáně, takzvaný sarkom. Začal mu prorůstat skrz končetinu u kotníku. U téhle nemoci měl jen dvě možnosti. Buď si nechá uříznout nohu tam, kde se nádor rozšiřuje, nebo se bude léčit chemoterapií. U té druhé možnosti je malá pravděpodobnost na přežití. Bratr se s lékaři dohodl, že zkusí druhou variantu. Bohužel se léčba nepodařila a ve 24 letech umřel. Mně bylo tehdy 11. Moje a jeho rakovina spolu neměly moc společného. Byla to spíš shoda náhod.

Vraťme se k tobě. Podle doktorů jsi po vydařené operaci stále nebyla mimo nebezpečí?
Během léčby mi o tom neřekli nic konkrétního. Doktoři se jasným odpovědím neustále vyhýbali. Ta hrozba, že nejsem úplně vyléčená, visela neustále ve vzduchu. Nechtěli nic riskovat a raději mě poslali na chemoterapie a ozařování.

Jak konkrétně probíhala tvá léčba?
Chemoterapii jsem podstupovala zhruba každých 14 dní. Po první z nich jsem docházela i na ozařování. To se dělo každý den po dobu 21 dní. Když se zhoršoval můj zdravotní stav, navyšovala se prodleva mezi chemoterapiemi.

Jak jsi to všechno zvládala? Bylo ti často zle?
Po pravdě to nebyla procházka růžovým sadem, ale dalo se to nějak přežít. Nejhůř jsem se cítila, když jsem podstupovala kombinaci chemoterapie s ozařováním. Natekl mi krk. Nemohla jsem skoro nic jíst. Bolelo mě i mluvit. Po skončení ozařování, když už mi zbyly jen chemoterapie, se to trochu zlepšilo. Postupem času jsem z té léčby měla v těle strašně moc chemie a ono nemělo téměř žádný čas na regeneraci. Z toho důvodu mi bylo po každé další chemoterapii hůř. Pamatuju si, že jsem kolikrát za celý den nic nesnědla a zvracela žluč. Musím však říct, že během léčby se občas naskytly i světlé chvilky, kdy mi špatně zas tolik nebylo. Tyto stavy se často střídaly.

Eliško, ty máš docela málo vlasů. To jsi měla vždycky, nebo je to následek tvé léčby?
Svoje vlasy jsem řešila ze všeho nejvíc. Před léčbou byly husté a dlouhé. Lidé kolem mě mi často říkávali, že mám krásné vlasy. Nerostla mi prsa, nebyla jsem úplně štíhlá, ale měla jsem svou hřívu, která mě dělala pěknou. O tu jsem bohužel při léčbě přišla a dost mě to mrzelo. Na jedné straně hlavy mi teď vlasy nerostou vůbec, protože na ní jsem měla nádor. Záření se na to místo soustředilo nejvíce. Zničilo mi kořínky a pravděpodobně už nikdy nebudou takové jako dřív.

Zažívala jsi situace, kdy se na tebe lidé divně dívali? Jak jsi to prožívala?
Já tyhle věci moc nevnímala, ale vzpomínám si na jednu situaci. Cítila jsem se hodně unaveně a dřepla jsem si v tramvaji. Jedna žena se mi začala omlouvat, že si mě nevšimla, a hned mě pustila sednout.

Strašně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mi uvolnila místo, protože jsem plešatá a bez obočí.

V nové škole na mě divně zírali učitelé, ale spolužáci byli v pohodě. Já se tím nenechávala nijak extrémně ovlivnit. Připadala jsem si jako normální člověk.

Spolužáci ze školy tě podporovali?
Vlastně ani ne. Podporovala mě jen má nejlepší kamarádka, se kterou jsem chodila do třídy. Já byla od všeho izolovaná. Můj život se omezil na koukání filmů a na Facebook. Nemohla jsem dělat nic naplňujícího, protože mě to rychle vyčerpalo. Kamarádka mi vyprávěla různé příběhy z běžného života a díky tomu jsem se v něm trochu udržela. Byla pro mě spojka s reálným světem. To mi v té době strašně pomohlo.

