AXA Patalie.cz Patalie.cz pojistka proti nudě
f

Odebírejte náš newsletter

Nic to nestojí a už vám nikdy neuteče žádný prima článek.

hledat

Buddhista miliardář: Proč jsou lidé v Česku tak nespokojení?

„Chybí nám tu otevřenost a štědrost,“ říká Libor Malý, zakladatel portálů Jobs.cz a Práce.cz, který prodal před lety svou firmu a stáhl se do buddhistického ústraní.  Proč bychom všichni měli pomáhat lidem kolem sebe?

Libor Maly07

V roce 2012 jste prodal firmu, pod kterou se nacházely portály Jobs.cz a Práce.cz, za téměř jednu miliardu. Proč?
Proč se člověk zvedne na záchod a jde čurat teď, a ne za hodinu? Prostě to přišlo. Vůbec jsem to neplánoval. Nebylo to součástí žádné mé představy. Sice se okolo děla spousta věcí, ale nebyl tam žádný konkrétní impulz.  

Říká se, že téměř nikdo nedokáže vyskočit z podnikatelského kolotoče. Nebyl to pro vás šok, nemuset najednou nic dělat?
Byl jsem si vědom toho, že šok zažiju, takže jsem se na něj hodně připravoval. Chodil jsem na masáže, snažil se dělat věci, díky kterým budu v dobrém rozpoložení. Nestačilo to. Pokrylo se zhruba jen 30 % nárazu. Se zbytkem jsem se musel poprat. Nejhorší byl moment po prodeji. Najednou jsem nevěděl, co dělat dál. Po šestnácti letech neustálé pracovní vytíženosti opravdu nevíte, co s vámi bude.

A co děláte nyní?
Je toho hodně. Nemám žádnou fixní práci od–do. Mám několik různých rolí. Všechno je částečný úvazek, ale když toho děláte hodně, zaměstnává vás to více než full-time. Na druhou stranu se může stát, že tři dny nemáte do čeho píchnout, a pak se to na vás v jeden den svalí. První z úvazků je, že zařizuji hladký průběh příjezdu Čhögjala Namkhaie Norbua do Prahy. Druhý největší podíl mého času zaplňuje zastávání pozice jednoho z šesti hlavních ředitelů komunity dzogčhenu. Musím být neustále v pohotovosti. Nikdy nevíte, kdo a kdy bude potřebovat poradit.

Libor Maly01

Váš projekt Hearth.net, kde lidé mohou nezištně nabídnout pomoc v podstatě s čímkoliv, ale zároveň ji i přijímat, funguje už přes čtyři roky. Jak si stojí dnes? Hearth.net dělám hlavně proto, aby člověk, který ho užívá, byl šťastný a spokojený. Neřešíme vůbec, jestli se něco zlepšuje. To není cíl. Není to byznys. Všechno platím ze svého, aniž bych očekával jedinou korunu zpátky. Ale přirozeně se počet uživatelů zvyšuje. Před létem to bylo zhruba 16 000.  

Máte nějaké vysvětlení, proč máme v Česku nyní tolik nespokojených lidí?
Jsou tu lidé, kterým jsou určité existenciální otázky ukradené. Hlavně že se dobře najedí a pojedou na dovolenou k moři. Chybí nám tu otevřenost a štědrost. Právě ta způsobuje radost nejenom ostatním, ale i osobě, ze které vychází. Nemluvím ale o tom, že půjdete a hodíte desetikorunu žebrákovi, a všechno bude v pořádku. Tato štědrost souvisí se změnou vnitřního pohledu na svět.

Co nám tedy k tomu šťastnému životu schází?
To říkal už Buddha, že všichni chtějí žít šťastný život. To ale musí zákonitě znamenat, že ten člověk je nešťastný a něčím trpí. Nějak strádá. Ale co udělat pro to, aby přestal strádat?

Štěstí najde člověk, teprve když důkladně prozkoumá důvod svého neštěstí. A začne s ním pracovat.

Poznávat jeho podstatu. Čím více svých bloků a omezení rozváže, tím bude šťastnější. Ovšem absolutního stavu štěstí dojde jedině realizací svého prvotního stavu bytí, někdo tomu říká božství, osvícení, to je jedno. Na slovech až tak nezáleží.

