Tento text vznikl jako reakce na článek Honzy Strmisky propagující hejtování jako pozitivní věc. Tohle není o tom, že by muži byli z Marsu a ženy z Venuše, rozdíly mezi pohlavími jsou v našem sporu nepodstatné. Já jen říkám, že s hejtem je to jak se solí. A že poslední dobou se solí víc, než je zdrávo.
Hejt je vděčný žánr. V časech, kdy je každý novinář a blogerů víc než čtenářů, je snadné veřejně vyhejtovat řidiče autobusu, že má tři minuty zpoždění. Nenávist totiž lidi spojuje. A hejt jim říká, kdo „může za jejich posraný životy,“ jak stojí na antifáckých samolepkách o cikánech.
Mluvili jsme o tom, že cítím potřebu oceňovat snahu. A vyzdvihovat to pozitivní. Taky o ženské manipulaci. Říkáš, že mužské a ženské uvažování nemusí nutně souviset s pohlavím, ale že je to jen metafora. Přesto ten tvůj pohled je podle tebe mužský a je taky lepší, protože je více racionální. Z mého úhlu pohledu je zase lepší, když svět kolem sebe nehejtuš, nekrmíš nenávist, pokud to není už za hranicí. A tu máme evidentně každej někde jinde. Kvůli tomu se přeme.
Nechci lakovat svět na růžovo, spousta věcí, činů a názorů si jistě pranýř zaslouží, ale koukej, kam nás náš bezbřehý egocentrismus zavedl. A kdyby si každý, kdo něco zvoře, zasloužil hejtovat, asi bychom se brzo nenáviděli všichni navzájem. A možná k tomu už nemáme daleko a proto potřebujeme boha Hate Free. Aby nám jako prodloužená ruka Agentury pro sociální začleňování připomínal, právě proto, že kritika, jak říkáš, podporuje vývoj, že je třeba se soustředit na podstatné faily a fuck upy. Abychom pro stromy nepřehlédli les.
Rozčilovat se nad tím, jak vypadá kus papíru, co láká do kin lidi, vnímám jako hnidopišství. Nafouknutou bublinu. First world problem par excellence. Jako článek pro článek. A hejt pro hejt. Kvůli pseudoskandálu pak bojkotuju festival, co sem vozí to nejlepší ze světové kinematografie a jdu se na ten „svůj“ film kouknout ke konkurenční nadnárodní společnosti, která s klidným svědomím promítá měsíc v kuse třeba Babovřesky nebo cokoliv, co sype? Velmi zvláštní trucakce.
Zajímalo by mne, jestli by ses takhle rozhořčoval třeba nad graficky nepříliš zdařilým plakátem promotéra, co ti veze pod nos tvou oblíbenou kapelu. Totálně ho kvůli tomu setřel a koncert nešel. Chápeš, co tím chci říct? Ať si to pan Fenič nechá vytisknout třeba v morseovce nebo se na celý slavný anotace vykašle a nahradí je obrázky šmoulů. Bude to úplně fuk. Diváci nechodí na anotace, ale na filmy. A ty umí Febiofest vybírat skvěle.
Jo a mimochodem, nemyslím si, že bych byla já tou intektuálnější kolegyní. Ujetou výstavu, na které mi záleží tak moc, že v ní utopím vlastní milión, jsi koneckonců uspořádal ty, ne já. Já bych si veřejnou demonstraci svých vnitřních světů tolik necenila.
Naopak, když už bych se měla onálepkovat, řekla bych spíš „praktičtější.“ Proto mě debilně napsané anotace na přehlídku filmů pro náročného diváka, žíly netrhají. Vnímám totiž na světě daleko víc věcí, které jsou špatně. Některé mě zvedají ze židle. Třeba úřady, neochotný prodavačky a taky stav našeho světa nebo fašisti v evropských parlamentech. A některé z nich jsou dokonce i důležité.