Jak se k té situaci stavěli tvoji rodiče?
Moje máma je schopná předávat hodně energie lidem, kteří se necítí dobře. Jednou se stalo, že jsem spala u ní v pokoji. Najednou jsem se vzbudila a dostala hrozný strach ze smrti. Během noci mi vysvětlovala, co se mi může nejhoršího stát, abych se už nemusela bát. Zároveň mi také tvrdila, že si nemyslí, že tak brzo umřu. Připadalo mi to, jako bych mluvila s nějakým blízkým psychologem. Máma se nad to dokázala povznést. Zvládla to skvěle.

A táta?
S tátou to bylo trochu jiné. Když pociťuje nějaký problém, zablokuje se. Chová se, jako by se nic nedělo. Když jsem se léčila, hodně si se mnou povídal, ale nedával najevo své pocity. Věděla jsem však, že stojí při mně. Když se zhoršil můj zdravotní stav a já ležela na jipce, táta přinesl balonky a říkal, že na ně napíšeme to, co bych si přála, a pak je společně vypustíme. Potíž byla v tom, že na jipce se nesmělo otevírat okno, a tak táta běžel z mého pokoje ven. Trvalo mu docela dlouhou dobu, než se dostal přímo pod moje okno a vypustil ty balonky k nebi. Nemocnice Motol je na orientaci totiž dost složitá. Můj táta mi svoji podporu nedával najevo slovy, ale činy.

Měla jsi kamarády, kteří měli také rakovinu v tvém věku?
Trochu jsem se bavila se slečnami, které se mnou ležely na pokoji. Byly ale jiné než já. Neměly jsme si moc o čem povídat. Měly jiné cíle a ambice.

Pokud je někdo vážně nemocný, nezbývá mu nic jiného než se bavit o budoucnosti.

Problém byl v tom, že jsme neměly podobné cíle, tak proto to nešlo.   

Jaké cíle do budoucna jsi měla ty?
Chtěla jsem být hlavně šťastná. To je pro mě priorita i teď. Mimo jiné bych se do budoucna ráda věnovala focení.

Věděla jsi o nějaké činnosti, kterou bys chtěla udělat, až se uzdravíš?
Uvažovala jsem nad tím, že napíšu knihu o tom, jak lze rakovinu zvládnout. Znala jsem jednu slečnu, které uřízli nohu, protože měla prorostlý nádor do stehna. Na základě toho si řekla, že její život už nemá smysl. S nikým nemluvila a na doktory byla nepříjemná. Bylo to samozřejmě pochopitelné. Já si řekla, že přesně pro takové lidi napíšu knihu, aby věděli, že i takový život může být fajn. Zatím jsem to neudělala, ale snad se  do toho jednoho dne pustím.

Vypadá to, že ses ze své nemoci psychicky nehroutila, ale naopak jsi ji brala pozitivně. Jak je to možné?
V tu dobu jsem měla nejpozitivnější pohled na svět za celý svůj život. Říkala jsem si, že buď umřu, ale tomu moc nevěřím, nebo tady zůstanu a budu mít spoustu příležitostí, jak naložit se svým životem. Pochopitelně jsem měla chvíle, kdy jsem si říkala, že nejspíš odejdu z tohoto světa a bude to strašné. Občas jsem kvůli těmhle myšlenkám i brečela. Byly to však úzkostné stavy, které se mě držely jen na chvíli. Nazvala bych je chvilkovými selháními, ze kterých jsem se zase vyšplhala nahoru.

Takže sis příliš nepohrávala s myšlenkou, že můžeš umřít dříve než většina tvých vrstevníků?
Ale ano. Měla jsem chvíle, kdy jsem přemýšlela o své smrti. Dokonce jsem zamýšlela napsat všem svým blízkým lidem dopis na rozloučenou. Uvažovala jsem také o tom, co by se se mnou stalo, až bych umřela.

A k čemu jsi došla?
Věřila jsem tomu, že se po smrti setkám se svým bratrem a uvidím tam další lidi, kteří umřeli. Představovala jsem si idealizovanou podobu nebe, odkud můžu pozorovat tenhle svět a zároveň být se vším vyrovnaná.