Když se podíváte do minulosti. Kdy byste o sobě mohl prvně říct: „Jsem buddhista“?
To nejde říct. Je v tom totiž schovaný takový vtip. Jakmile o sobě někdo řekne, že je buddhista, absolutně tomu neporozuměl. Buddhismus je o tom, že musíte jít za koncepty mysli. Když o sobě řeknu, že jsem buddhista, ihned se uzavírám do nějaké škatulky a vymezuji se vůči ostatním. Správná odpověď na vaši otázku je: Nejsem buddhista.

Libor Maly09

Co vedlo k tomu, že jste buddhismus přijal za svou filozofii?
Já jsem byl odmalička strašně zkoumavý. Čím jsem byl starší, tím víc jsem měl potřebu hledat smysl života. Protože to přece nemůže být jen tak, že se narodím a umřu. Prvně jsem zkoumal bichle západních filozofů. Nic. Začal jsem číst Bibli a chodit do kostela. Nic.

Pak jsem si koupil jednu knížku, kde byl citát Buddhy: „Nikdy nikomu nic nevěř, natož mně.“ Řekl jsem si, že je to fakt hustý.

Na to jsem navštívil buddhistické skupiny a pokoušel se s nimi meditovat. Nic. Neměl jsem s ničím to správné spojení. Až později se ke mně dostala kniha Křišťál a cesta světla od velikého mistra tajného tibetského učení dzogčhenu a já věděl, že to je ono. Teď už je to 14 let, co jsem od svého mistra obdržel přímé uvedení do stavu poznání.

Jak vysvětlíte běžnému smrtelníkovi, co dzogčhen znamená?
To není lehká otázka. V tom nejprostším smyslu se slovo dzogčhen používá pro označení prvotního stavu bytí. Ale co to je? Zjednodušeně se dá říci, že je to neduální podstata bytí, prvotní prázdnota za časem a prostorem, která má nekonečný potenciál jasnosti. Z pohledu cítících bytostí se to jeví jako čtyři různé fáze – zrozování, život, umírání a bytí mrtvým. Není to tedy tak, že život začne a prostě skončí. Neustále se točí. Je to kruh. Jenže co se to tedy točí? Tady na Západě se tomu občas říká duše. V dzogčhenu to všechno jsou jen světelné vize prvotního stavu, které se tomu, kdo nerozumí, jeví jako mysl, která si myslí, že existuje. V tomto kontextu jde o proud myšlenek.

Například jednou z mých myšlenek je: Já jsem Libor Malý. A tím si sám sobě vznikám.

Ale v dzogčhenu, jak jsem řekl, jde o to, objevit a spočinout ve svém prvotním stavu. A tím se dostat za „já jsem Libor Malý“. Dostat se za mysl, za čas a prostor. K té prvotní podstatě všeho.

Co si pod tím stavem máme představit?
Nelze si to nijak představit. Stav za časem a prostorem nelze nijak uchopit myslí, protože ta je schopna popsat jen to, co se nachází uvnitř času a prostoru. Nelze to ani popsat, protože každá forma popisu z tohoto stavu vychází. Je ale možné to na vlastní „kůži“ zažít, ale sami potom zjistíte, že nemáte prostředky, jak to komukoliv popsat. Snad něco jako vlastní zářící stav hluboce klidné blaženosti? Například nebe patří mezi jeden ze symbolů popisu prvotního stavu. V jasném dni vidíte krásnou oblohu. Jen prázdné modro a v něm zářící slunce. No a když se podíváte ke konceptům jiných náboženství, nebe se tam také objevuje. V dzogčhenu se ale nesnažíte dostat do nějakého ráje, ale setrvávat ve svém prvotním stavu, který je podstatou všeho.