Nepracovala jsi s myšlenkou, že po smrti není nic?
Spíš ne. Já i moji rodiče jsme věřící. Párkrát mě však napadlo, že tato myšlenka možná je. Krátce poté jsem ji ale vždycky zapudila názorem, že smrt nemůže být konec. Musíš v tom životě věřit alespoň v něco, protože jinak by ses mohla jít zabít rovnou.

Navíc o smrti se nedá přemýšlet moc dlouho. S ní se totiž nedá nijak pracovat, protože jednoduše přijde a k tomu není co dodat.

Přínosnější pro mě bylo uvažovat nad budoucností. V ní si člověk může pohrávat s příběhy, které by se mohly stát.  

Přemýšlela jsi i o tom, že až se uzdravíš, budeš si více užívat života?
Ani ne. Těšila jsem se jen na návrat do normálního života.

Myslíš si, že tě rakovina nějak změnila?
Jsem si jistá tím, že mě více proměnila rakovina mého bratra než ta moje. Během mé léčby se všechno kolem mě nějak změnilo kromě mě samotné. Život postupně plyne. Není možné, abych si řekla: Tak a teď jsem jiná. Do nemocnice na onkologii za námi chodila jedna psycholožka. V tu chvíli, kdy jsem končila léčbu, mě požádala, abych napsala nějaký motivační text pro další děti. Měl být o tom, jak jsem rakovinu zvládla a co mi dala. To samé dělaly i ostatní děti. Četla jsem jejich úvahy. Všechny byly strašně fatalistické v tom, že se jejich život hrozně změnil. Já jsem neměla pocit, že by mě ta nemoc nějak extra změnila. Připadala jsem si pořád stejná. Života jsem si vážila v minulosti a dělám to i v přítomnosti.

Dokázala bys říct, co ti rakovina přinesla pozitivního?  
Rakovina mi pomohla plně rozvinout můj pozitivní pohled na svět. Měla jsem ho v sobě už předtím, ale ta nemoc mi k tomu otevřela dveře dokořán. Více jsem se odemkla světu a teď si mnohem raději povídám s lidmi.

A věděla bys, co ti ta nemoc dala negativního?
Ano. Kromě toho, že mi bylo hodně špatně, bych o něčem věděla. Na základě toho, že jsem měla zhoubný nádor na mozku, si lidi říkají, že jsem velkolepá. Já jsem přece ta, co přežila rakovinu. Mám pocit, že učitelé mi za to ve škole trochu nadržují. Mám individuální studijní plán, protože mi léčba celkově zhoršila imunitu a často bývám nemocná. Není to pro mě příjemné, protože sama nevím, jestli jsem ve škole tak dobrá, nebo mi učitelé trochu přidávají. A to mě docela štve.

Vracíš se k té nemoci v myšlenkách často?
Ano. Často si na to všechno vzpomenu, hlavně když je mi úzko nebo nevím, co dál se sebou. Právě teď maturuji a nevím, kam jít na vysokou školu. V tuto chvíli mi myšlenky na rakovinu pomáhají. Říkám si, že jsem mohla umřít, ale nestalo se to. Takže pokud se nikam na VŠ nedostanu, nic se neděje. Můžu to zkusit příští rok nebo jít rovnou pracovat.
          
Když už člověk jednou měl rakovinu, existuje určitá pravděpodobnost, že se mu za nějakou dobu vrátí zpět. Pokud by se ti to stalo, jsi na to připravená?  
Nepočítám s tím. Mně doktoři tvrdili, že když přežiju první dva roky a znovu neonemocním, jsem za vodou. Někdo jiný mi říkal to samé, ale se čtyřmi lety. Každý tvrdí něco jiného, ale je mi jasné, že to nelze generalizovat. Zítra mě klidně může přejet tramvaj. Nemá smysl se na to připravovat. Kdyby to zase přišlo, určitě zabojuju znovu.

#Eva Vogelová

Mohlo by vás také zajímat: Pacientka o obsedantně kompulzivní poruše: Jsem vězněm svých vlastních myšlenek

Postarejte se o svou rodinu, dokud můžete.

Život vám může zkomplikovat nejen úraz, ale i delší nemoc. I když si myslíte, že jste jako rybička. Nechte nám své jméno, telefon a profík z pojišťovny AXA se vám brzy ozve.