12.–14. srpna proběhne v Průmyslovém paláci veliká buddhistická akce. Přijede k nám Čhögjal Namkhai Norbu Rinpočhe. Kdo to je a co u nás bude dělat?
Sympatický tibetský mistr, který už téměř 60 let žije v Itálii. Když byl hodně maličký, zhruba okolo pěti let, rozpoznali v něm reinkarnaci duchovního mistra. Dali ho do kláštera a pustil se do studia astrologie, filozofie, tibetské medicíny a dharmy. Ukázalo se, že má opravdu fenomenální paměť. Díky tomu se naučil celou buddhistickou filozofii rychleji než ostatní žáci. Po dokončení školy se mu zjevil ve snu mistr, kterého měl nutkání vidět. Asi dva roky poté někdo zmiňoval jednoho dobrého doktora a místo, kde žije. Rinpočhemu se vybavil sen a vydal se okamžitě za ním. Našel ho a zjistil, že jde o místního lékaře, který ale ovládá nauku dzogčhenu. Norbu se rozhodl u něho zůstat a praktikoval tibetské lékařství. Po dlouhé době se doktor rozhodl, že mu předá přímé uvedení do stavu poznání. Tehdy se Rinpočhe probudil do stavu nejzazšího poznání. A to je to, co tu bude 13. srpna v pět ráno dělat. Předávat přímé uvedení do stavu dzogčhenu.

Layer 1 copy 3 poster
To je on. Skutečně osvícený muž.

Proč zrovna on je tou osvícenou osobou?
Je to dlouhý příběh. Funguje to tak, že čas od času v průběhu dějin se najde osoba, která prozře. Třeba prvním učitelem dzogčhenu v této epoše byl Garab Dorje. Už v raném věku recitoval texty starých tanter, které nikdo neznal. Do jeho narození se nic o učení dzogčhenu z minulých epoch nedochovalo. Jednou za dlouhý čas se taková osoba se silným nadáním objeví. A poté zase zmizí. Čhögjal Namkhai Norbu patří v současné době k několika dalším probuzeným.

Ví, že na podstatu všech jevů se nemá cenu dívat zvětšovacím sklem, ale zrcadlem – protože není venku, ale uvnitř každé bytosti.

Dobře. Jak ale udělat ten první krok k buddhismu?
Jednoduše. První krok je ten, že si člověk ověří, jestli k tomu vůbec má nějaký vztah. Nejčastěji to funguje tak, že si člověk přečte jednu z knížek s tématem buddhismu. A můžou nastat dvě možnosti. Buď to po deseti stránkách zahodí a řekne si, že to jsou pěkné kecy, nebo zjistí, že tomu sice téměř nerozumí, ale začne ho to zajímat. A právě tím vykročí vpřed.

Například v Bhútánu, který často navštěvujete, už buddhismus prostupuje lidmi odmalička. Proč je to pro nás Čechy tak těžké?
Zaprvé tu existuje náboženství, které je založené na víře. Ale my jsme racionální lidé, tak tomu prostě věřit nebudeme. Věřit v něco nadpřirozeného není zrovna logické. A potom ta reinkarnace. Zrovna mi leží na poličce knížka Reinkarnace v raném křesťanství. Ve 4. století byla reinkarnace v křesťanství prostě zrušena. Od té doby jsme vychováváni v tom, že před narozením a po smrti nic není, nebo případně věříme v nějaké nanebevzetí. A s tím žijeme. Je to zapsané v celé naší kultuře. Proto je to teď tak složité přijmout.

Dokázal byste dát tip, co bychom se od východních filozofií mohli naučit?
Měli bychom si uvědomit, že se život točí v kruhu a nejenom on.

Stačí se rozhlédnout. Žena, dny, ekonomika, roční období. Všechno se zakládá na cyklech.

A potom bychom se měli hluboce zamyslet nad skutečnou podstatou slova „bytí“ a její současnou legrační definicí, viz třeba česká Wikipedia, kde se pojem bytí vysvětluje pojmem bytí.

Mezi základy učení buddhismu patří vnitřní vyrovnanost. Co když ji začne atakovat nějaká vnější zlá síla? Dá se v tom případě vyrovnanost udržet?
Představte si, že jste zvyklí na vlnky z kachličkového bazénu. Nastane ale moment, kdy se dostanete do Atlantiku a tam vás na pláži spláchne velká vlna. A teď jde o to, jak dlouhou budete ležet na písku a skuhrat, že vás vlna spláchla. Čím déle, tím více to bolí a hůř se vstává. Jenže vlna vždy odejde a vy si budete moct znova stoupnout. A třeba budete připravenější na další náraz. Ať už by se jednalo o jakýkoliv problém.

#Jan Uhlík